"Za Evropu!" Tedy: "Za Spojené státy evropské!"

4. 10. 2012 / Emil Hruška

Z tohoto důvodu lze Manifest pokládat spíše za programové dílo celé Skupiny, jakkoli Guy Verhofstadt na prezentaci v Bruselu prohlásil, že v prosinci 2011 oslovil on sám Cohna-Bendita pro tento společný knižní projekt, kdy na počátku "byl vztek, vztek z těch, kteří jednají v eurokrizi". A Cohn-Bendit, onen pověstný rebel z osmašedesátého, "rudý Dany", který pak zezelenal, až nakonec jeho portrét doznal ještě tmavších odstínů, pravil, že finanční trhy podkopaly suverenitu národního státu, a ta se dá získat zpět jen v evropském rámci. Konkrétně v rámci federálních Spojených států evropských, vybudovaných podle vzoru Spolkové republiky. A přáním Verhofstadta a Cohna-Bendita je, aby tento stát se stal světovou velmocí, hrající rozhodující roli ve světě 21. století. Silná a sjednocená Evropa by se prý stala "nejmocnějším a nejblahobytnějším kontinentem světa, bohatším než Amerika, mocnějším než všechna nová impéria dohromady". Toho samozřejmě nelze dosáhnout bez mocné armády; tedy evropské armády, "která je mobilně a technologicky na nejvyšší úrovni, může v budoucnosti bránit naše hodnoty a naši nezávislost, jakož i šířit lidská práva a svobodu (sic!)".

Čeho je pro vytvoření takového federálního impéria zapotřebí? Aby členské státy EU "jedním rázem" odevzdaly svou suverenitu evropské federaci. Je to prý nezbytné, a oba politikové a autoři varují: všude na světě budou opět růst národní rivality a napětí mezi různými zeměmi, nelze dokonce vyloučit obchodní konflikty velkého rozsahu a nové mezinárodní války. V tomto ohledu prezentují své Spojené státy evropské jako antinacionalistický modernizační projekt. A konkrétní kroky vedoucí k jeho realizaci?

Tak zaprvé: po příštích volbách do Evropského parlamentu, konaných v roce 2014, by se Evropský parlament se souhlasem Rady EU prohlásil za ústavodárné shromáždění a sepsal by stručnou evropskou ústavu. Tato ústava by pak byla přijata na základě referenda ve všech členských státech, a to s tzv. dvojí většinou -- tedy většina států a v nich většina občanů. Státy, které by ústavu odmítly, by se pak musely rozhodnout, zda chtějí zůstat v nové federální Evropě, nebo zda ji opustí. Takže vznikl by obrovský federální stát, jemuž by vládla restrukturalizovaná Komise s "evropskými ministry", kontrolovaná Evropským parlamentem s posílenými pravomocemi včetně zákonodárné iniciativy. Existoval by také Evropský senát, složený ze členů národních parlamentů... "Naše kniha je kompas, orientace," říká Daniel Cohn-Bendit.

Pro období stále větší hospodářské a politické krize v Evropě je mimo jiné -- takto s ohledem na Evropskou unii -- příznačné, že dochází k oslabování vnitroevropské kooperace a k nárůstu konkurenčního boje i mezi členskými státy EU. Smluvně zakotvené principy vyjednávání bývají často ignorovány -- pokud je to pokládáno za nezbytné. Tak například o opatřeních ke stabilizaci deficitních států eurozóny nerozhodla pro to příslušná Rada EU, nýbrž jen neformálně rokující tzv. euroskupina. Nové instituce, jako je třeba Evropský stabilizační mechanismus, jsou dokonce zakládány mimo rámec EU. Ještě závažnější jsou krizí rozpoutané posuny moci mezi tzv. tvrdým unijním jádrem a periferií; v tomto ohledu ztrácí EU stále více charakter instituce (politického systému) založené na spolupráci a poznenáhlu se formuje jako hegemon v čele s Německem, jež má sloužit jako vzor uspořádání nového federálního evropského státu.

Takže ani není divu, že se objevují koncepce a la Cohn-Bendit & Verhofstadt. EU se objektivně už řadu let potýká s prohlubující se legitimační krizí, jež ve spojení s krizí ekonomickou a politickou je přímo živnou půdou velmocensky zamýšleného evropského federalismu, který by se vlastně měl stát onou často skloňovanou politickou unií (završující unii měnovou, bankovní a fiskální).

Připomeňme jen: Evropský parlament vlastně není skutečným parlamentem, neboť nemá zákonodárnou iniciativu. Nemá ani žádnou moc týkající se přijímání nových členů do EU a nemůže ani svobodně zvolit předsedu Komise. Neexistuje veřejnost na evropské rovině. Chybí společný jazyk, proto neexistují ani žádná skutečná evropská média. Jakkoli se prosadila angličtina jako řeč pro běžnou komunikaci, rozhodující politické a kulturní diskursy se konají v národních jazycích a zůstávají tak od sebe často izolovány. Takzvané evropské politické strany nejsou politickými stranami, nýbrž jen zvláštními "stranami stran". Neexistuje evropský lid, natož pak národ.

S přihlédnutím k těmto skutečnostem, ale hlavně k existenci tvrdého ekonomického a koneckonců politického konkurenčního boje především mezi velkými členskými státy EU, je vyloučen takový vývoj integrace, který by směřoval k nové státnosti, k výše popsané evropské federaci. Spíše bude posilováno utváření nového hegemoniálního evropského uspořádání s Německem jako centrem a s periferními, ekonomicky slabými státy, což by mohlo spíše zahájit proces eroze celé EU.

Vytisknout