Listopad 2012 a pátrání po občanské moci uprostřed společenské bezmoci

22. 11. 2012 / Radek Mikula

Zamyslíme-li se, co vyčíst z letošních listopadových "lidových bouří", nabízí se nám spektrum pohledů, které se -- pomiňme nakvašená prohlášení o zneužití listopadové symboliky -- liší ve východiscích i strategii odporu proti vládní politice.

Na jednom okraji probleskuje bojechtivé pobuřování, které zdůrazňuje odpudivost stávající mocenské garnitury a skrytěji či otevřeněji agituje pro její okamžité nebo alespoň co nejrychlejší svržení. Tento druh revolučního radikalismu pronikl s levicovým publicistou Martinem Hekrdlou, někdejším členem Levé alternativy, již i do českého mediálního středoproudu, když se dotyčný stal komentátorem časopisu Týden. V jeho webové verzi nedávno burcoval slovy:

K tomu: VZÍT VĚCI DO VLASTNÍCH RUKOU: Zakladatel listu Independent chce zvrátit politické poměry v Británii širokou občanskou iniciativou. Fungovalo by to i v ČR?ZDE

I kdyby se 17. listopadu rozhostilo hrobové ticho, tento rok už vstoupí do kronik jako rok největšího odporu Čechů proti establishmentu za posledních 23 let. Začal studentskými protesty, které smetly - řekl pan prezident - "nejlepšího ministra školství". V březnu vyhřezl protest Holešovské výzvy v pozoruhodná protivládní srocení, iniciovaná bytostnými disidenty, politickými amatéry i chaoty. V dubnu se na Václavském náměstí v Praze sešlo snad až 120 tisíc lidí, kteří tam rozhodně nebyli na nákupech. A tohle všechno se v říjnových volbách promítlo do "řádné" krajské a senátní politiky.

Kdo má oči v hlavě, uši k slyšení a dutinu lebeční bez falešného luftu, musí zaznamenat rostoucí společenské napětí. Jestli si kabinet Petra Nečase myslí, že nás do konce svého mandátu zabaví každé čtvrtletí vládní krizí, na každém jednání sněmovny korupčním velrybařením a každou chvíli arogancí svých ministrů, pak se dozajista plete.

Natlakovaná země

Na stejné vlně je naladěn komentář redaktora Britských listů Karla Dolejšího, kterého s Hekrdlou spojuje politická zkušenost z Levé alternativy:

Je nejvyšší čas "lidu" sdělit, že pokud nebude stávkovat za svá práva, příští vláda spoušť, kterou za sebou Nečas s Kalouskem zanechají, napravovat nebude. Větší část změn už zůstane v platnosti - a stane se tak i proto, že se proti nim přece nikdo ani pořádně neozval. Čekat s "řešením" problému "Nečasův kabinet" na řádný termín voleb znamená podepsat bianco dokument, na nějž bude záhy do záhlaví připsáno "Bezpodmínečná kapitulace".

Lidé nechtějí stávkovat? Pak si teprve nemají na co stěžovat...

Jako studený obklad na do ruda rozpálená čela působí věty z komentáře Hekrdlova redakčního kolegy Martina Fendrycha, který je také vůči vládě kritický, ovšem ze zcela odlišných ideologických pozic:

Lidem je fuk, že tu byla před 23 lety "sametová revoluce", je to už dlouho, na svobodu si zvykli, je samozřejmá. Vládu nemilují, myslí, že krade a odírá je. Do generální stávky se nehrnou, protože si nežijí nijak špatně. Bydlet ve Španělsku, bylo by jim podstatně hůř. Klaus + Zavadil: Lidé mají strach

Klaus + Zavadil: Lidé mají strach

Při zpětném pohledu na název článku Natlakovaná země vyvstává otázka, čím že je tato země natlakovaná. Rozhořčením už už připraveným vyjádřit se protestem proti vládní politice, nebo spíš rezignovanou apatií?

Životem poučená skepse okořeněná stranickou perspektivou dolehla na čtenáře Britských listů z glosy sociálně demokratického poslance Stanislava Křečka. Zdůrazňuje chabost dnešních občanských protestů a naopak vyzdvihuje význam parlamentní politiky:

Je třeba si přiznat, že ti, kteří se neúčastnili, o nic nepřišli. Slyšeli by, jako již mnohokráte před tím, že vláda nemá legitimitu, že schvaluje zákony s přeběhlíky rozdílem jednoho hlasu, a že by měla odejít. No a? Na tomto shromáždění ani nebylo předem deklarováno ani nešlo o nic, k čemu by bylo zapotřebí velkého množství lidí. Pouhé veřejné sdělování obecně známých požadavků už netáhne.

Prostě další zmařená příležitost. Jen další doklad o tom, že tudy cesta k nápravě poměrů rozhodně nevede. Jde jen o to, zda dříve "přeteče" onen příslovečný pohár povědomí o bezmocnosti lidí, nebo poznání, že ti kalouskové a nečasové se do svých kanceláří nevloupali, nevlezli oknem, ale že je tam lidé zvolili v demokratických a svobodných volbách. A z tohoto bude odvozeno poznání pro příště....

Pryč s každou vládou?

Důraz na pravidla systému založeného na soutěži politických stran v Křečkově článku nejen ukazuje na důležitost úspěchu ve volebním boji, má-li být dosaženo žádoucích změn, ale také zpochybňuje poněkud kýčovitý obraz zlé exekutivy, proti které třeba vzburcovat porobený lid, který se jen dopustil té nepodstatné chybičky, že si svou vládu dobrovolně zvolil.

Jenže takové chápání už zvolna, i když jakoby neochotně začíná pronikat i do aktivistických hlav. Ilona Švihlíková se to opovážila na Václavském náměstí shromážděným vrhnout přímo do obličeje:

Uvědomme si, že naší největší hrozbou není ani Kalousek, ani Nečas, ale paradoxně my sami. Porazit nás může jen naše pasivita, poraženectví, oportunismus či zrada.

Bohatství, jež vytváříme, končí v rukou úzké skupiny, která si stát zprivatizovala

Vida, po nejméně dvaceti letech celospolečenského zrazování a opouštění myšlenek sametového Listopadu si toho někdo všiml. Co ale s tím? Jaká je pozitivní stránka požadavku nezrazovat listopadové ideály? Jak dnes zní odpověď na otázku "Co dělat"?

Dejme slovo těm, kdo ho už výše dostali.

Martin Hekrdla se omezuje na varování, ve kterém naznačuje, že ani vítězství nad dočasnými držiteli moci nemusí představovat skutečný politický obrat:

I tahle rozvážná země nakonec dosáhne bodu varu. Zatím nás však vždycky ta politická omáčka "ohodila" všechny a nejvíce zodpovědní páni kuchaři si jen umyli ruce. A - přebarveni - jeli dál.

Karel Dolejší pak servíruje vysvětlení tohoto gastronomického jevu:

Jestliže volič nevykonává skutečnou kontrolu nad zvoleným zástupcem, ale prostě jej svým hlasem vyzvedne k neomezené moci, v naprosté většině případů nemůže čekat nějaké férové chování. Jestliže není ochoten bojovat za vlastní práva mezi volbami, spoléhá v tom na zvolené zástupce a "standardní volební proces", nedočká se ani nadále ničeho jiného než postupné demolice svých práv.

Pozitivní východisko nakonec přichází od Ilony Švihlíkové:

My, občané, se musíme organizovat. To je náš další občanský úkol. Sejít se jednou za čas na náměstí nás nedovede k cíli. Musíme mít struktury, které dokáží provést inventuru naší země, které dokáží vytvořit návrhy jak zvrátit kroky Nečasovy vlády a pozitivně nasměrovat naši zem.

Kdyby si této pasáže projevu z demonstrace iniciativy Stop vládě povšiml poslanec Křeček, možná by do Britských listů nevypustil slova:

Celá (...) politické situace u nás dobře ukazuje, jak zplaněla a ztratila na významu salonním ochráncům lidských práv tolik drahá "politická práva". Máte právo shromažďovací? Máte, tak se klidně shromažďujte kde a jak chcete. Máte právo na svobodu slova a projevu? Máte, tak si klidně hlásejte a povídejte co chcete. Jak říkal hostinský Palivec: "Dej si pivo a žvaň si, co chceš." Na věci veřejné, na politiku to žádný vliv nemá, dodávám já.

Když ponecháme stranou tón, jakým při své profesi a při svém vzdělání prezentuje politická práva coby obskurní hračku jakýchsi kavárenských žvanilů, nemůžeme přehlédnout, že při výkonu jednoho z těchto práv zazněla výzva k občanské sebeorganizaci, která obsahují potenciál nejen mít na politiku vliv, ale také ji zásadním způsobem proměnit. Tak jako tomu bylo při demonstracích v listopadu 1989, ze kterých vzešlo Občanské fórum, které dosáhlo zásadní politické váhy dokonce ještě před volbami, na které on klade takový důraz.

Dilema, která se teď vynořuje, zní jednoduše. Jak mají vypadat ony struktury Ilony Švihlíkové, které "dokáží pozitivně nasměrovat naši zem"?

Zdá se, že na výběr máme ze dvou možností. Jednou jsou občanské iniciativy, druhou politické strany.

Co s tím? Co si o tom myslí čtenáři Britských listů? A co na to Jan Tleskač?

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 22.11. 2012