Evropská unie se zbláznila

19. 12. 2012

Evropská unie vznikla proto, aby dodala společným evropským hodnotám politickou dimenzi. Avšak za napomáhání členských států časem získala moc a schopnosti, které oslabily lid, jenž měla ochraňovat. Dnes je k smíchu, tak jako rytíř smutné postavy don Quijote.

Evropská unie je jako podivný sen, který se nám zdál. Byl to způsob, jak uspořádat sadu politických hodnot do složitého systému, který do samotného centra zájmu dosadí humánní hodnoty, rozvinutou kulturu a ideje rovnosti. Ale stalo se, že systém Evropské unie dokázal odolat čemukoliv s výjimkou krize, napsal pro švédský list Dagens Nyheter irský spisovatel Colm Tóibín.

Všechny země vystavené stresu finanční krize jsou si teď jisty pouze jedním - že jejich hranice a jejich zájmy jsou důležitější než jakékoliv společné dobro. I když většina starých národních měn zanikla, staré způsoby myšlení zůstaly.

Jakmile jsme vystaveni tlaku, naše loajality se vztahují k národním státům, ačkoliv banky fungují v nových globálních podmínkách. Peníze se proudí volně jako vzduch, ale myšlenky zůstaly pod zámkem - a s nimi identity. Dnes jsme si jisti tím, kdo je Němec a kdo Řek, kdo Ir a kdo Švéd.

Je důležité vzpomenout si, oč ve snu šlo. Na periferii Evropy, kde žiji, je znovu důležité začít používat jazyk politického a kulturního idealismu, jazyk, který naše politická vrchnost opustila, a zjistit, zda určité či neurčité výrazy mohou ještě něco označovat, i kdyby nám pouze prokázaly stejnou službu, jako poezie v čase osobních těžkostí.

Jednou z vlastností našeho společného evropského dědictví býval způsob, jakým jsme se dokázali smát mocným. Mívali jsme právo smát se císaři, když šel kolem s veškerou pompou. Byl nahý. Celý život jsme se smáli svým lídrům. V Shakespearovi řeč Šaška nebo hrobníka dává větší smysl než proslov krále či prince. U Cervantese je don Quijote hrdinou pouze proto, že je tak zjevným pošetilcem. Tím se lišíme od občanů Spojených států, Číny nebo Středního Východu.

V Evropě máme ideu humanistické kultury, která je všem společná, cosi co vzniká ze svobody psát a číst, co se nám zlíbí, a vymýšlet nové myšlenky, vytvářet nové obrazy. Bývaly doby, kdy se zdálo, že Evropská unie ztělesňuje právě tohle, kdy v jejím samotném středu stály humanistické ideje, tolerance, rovnost příležitostí a možnost rozvoje. Evropa začala znamenat pokrok, zejména v zemích jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko, které měly špatné silnice a zaostalou politiku. V zemích, které poznaly válku, začala znamenat mír. Zlepšili jsme svou infrastrukturu a pomalu se měnila i politická kultura. Avšak potom přišly časy, kdy Evropa začala znamenat peníze a moc.

Současně přišlo i tajnůstkaření, které mají mocní tak rádi. Evropská unie je postavena na diplomatickém systému spíše než na parlamentním. Takže co se dělo za zavřenými dveřmi a objevilo se v tajných prohlášeních náš život ovlivnilo více, než naše vlastní parlamenty. Když se sešli členové Rady ministrů, vydali neurčité prohlášení a nechali se vyfotografovat. Nikdo nevěděl, jak a o čem ve skutečnosti rozhodli. Evropský parlament zůstává rozsáhlým a drahým alibi pro údajnou evropskou transparentnost.

Postupně se ukazovalo, že Evropská unie chce pro sebe víc a víc moci. Zdálo se přitom, že nemá zájem se reformovat, nebo přezkoumat své procedury. S využitím diplomatického systému vytvořila podivného nepřítele zvaného lid, takže vznikly dva mocenské bloky - občané Evropy, kteří měli stále menší a menší vliv, a vládcové Evropy, jejichž moc se každým rokem zvětšovala. Vládci často lid vodili za nos; zdálo se, že vědí lépe než lid, co je pro něj dobré. Některé změny, které provedli, byly ovšem úžasné. Směli jsme překračovat hranice bez razítka v pasu, převážet zboží bez cla. Směli jsme pracovat a žít, kde se nám líbilo. Evropa se stala kontinentem měst spíše než států.

Líbila se mi myšlenka, že národnost a nacionalismus skončí. Dokonce jsem měl ze začátku rád euro a byl jsem hrdý, když jsme je přijali. Měl jsem rád nařízení o ochraně přírody a deregulaci letecké dopravy. Dokonce jsem si myslel, že přijde čas, kdy bude Evropa ve světě něco znamenat, kdy naše pojetí lidských práv bude stejně silné jako euro a ovlivní to, co se děje v Číně nebo na Středním Východě.

V Irsku jsme v dobách boomu měli plnou zaměstnanost. Nemuseli jsme emigrovat, jak jsme byli zvyklí. Velmi tvrdě jsme pracovali. Během hospodářského útlumu by jsme byli normálně schopni devalvovat a připustit inflaci. Teď je to nemožné. Zatímco euro vyhovuje Německu a dalším bohatým zemím a umožňuje konkurenceschopnost jejich exportu, pro nás se nehodí. Ale nemůžeme s tím nic dělat.

Mezitím Německo a další bohaté evropské země hovoří, jako by sežraly všechnu moudrost - a co je ještě důležitější, jako by byly zdrojem veškeré autority.

Myšlenka Evropské unie pod tlakem selhala. Teď existují pouze národní státy sledující vlastní zájmy. Probudili jsme se z krásného snu. V Evropě se rozednilo. Všechno co nám zbývá je vysmát se pošetilosti vlastní i těch druhých; vše co zbývá je vzpomínka na to, co bylo kdysi možné. Můžeme v noci procházet ulicemi Lisabonu a Rigy, Athén a Dublinu, Kostnice a Stockholmu, a víme, že impuls směřující k sociální solidaritě a politickému idealismu se může objevit znovu, možná ještě silněji, když teď víme, jak je křehký.

Ale nějakou dobu to potrvá.

Podrobnosti ve švédštině: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 19.12. 2012