Evropská unie se zbláznila

19. 12. 2012

Všechny země vystavené stresu finanční krize jsou si teď jisty pouze jedním - že jejich hranice a jejich zájmy jsou důležitější než jakékoliv společné dobro. I když většina starých národních měn zanikla, staré způsoby myšlení zůstaly.

Jakmile jsme vystaveni tlaku, naše loajality se vztahují k národním státům, ačkoliv banky fungují v nových globálních podmínkách. Peníze se proudí volně jako vzduch, ale myšlenky zůstaly pod zámkem - a s nimi identity. Dnes jsme si jisti tím, kdo je Němec a kdo Řek, kdo Ir a kdo Švéd.

Je důležité vzpomenout si, oč ve snu šlo. Na periferii Evropy, kde žiji, je znovu důležité začít používat jazyk politického a kulturního idealismu, jazyk, který naše politická vrchnost opustila, a zjistit, zda určité či neurčité výrazy mohou ještě něco označovat, i kdyby nám pouze prokázaly stejnou službu, jako poezie v čase osobních těžkostí.

Jednou z vlastností našeho společného evropského dědictví býval způsob, jakým jsme se dokázali smát mocným. Mívali jsme právo smát se císaři, když šel kolem s veškerou pompou. Byl nahý. Celý život jsme se smáli svým lídrům. V Shakespearovi řeč Šaška nebo hrobníka dává větší smysl než proslov krále či prince. U Cervantese je don Quijote hrdinou pouze proto, že je tak zjevným pošetilcem. Tím se lišíme od občanů Spojených států, Číny nebo Středního Východu.

V Evropě máme ideu humanistické kultury, která je všem společná, cosi co vzniká ze svobody psát a číst, co se nám zlíbí, a vymýšlet nové myšlenky, vytvářet nové obrazy. Bývaly doby, kdy se zdálo, že Evropská unie ztělesňuje právě tohle, kdy v jejím samotném středu stály humanistické ideje, tolerance, rovnost příležitostí a možnost rozvoje. Evropa začala znamenat pokrok, zejména v zemích jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko, které měly špatné silnice a zaostalou politiku. V zemích, které poznaly válku, začala znamenat mír. Zlepšili jsme svou infrastrukturu a pomalu se měnila i politická kultura. Avšak potom přišly časy, kdy Evropa začala znamenat peníze a moc.

Současně přišlo i tajnůstkaření, které mají mocní tak rádi. Evropská unie je postavena na diplomatickém systému spíše než na parlamentním. Takže co se dělo za zavřenými dveřmi a objevilo se v tajných prohlášeních náš život ovlivnilo více, než naše vlastní parlamenty. Když se sešli členové Rady ministrů, vydali neurčité prohlášení a nechali se vyfotografovat. Nikdo nevěděl, jak a o čem ve skutečnosti rozhodli. Evropský parlament zůstává rozsáhlým a drahým alibi pro údajnou evropskou transparentnost.

Postupně se ukazovalo, že Evropská unie chce pro sebe víc a víc moci. Zdálo se přitom, že nemá zájem se reformovat, nebo přezkoumat své procedury. S využitím diplomatického systému vytvořila podivného nepřítele zvaného lid, takže vznikly dva mocenské bloky - občané Evropy, kteří měli stále menší a menší vliv, a vládcové Evropy, jejichž moc se každým rokem zvětšovala. Vládci často lid vodili za nos; zdálo se, že vědí lépe než lid, co je pro něj dobré. Některé změny, které provedli, byly ovšem úžasné. Směli jsme překračovat hranice bez razítka v pasu, převážet zboží bez cla. Směli jsme pracovat a žít, kde se nám líbilo. Evropa se stala kontinentem měst spíše než států.

Líbila se mi myšlenka, že národnost a nacionalismus skončí. Dokonce jsem měl ze začátku rád euro a byl jsem hrdý, když jsme je přijali. Měl jsem rád nařízení o ochraně přírody a deregulaci letecké dopravy. Dokonce jsem si myslel, že přijde čas, kdy bude Evropa ve světě něco znamenat, kdy naše pojetí lidských práv bude stejně silné jako euro a ovlivní to, co se děje v Číně nebo na Středním Východě.

V Irsku jsme v dobách boomu měli plnou zaměstnanost. Nemuseli jsme emigrovat, jak jsme byli zvyklí. Velmi tvrdě jsme pracovali. Během hospodářského útlumu by jsme byli normálně schopni devalvovat a připustit inflaci. Teď je to nemožné. Zatímco euro vyhovuje Německu a dalším bohatým zemím a umožňuje konkurenceschopnost jejich exportu, pro nás se nehodí. Ale nemůžeme s tím nic dělat.

Mezitím Německo a další bohaté evropské země hovoří, jako by sežraly všechnu moudrost - a co je ještě důležitější, jako by byly zdrojem veškeré autority.

Myšlenka Evropské unie pod tlakem selhala. Teď existují pouze národní státy sledující vlastní zájmy. Probudili jsme se z krásného snu. V Evropě se rozednilo. Všechno co nám zbývá je vysmát se pošetilosti vlastní i těch druhých; vše co zbývá je vzpomínka na to, co bylo kdysi možné. Můžeme v noci procházet ulicemi Lisabonu a Rigy, Athén a Dublinu, Kostnice a Stockholmu, a víme, že impuls směřující k sociální solidaritě a politickému idealismu se může objevit znovu, možná ještě silněji, když teď víme, jak je křehký.

Ale nějakou dobu to potrvá.

Podrobnosti ve švédštině: ZDE

Vytisknout