Ještě k principu skromnost

22. 11. 2012 / Jan Sláma

Ve společnosti vzniká rozpor a možná hned rozporů několik. Spotřeba domácností tvoří součást HDP -- tohoto zaklínadla ekonomiky. Běda HDP nám klesá a u sousedů roste. Dělejte něco! Jiní zase vládě vytýkají, že zvyšováním daní podvazuje spotřebu domácností. A stále se straší pokračující krizí. A tak občané šetří, nekupují si nová auta a já si nožná nekoupím novou desku do kuchyně.

O ekonomických aspektech výroby a spotřeby jsem už psal jinde. Zde bych se chtěl zamyslet nad spotřebou z jiných úhlů. Prvorepublikový ministr Rašín nebyl jistě člověk chudý. Nicméně Ferdinand Peroutka o něm píše, že chodil v obnošených šatech a boty si nechal podrážet. Tento termín možná už řada lidí nezná, nuže na starou prošlapanou botu se dala nová podrážka a bota vesele sloužila dál.

U mé vlastní botky od firmy Baťa po řadě let praskla podrážka a byla neopravitelná. V záchvatu marnivosti , který nemívám často jsem se vydal koupit botky nové.

Ať už jsou tedy pěkné, řekl jsem si. Když na mne ale vybafli cenu od pěti tisíc výše, navštívil jsem opět Baťu a koupil botky tam. Se starými jsem se loučil nerad, skoro nostalgicky, jako s něčím co je vybaveno určitým duchovnem.

Tak nějak vznikají n

ázvy aut, většinou ženského rodu jako třeba Máňa nebo Henrieta či názvy z jiných filmů. Na Rašína, podle kterého po převratu pojmenovali nábřeží, politici vzpomínali, když se jejich projevy v jistém nedávném období hemžily slovy skromnost a pokora. Dlouho jim to ale nevydrželo.

Vnucovat někomu skromnost není dost dobře možné. Musí přicházet s výchovou a vznikla v dobách nedostatku, kdy plýtvat chlebem byl hřích, lidé chodili na boso a až před kostelem se obouvali. V našich krajinách už se s fenomenem krajní chudoby nesetkáme. Zloději nekradou prádlo z půdy nebo skříně, už je neuspokojí ani televizor. Jdou po zlatě a penězích. Děti, když ve školní jídelně dostanou banán nebo pomeranč používají je jako střelivo a to se pak válí před školní jídelnou po zemi. Ovšem nejsou takové všechny. Opět je to otázka výchovy v rodinách.

Když píšu o duchovnu ve vztahu k věcem, ať už částem oděvu který dlouho nosíme nebo věcem v domácnosti, které jsou dlouho jejími součástmi, nabývám přesvědčení, že ono duchovno v nich skutečně je. Ne jenom proto, že si řekneme " vida, tady ta vázička, kterou jsme neradi rozbili jsme koupili tam a tam , tehdy a tehdy nebo dostali ji od toho či onoho, že toto nářadí jsme zdědili po otci nebo dědovi, tenhle kus nábytku vyrobil určitý člověk, kterého jsme znali nebo tenhle obraz namaloval náš kamarád, který už dlouho nežije.

Materialista tomu nebude věřit a řekne, "no jo, to je jen nostalgie starých lidí, my mladí na to nemáme čas". Dílem má pravdu, hlavně v tom, že nemá na takové myšlení čas. Ale ku podivu a věřte či nevěřte, vezmu li do ruky virguli v podobě kyvadla, pak nad takovou věcí, ke které cosi cítíme nám ukáže, že opravdu obsahují nějaké duchovno. Určitě nad obrazy, fotografiemi, ale i nad věcmi. Vzpomeňte na Terry Prachetta a jeho Neviditelnou univerzitu, kde museli knihy přivazovat řetězy.

No a když už jsme v té esoterice, pak blížící se prorokovaný konec světa by neměl znamenat jeho zánik, ale jeho obnovu. Precesní oběh dle majského kalendáře jedenkrát za nějakých dvacetšest tisíc let by měl znamenat, že opouštíme dobu temna , hluboké dekadence a ztráty spirituality a navracíme se ke zlatému věku.

Nemůžeme ale bohužel očekávat, že obrat nastane nějakým určitým momentem, leda že si představíme jakési mechanické kyvadlo, které teď směřuje někam, pak se zastaví a bude se vracet na druhou stranu. To ukončení, zastavení a začátek zpětného pohybu může trvat dlouhou dobu, ale také nemusí. Čím dříve pochopíme škodlivost způsobu života, který velká část lidstva v současnosti provozuje, tím dříve k obratu dojde. Samozřejmě nepřijde automaticky a mnozí budou proti změně tvrdě bojovat.

V následujících řádcích si budeme ještě chvíli povídat o tom, jak jsme si život zbytečně zkomplikovali a zda by nebylo možné z toho alespoň trochu "vybruslit".

Jednou z nejvíce problematických věcí, které lidstvo postihlo je mobilní telefon. Ano mobil, někdo mu říká debil, postihl lidstvo jako nějaká infekční pohroma. Byly doby a nejsou příliš vzdálené, kdy mi telefon velmi chyběl a nasazoval jsem všechny páky, abych se ho domohl. S povděkem jsem přijal i telefonní budku postavenou nedaleko mého bydliště. Telefonní společnost mi na všechny urgence odpovídala vyhýbavě.

Nebudu to dále rozebírat v tom kdo, kdy a jak se k telefonu dostal, ale vzpomenu si na popřevratovou dobu, kdy se do země masově nořily kilometry vodičů a telefon najednou přestal být vzácností. A zase netrvalo dlouho a vynořil se telefon mobilní a zotročil si lidstvo.

Jak to tak vypadá, tak značná část lidstva se nechala zotročit docela s chutí, jak lze pozorovat kdekoli a kdykoli. Lidé se dobrovolně vzdávají svého soukromí, jsou neustále "na drátě", připraveni poslouchat a vytvářet většinou zbytečné a nesmyslné telefonáty. Tak jsem před časem seděl v kavárně jedněch slovenských lázní. Kromě lázeňských hostí tam chodívaly i místní celebrity a tvářily se důležitě. Tak jeden chodil zaměstnaně po kavárně a telefonem řídil svého zaměstnance :"nezabudni Fero u toho fekálného prívesu dofúkať pneumatiky než pojedeš, atd." Ve vlaku zas poslouchám dlouhé rozhovory nezpochybnitelné důležitosti "a zavřela jsi Marie ty slepice, aby zase nehrabaly v záhonkách". A takto zní většina hovorů, za které telefonní společnosti s chutí a mlaskáním inkasují peníze.

Nu, pokud jsou lidé ochotni dobrovolně vydávat své finanční prostředky akcionářům oněch společností, tak ať tak činí. Bůh jim pomoz. Horší ale je , že zvolna jsou lidé tlačeni k vlastnění mobilu, aby mohli ve společnosti vůbec existovat!

Řada služeb se přesouvá k placení mobilem jako třeba v dopravě za jízdné teď prý dokonce i pokuty. Časem ale patrně jiná možnost bude vyloučena, pod záminkou zjednodušení a zlevnění a vlastnit mobil a platit za nechtěné služby bude povinné.

Někteří lidé ale dosud mobilnímu šílenství odolávají, na souseda ve vlaku, který hlasitým telefonováním ruší se dívají nevraživě, někdy dokonce vyvolávají konflikt. Pravidla slušného chování do této oblasti jaksi nevstoupila, byť byla zformulována. Na mne samotném Ó dva nezbohatne. Zásadně odmítám všechny paušály a pokud jiný způsob placení nebude, pak telefon zahodím. Stejně jsem si ho sám nekoupil ale byl jsem jím obdarován.

Před nějakým časem jsme s manželkou zabloudili ve slovenských horách. Nebo spíše jsme se dostali do takových roklin, že nám dělalo potíže se z nich vyškrabat. Když jsme to pak líčili svým známým, byli jsme napomínáni, že nenosíme mobil. Nemohli pochopit názor, že s mobilem v kapse nelze prožít žádné dobrodružství. Možná to nechápe leckterý čtenář, pokud mu chybí dobrodružná krev.

Okamžitá dosažitelnost kohokoli přináší spolu s klady nezanedbatelné zápory a to zejména ztrátu potřeby domýšlet věci z toho důvodu, že není třeba uvažovat o alternativách a možnostech, které se mohou naskytnout. S telefonem je vyřeším tím, že opakovaně voláme a své myšlenky upravujeme. Neustálé "být na drátě k dispozici" připravuje tyto nešťastníky o dar meditace, zamyšlení se, vnímání ticha atd.

K rozvoji elektroniky a jejímu pronikání do některých oblastí života mám hlubokou nedůvěru. Zejména k její zranitelnosti. Už před mnoha lety, když ještě osobní počítače nebyly, se u nás zaváděly výpočetní stanice, kam podniky povinně přenášely některá data a dělaly se přes ně například mzdy. Už tenkrát se stávalo, že ve výplatní den šli lidé bez peněz, protože cosi selhalo.

V době žní nám stál na poli porouchaný kombajn, protože potřebná součást sice ve skladu byla, ale nebylo možné ji vydat protože neprošla početkou. I teď se podobné věci dějí, viz registrace vozidel atd. A to škoda není vyvolávána záměrně. Alespoň doufám.

Ale prosím, nechci být škarohlídem. Počítače přinášejí úžasné možnosti, ale co lidé, kteří jsou jimi nahrazeni? Ale k ekonomice se dostat nechci, chci jen abych v realizaci principu skromnosti nebyl nucen podobné vynálezy užívat povinně. Tak jako dnes ,snad každý musí živit svou banku tím, že musí mít bankovní účet. V zákoníku práce bývalo napsáno, že mzda za práci se vyplácí v penězích. Dnes jsou lidé nuceni čekat zda se jim objeví na bankovním účtu a pak si pro ně do banky jít nebo zase platit za zboží pomocí platební karty. V současnosti se rozrušeně diskutuje o jakýchsi S-kartách přes které mají být vypláceny důchody a sociální dávky. Ke všem uvedeným a i podobným operacím je občan tlačen silou bez ohledu co si o nich myslí.

Další rozporuplný vynález, který lidstvo obšťastňuje je automobil. Za nějakých 130 let existence spalovacího motoru použitého k dopravě a zejména po jeho masovém rozšíření po 2.světové válce, zaplavily automobily svět. Jsem věru zvědav kam nás masový automobilizmus dovede. Už dnes, zejména ve městech jsou lidé vytlačováni auty z chodníků, musí se prodírat ve zbývajících prostorech, které jim parkující auta zanechala. Přes všechen technický pokrok v oblasti spalování paliv automobily velmi ovlivňují zdraví dýchajících lidí.

Samozřejmě mít auto k disposici je výborná věc a nelze ho bezmyšlenkovitě zavrhnout. Na mnohých místech by bez něho lidé obtížně existovali, zvlášť u nás, po nekompromisním omezení nebo zrušení veřejné dopravy. V čem tedy vidím škodlivost, ne aut, ale vztahu lidí k autům? Především ve stoupající lenivosti lidí udělat krok pěšky. My ,kteří propagujeme kult chodců, to obtížně chápeme. Lidé se dobrovolně zbavují požitku z pěší chůze, vzdávají se toho nejpřirozenějšího pohybu většinou z velmi pochybných důvodů.

Obtížně pochopitelný je u některých lidí viditelný dekor přepychu a jeho předvádění. Tito lidé se mylně domnívají, že vlastnění drahého auta jim dodá jakýsi punc výlučnosti a nadřazenosti. Stejně tak lze hodnotit vlastnění zbytečného množství aut. Oba tyto příklady jsou protiklady dokladující bohatství v peněžence ale chudobu ducha.

Pozoruhodné je ,jako u všech vynálezů, jejich zneužívání tu státem, tu lobisty vynucenými zákony, jejichž konečným důsledkem je vytáhnout automobilistům peníze z kapes. Mám na mysli různá nařízení, často nesmyslná nebo těžko obhajitelná, jako povinné svícení, mít u sebe stále inovovanou lékárnu, používat určité pneumatiky atd atd. Ze všeho někdo profituje. Problematické je i povinné pojištění.

V hrubém rozporu, který nikdo neřeší je konstrukční rychlost motorových vozidel a povolená maximální rychlost na komunikacích. Jako přednost je reklamou vychvalována dosažitelná rychlost vozidla, ale přitom je opomíjeno sdělení, že se touto rychlostí prakticky nikde nesmí jezdit.

Ve článku o dálnicích jsem rozebíral absurdnost jejich výstavby, škodlivost pro lidstvo a všeobecnou hloupost (zde EU) , která ,zrušením místních podniků, si nakonec jejich stavbu, zcela zbytečnou, vynutila.

Poslední šokující informace je jako výdobytek popisované vylepšení automobilů a to jejich vybavení dopředu i dozadu směřující kamerou a soustavné nahrávání provozu vozidla, prý aby řidič nemohl být napadán z pirátského způsobu jízdy, ale naopak, aby ho mohl dokladovat u druhých. Jak se zdá společnost se bude takto muset vybavit i u chodců.

Co se týká televize jako dalšího velice problematického vynálezu zjišťuji, že někteří moudří lidé televizi vůbec odmítají nebo využívají vysílání velmi selektivně. Je to důsledek situace, kdy jsou občané státem vydíráni povinným placením tohoto institutu. Mělo by tomu být spíše naopak, protože stát skrze vysílání ovlivňuje myšlení občanů často velmi pochybnými ideologiemi.

Před krátkým časem jsme zase předvedli jak lze s námi, televizními diváky,vesele manipulovat. Analogové vysílání, na které jsme byli všichni technicky vybaveni se nahradilo vysíláním digitálním. A tak, občane, který jsi si před časem důvěřivě koupil televizní přístroj se starej. Buď si kup nový nebo si ke starému pořiď za své peníze příslušný doplněk. Pokud to neuděláš jsi bez televize. Majitele televizních stanic ani nenapadlo, že by to vlastně měly divákům platit. Pokud vím na Slovensku dostali lidé alespoň nějakou kompenzaci. Přitom by to bylo zcela oprávněné. Tupé stádo ale zaplatilo a náš ombudsman tenkrát ještě pan Motejl, na kterého jsem se obrátil, mi neráčil ani odpovědět!

Kromě toho i občanem placené vysílání se plní reklamami. Postavení reklamy vůbec je velmi absurdní. Divák si přijímačem, který si koupil za svoje peníze, je nucen se dívat v čase, který mu nikdo nezaplatí na reklamu něčeho, co ho vůbec nezajímá nebo ho to dokonce štve. Navíc si musí platit elektrickou energii, je připravován o prožitek v případě, že je přeci jenom vysíláno něco zajímavého.

Podíváme li se objektivně na týdenní program zjistíme, že ke koukání jsou tak dva nebo tři pořady. Řada se jich už po mnohokráte stále dokola opakuje a otupuje divácký vkus. Seriály natočené v poslední době jsou tak ubohé, že byť jsou hrány a tedy i mluveny českými herci, měly by být znovu odborně nadabovány, protože herecký výkon je více než slabounký. Jak takové, pro herce asi dobře placené, slátaniny devastují vývoj hercovy osobnosti je patrně nasnadě.

Není divu, že podobné americké seriály, kterými byli v minulosti syceni diváci na Západě, je vychovaly k naprosto mylné představě o nás občanech Východu. Podobně je lidem vymýván mozek i ideologicky motivovanými seriály válečnými jako je třeba Jag.

Unik od hlouposti v obsahu a od reklam lze hledat tak, že se omezíme na "své" pořady s využitím videorekordérů. To nás ale nezbavuje povinnosti platit koncesionářské poplatky. My diváci bychom měli tvrdě prosazovat jejich zrušení nebo záruku kvalitních a ideologií nezatížených pořadů.

Krátce po převratu mi bylo poprvé umožněno dostat se na Západ. Mnozí pozdější tvrdí kritici socialismu tam byli ovšem jako doma. Zúčastnil jsem se jistého mezinárodního semináře pedagogů a ti byli z celého světa. Konal se ve Švýcarsku a účastníci bydleli ve studentském internátě na venkově. Zaujalo mne tam několik věcí.

Vesnice, kterou jsme při večerní procházce chodili, sestávala z rodinných domků, velmi hezkých a světe div se, pozemky nebyly oplocené. Okny bylo možno bez zábran sledovat obyvatele, zrovna tak jako ty, kteří seděli na zahradě, pár kroků od kolemjdoucích. Věc u nás nemyslitelná. Dokonce stále více a více lidí si u nás buduje kolem svých stavení neprůhledné ohrady či zdi. Občas je ještě vyzbrojí na stožárech namontovanou a výhružně trčící televizní kamerou.

Další věcí byly naprosto zkreslené informace, které o nás ostatní národové měly. "Nevyprávějte nám, že bydlíte ve vlastním domě, to se přeci u vás nesmí". Nedivím se, že lidé odchovaní filmy o Jamesi Bondovi nabyli takové informace.

Při návštěvě školních prostor jsme neviděli nic mimořádného a dokonce jejich školní dílny byly mnohem primitivnější. Nicméně v přednáškách o didaktice jsme se dověděli mnoho podnětného, ale nic co by v pozdější době opravňovalo k zatracování našeho školství, k vysílání různých evaluačních komisí, které přicházely s dobrými, spásonosnými úmysly, aby zakrátko zjistili, že jsou to oni, kdo se může něco naučit.

To krátké, vysvětlující pedagogické odbočení jsem provedl proto, abych se vrátil k bydlení a jeho vazbě na sledovaný princip skromnosti.

I když jsme si náš dům postavili vlastníma rukama a vyučili se devateru řemesel, nevadí mi technický pokrok, který umožňuje dnes solventním lidem nechat si postavit dům "na klíč". Sporná už ale bývá častá ostentativní nabubřelost takových staveb. Tito lidé, kteří se buď neprozíravě zadlužili nebo podivnými cestami přišli k penězům, z jakýchsi těžko pochopitelných důvodů trvají na nepřiměřeně velkých, nesmyslně členitých a architektonicky nehezkých stavbách.

Mohutné domy na malých pozemcích obsahují tolik místností, že se jejich dva nebo tři obyvatelé těžko nacházejí. Více obyvatel má dům jen výjimečně, protože děti jejich snobské obyvatele omezují a obtěžují. Zejména v nových satelitních městečkách žijí lidé smutný život uzavřený za vysokými zdmi , v obecních prostorách, které se skládají jen z ulic a domů. V nich se pak mohou maminky s kočárky a dětmi, pokud je mají, procházet a proplétat mezi parkujícími a projíždějícími auty.

Takovéto domy, ale na velkých pozemcích, si stavěli i předváleční boháči, často na venkově, kam se uchylovali jen o prázdninách. Po válce byly mnohé znárodněny a pak tam desítky let žilo několik rodin nebo je užívaly různé instituce, aby po převratu byly restituovány, ale pak aby často zůstaly opuštěny a chátraly.

Dnes mnohdy slýcháme o našich poslancích, že mají hypotéku a proto se zuby nehty drží svých křesel, třebaže dělají politiku pro občany škodlivou. Nutil je ale někdo, aby si brali půjčku tak velkou, že je splatitelná jen za cenu morálního pokřivení? Čili - skromnost je jim zcela cizí. Jejich residence musí obsahovat vše nejmodernější, aby byli přiměřeně In. Musí se přece chovat jako VIP, či celebrity.

Co je to vlastně taková celebrita? Většinou je to lidstvu málo prospěšná figurka, která ale žije co nejvýstředněji, často střídá partnery, zdobí své tělo okázalými a co nejdražšími oděvy a plastickými vylepšeními, bere drogy, opíjí se, s gustem se nechává fotografovat v choulostivých situacích, často se zamilovává a opět rozchází, žení se a vdává a opět rozvádí a při tom všem se nechává pečlivě filmovat a fotografovat, aby ta podivná sorta diváků či čtenářů, která je obdivuje měla co obdivovat a hlavně napodobovat. Samozřejmě i jejich bydlení je dokumentováno a napodobováno. Je často obdivně popisováno v modních časopisech s paní domu usazenou v dekorativní pozici, co nejvíce odhalující její přednosti.

Vyznavači našeho principu skromnosti nezavrhují bydlení v zahradě v rodinném domě. Právě naopak. Bydlí ale přiměřeně k počtu členů rodiny, pokud si staví dům volí ho tak, aby byl co nejúčelnější a splňoval též požadavky na krásu. Pokud mohou staví sami nebo se na stavbě podílejí. Sami si zakládají zahradu, rozmýšlejí si dobře kam co zasadit, aby v budoucnosti nebylo nutné přerostlé stromy kácet. Počínají si tak, aby se mohli radovat z každodenního kontaktu se zahradou. Co nejvíce využívají svoji vlastní zeleninu a ovoce tak, že omezují svoji závislost na nákupu produktů s nevalnou jakostí. Kdo si někdy dopřál takové plně vyzrálé třeba rajské jablíčko nebo broskev ví, jak se diametrálně liší od těch z různých řetězců.

Princip skromnosti není dogma. Není postaven na žádných pravidlech, poučkách či přikázáních. Je to prostě životní styl, který si každý svobodně buduje sám, pokud chce. Pokud dospěje k poznání, že člověka velmi osvobozuje. Ve výše uvedených statích a příkladech, které by se mohly neustále rozvíjet, jsem naznačil jen některé cesty a směry. Ale lidé vyznávající a žijící podle podobných vnitřních zásad nejsou osamělí poustevníci. Nežijí v lesích uprostřed pustiny. Žijí mezi ostatními lidmi a svým chováním a postoji mohou společnost ovlivňovat. Nenechávají sebou prostě manipulovat, svoji životní cestu si vytvářejí tak, jak se sami rozhodli.

Není to cesta revoluce, násilného převratu, ale cesta kdy stále více a více lidí pochopí, že hromadění majetku jen a jen pro svoje vlastní potěšení je nesmysl. Že je lidmi stále více odsuzováno jako nemorální, neslušné a hloupé. Že protagonisté takového životního stylu nakonec umírají zapomenuti a zapomnění hodni.

Cesta náhlého převratu jak nám ukazuje historie posledních let se neosvědčila. Vyvrhla jen skupinu lidí, kteří z nedostatku sebekázně a zpohodlněním žijí životem trubců, společnosti škodících. V den výročí jednoho takového převratu jsem na lavičce před nádražím uviděl schouleného bezdomovce. Byl celý prosáklý vlastní močí, pod lavičkou se usadila louže zvolna čůrkem odtékající po chodníku. Lidé ho obcházeli velkým obloukem. O pár set metrů dál se shromáždil politický "výkvět" národa, aby s falší pokroucenými tvářemi oslavovali to čemu říkají návrat demokracie.

Vytisknout