To není dýmka

21. 1. 2013 / Jan Komrska

Pokud nám jde spíše o budoucnost, měli bychom se pokusit především lépe uhodnout motivy mladých příznivců p. Schwarzenberga a koneckonců i oné kulturní fronty v uvozovkách. Mladí chtějí každopádně - nedivme se - něco jiného, než co tu právě bylo. Pro ně má volba především psychologický, emocionální a symbolický rozměr, až potom tu jde o racionální argumenty či vyvození jednoznačné konsekvence, což ovšem obnáší zabývat se poměrně detailně stokou stokrát cezených mediálních polopravd a lží.

Mladí se podle mne v nemalé míře cítí být "vyskleni" současnou politikou a pociťují nejen nechuť, ale nepatřičnost příliš aktivního angažmá v této šaškárně. Zároveň ale stále touží po tom, aby se na scéně objevil někdo jiný, než postavy z notoricky známého panoptika, ve kterém vidí stát v jedné řadě Jakeše i Klause. Mladí lidé se díky internetu a složitosti podmínek, ve kterých vyrůstají, orientují velice rychle a intuitivně, prokouknou okamžitě pokus o marketing či osobní PR, a necítí proto potřebu studovat tak jako tak nedůvěryhodné zdroje, když si to hlavní můžou přečíst rovnou na čele proponentů.

To samozřejmě neznamená, že se nemohou mýlit, protože proti nim stojí týmy lidí s podobnou zkušeností a vhledem do jejich potřeb a vidění. Volby se tak podobají shoppingu na internetu, kde úspěch proklikávání až k žádoucímu tovaru podporujeme referencemi známých a slíděním na fórech, ale při troše smůly nebo neznalosti můžeme koupit "citron" - což se pozná až po vybalení nebo uvedení do funkce.

S tím se počítá a slovní spojení "svobodné rozhodnutí" zní v prostředí, kde vše je vzájemně podmíněné, poněkud prázdně. C'est la vie, síť hučí dál, na frustraci není čas. Ať to dopadne tak či onak, vložený emoční kapitál obratem vyšumí.

Schwarzenberg nabízí s rekvizitou dýmky v ruce jistou kultivovanou neuchopitelnost, která ho automaticky staví do protikladu k zemanovskému emblému jitrnice a egomaniakálnímu pojetí politiky.

Schwarzenberg působí tak, že je tu možnost, že se bude chovat "normálně". Kvalifikuje ho i to, že je zámožný, aniž by byl upocený, což je většinovou osobní prioritou nastupující generace. Že umí blufovat a možná je padouch, nevadí, naopak, patří to k dobrému tónu, protože 'jinak to dneska asi nejde'. Nabízí konec konců solidně vygenerovanou iluzi pravdy, tematizovanou vtipně jako "cikáda vs. mravenec". A v této hře se hraje na city, ne na argumenty.

A dál, kdo jiný by měl mít u mládeže slovo než "kulturní fronta", jejich lidi, hudebníci, baviči, kteří jsou sami vyprahlí a těší se na někoho, kdo nebude vyloženě nevkusák a magor. Cožpak nedávno vcelku zábavně nedemonstrovali proti pražským magistrátním korupčníkům? (Občas je tato scéna trochu funny. Zrovna dneska vypráví Jiří David, autor neonového hradního srdce, ústy p. Bělohradského (!) o "poppolitickém kýči" a "revoltě k politickým garniturám", a aby se na něj hned tak nezapomnělo, zaútočí tu bryskně na ProAlt.)

Tyto volby jsou konečně okamžikem, kdy se u nás generace X chopila slova. Vcelku typicky ne tím, že by vyslala svoje reprezentanty, ale zespoda přenastavila systém preferencí a rozhodování. Dá se předpokládat, že to v dohledné době "vytuní" a běda pak nám, kteří jsme stále ještě zaposlouchání do poslušného pravo-levého tikání.

Ve virtuálním světě, do kterého volby dnes už jednou nohou patří, jsou všechny účastné entity ustrojeny na způsob simulakra, zástupné fiktivní role, a všechny nabízené produkty mají charakter fetiše, náhražky toho, co se vymklo našemu přímému dotyku.

Naděje spočívá v tom, že historie nabízí ne to, co národ potřebuje, ale to, co si sám vytvoří a naservíruje. Než ale pochopíme, že únikový mód přebírání mizerné reality "ber dokuď dávaj" přestává fungovat, může být pozdě.

Vytisknout