Moc Nečasovy vlády

1. 8. 2012 / Milan Valach

Téměř 40% z nich se z různých důvodů nezúčastnilo posledních parlamentních voleb, v nezanedbatelné míře také proto, že žádná z kandidujících stran nezískala jejich důvěru. Vrcholem absurdity současného politického systému je skutečnost, že současná vláda vládne jen díky podpoře poslanců za stranu, která ve volbách nekandidovala, a nikdo ji nevolil. Tito bývalí poslanci za stranu VV využili rozporu v Ústavě ČR, vystoupili ze strany, za kterou byli zvolení a opustili její program. Vláda tak vládne jen díky podvodu na voličích a její rozhodnutí nelze považovat z hlediska základního demokratického ústavního principu za legitimní, tj. oprávněná a závazná pro její nástupce!

Toto popření demokracie a naší občanské svobody je možné proto, že Ústava ČR sice ve svém hlavním článku uznává základní zásadu demokracie, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid, který svou moc vykonává přímo (stále neschválený zákon o referendu) nebo prostřednictvím svých volených zástupců. Ale v dalším článku popírá tento základním princip tím, že ustavuje nezávislost zvolených poslanců na voličích a částečně se tak vrací k autoritativnímu systému vlády rodové aristokracie. Tento článek, o své nezávislosti na voličích po skončení voleb, si poslanci odhlasovali sami. Tím změnili zásadní tezi o lidu jako zdroji veškeré moci v prázdnou frázi a náš demokratický systém jen ve zdání demokracie¹⁾.

Ve skutečné demokracii, hodné toho jména, žije lid v takové zemi, jakou si sám udělá. Není v ní žádná moc nad námi, ale jen naše společná moc. Demokratický stát je stát, kde se uplatňuje zájem většiny, nikoliv nepatrné menšiny politiků a s nimi spřátelených, spíše však je ovládajících podnikatelských skupin.

Podvodný trik s nezávislostí poslanců vede ve svých důsledcích k tomu, že vláda není naší vládou, ale vládou nad námi. Kde se tedy bere její moc?

Odpověď na tuto otázku může být velmi jednoduchá, nebo tak složitá, že nám její řešení dosud není známo. Zde se spokojme s jednodušší odpovědí, která pro praktické účely tohoto textu zcela dostačuje.

Počet poslanců je 200, senátorů 81²⁾, ale i kdybychom započítali všechny na ně napojené skupiny, vysávající tento stát a jeho občany, vždy dostaneme jen nepatrnou menšinu, oněch, metaforicky řečeno, "horních deset tisíc". Kdyby se těch více jak 100 000 lidí, demonstrujících nespokojenost s touto vládou v dubnu letošního roku, rozhodlo fyzicky vyvést poslance z parlamentu, nebyla by síla, která by jim v tom zabránila, a měli bychom již předčasné volby.

Jistě, můžete namítnout, že je zde policie a v opravdu vypjaté situaci i armáda. Avšak stačí pohled do historie, abychom pochopili, že i policie (či její historické obdoby) a armáda jsou tvořeny lidmi, kteří se mohou postavit proti dosavadní moci. A ne jen, že mohou, také to často v dějinách udělali.

Ruský car, držitel absolutní moci, hlava státu i církve, byl střežen dvěma pluky své osobní stráže. Jednoho rána se probudil a pluky byly pryč, vojáci se rozešli. Z celé instituce carské moci zůstal jen jeden zmatený stárnoucí muž, který již neměl žádnou moc.

Všechny příklady revolucí, tj. změny jednoho společenského systému v jiný, a to od britské, americké, Velké francouzské, Velké říjnové a dalších, ukazují, že v hlubinách každé moci, v jejích základech, je moc fyzická, prostá fyzická síla, i když násobená zbraněmi.

Z této jednoduché úvahy je jasné, že když se většina občanů rozhodne, že dosavadní vládnoucí systém již nechce, není síla, která by jim v tom zabránila.

A naopak. Nečasova vláda má moc proto, že ji většina občanů uznává. Jakmile tato většina změní názor, moc vlády se rozplyne. A to oni dobře vědí.

A to je právě klíč k řešení problému. Ta většina musí k rozhodnutí, že změna je lepší, než dosavadní stav, dospět. Ale to není snadná cesta.

Každá vládnoucí moc, všichni držitelé moci, mají podstatně větší zkušenosti s praktickým fungováním politické moci. To tvoří jejich nezanedbatelnou výhodu proti běžným občanům, kteří jsou často v zajetí velmi naivních představ o pravé podstatě společenského systému, v němž žijí. A tomu je tak především proto, že mají minimální či žádné praktické zkušenosti s jeho funkcí. Proto si držitelé moci uvědomují mnohem lépe než ovládaná většina, na čem se zakládá jejich moc. Není to fyzická síla, ale je to vláda nad myšlením lidí. Jak praví jeden klasický výrok francouzského ministra: "S bodáky se dá dělat leccos, jen se na nich nedá sedět. ³⁾" Nečasova vláda, a vůbec všechny vlády a vládnoucí třídy v dějinách, měly moc proto, že se mohly opírat o společenský souhlas se svou mocí⁴⁾. Aby se moc udržela, musí ovládat myšlení lidí a společenský souhlas ovládaných s jejich ovládáním si "vyrobit". V minulosti k tomuto účelu sloužily církve, což bylo vyjádřeno nejen v onom známém výroku o sňatku trůnu a oltáře v případě církve katolické, ale také, jak píše Max Weber, v pacifikaci potenciálního odporu protestanskými kazateli -- každá stávka je vzpoura proti bohu -- kteří byli za toto své působení označování v Německu 19. století za "černou policii".

Dnes má tato snaha o ovládání myšlení veřejnosti celou škálu nástrojů od přímého rozkládání a ochromování případných protivládních aktivit nasazenými "diskutéry a provokatéry" (blíže viz Dezinformační taktiky: Metody využívané k udržení vaší nevědomosti až po sofistikované působení sdělovacích prostředků vlastněných velkými korporacemi v zájmu velkých korporací, jak to velmi působivě vykládá Ľuboš Blaha ve své poslední knize Matrix kapitalizmu. Blíží se revolúcia?, kde ovšem poukazuje i na řadu dalších nástrojů k ovládání myšlení lidí -- školu, církve, právní systém atd.

Z toho pak vyplývá, že ve společnosti probíhá neustálý boj o smýšlení veřejnosti. Na jedné straně existující moc a proti ní ti, kteří usilují o její svržení. V nedemokratických systémech končí tento boj konfrontací fyzické moci, jak jsme to naposledy viděli v Egyptě, Libyi a nyní v Sýrii⁵⁾.

V systémech demokratičtějších je ovšem použití ozbrojené síly proti občanům protizákonné. Listina základních práv a svobod v Čl. 23 stanovuje dokonce právo každého občana postavit se na odpor každému, kdo by odstraňoval demokratický řád základních lidských práv a svobod. Příslušníci policie, příp. jiné ozbrojené síly, které by poslechly rozkazu k potlačení demokracie v této zemi, by se tak dopustili trestného činu, který by po neodvratném pádu diktatury byl jako takový také posuzován. Jak z vnitřního demokratického přesvědčení členů mocenského aparátu, tak i z této úvahy vyplývá malá či žádná ochota těchto "občanů v uniformách" ke splnění nějakého podobného rozkazu.

Zásadní otázka, která zde pak je, je, jestli systém ve kterém žijeme, je či není demokratický. Ti, kteří na ni odpoví kladně, jej budou ochotni hájit, ti, kteří odpoví záporně, pak budou usilovat, za předpokladu, že jsou demokraté, o jeho demokratickou proměnu.

A máme zde opět význam boje o smýšlení lidí, o interpretaci reality, na jejímž základě se lidé rozhodnou jednat tak či onak.

Význam občanských aktivit

Jak jsem ukázal, je podstatou každé moci fyzická síla, ale tato síla sama je používána na základě ideového přesvědčení lidí. V demokratické společnosti je pak přímé použití fyzické síly proti občanům velmi limitováno jak platnými zákony, tak přesvědčením občanů, i těch v uniformách, o významu a hodnotě demokracie. Proto nabývá boj o ovládání mysli občanů takového významu. Pokud bude velká většina o něco usilovat, není jí možno zabránit v dosaženích jejích cílů bez zrušení demokracie samé. A to by bylo zase možné jen ve velmi výjimečné situaci, pokud vůbec.

Jestliže tedy dospěje většina občanů k přesvědčení, že vláda není hodna vládnutí a dá to dostatečně důrazně najevo, vláda padne, jak se to stalo na Islandu, video ZDE.

V běžných situacích proto stačí, aby odpor občanů překročil určitou hranici, a v zemi se zavedenou demokracií vláda ustoupí vědoma si toho, že proti důraznému občanskému požadavku nemá co postavit.

Ve většině situací ale požadavek protestujících nesdílí dostatečně velká část občanů, příp. protestující sami nemají jasné cíle. Pak vidíme ony demonstrace a stávky, které neuspěly. Pro úspěch občanského hnutí je tedy jednak nutné, aby mělo vytýčen jasný a konkrétní cíl, a především, aby pro něj získalo rozhodující část veřejnosti -- vyhrálo ideovou bitvu o smýšlení lidí. Politikové, kteří vidí případnou rostoucí podporu vytýčených požadavků, jsou pak vedeni vlastním pudem politické sebezáchovy k tomu, aby s takovým hnutím hledali kompromis, příp. zcela přistoupili na jeho požadavky. (Vzpomeňme jen na úspěch zelených aktivistů při snaze o změnu postojů společnosti.)

To je ideový základ mohutných a často také mezinárodních e-mailových kampaní, jež pořádá například hnutí Avaaz či britské hnutí 38 Degrees (což je mimochodem sklon svahu, při němž dochází ke spuštění laviny).

Příkladem z naší země je pak e-mailová kampaň dopisů vládním poslancům a senátorům žádající vypsání referenda k církevním restitucím pod heslem: "Nehlasujte pro ty, kteří hlasují pro církevní restituce". Smysl takových kampaní je dvojí. Jednak získat veřejnost pro cíl této kampaně, jednak ukázat politikům počtem podpisů či odeslaných mailů míru podpory, jíž se cíl kampaně těší u veřejnosti.

Avšak taková kampaň má ještě třetí, snad nejdůležitější cíl. Vládní propaganda a vládu podporující sdělovací prostředky se snaží přesvědčit občany, že požadavek kampaně je nesmyslný, prakticky nikdo se s ním proto neztotožňuje a pokud ano, edná se většinou o nesympatická a nedůvěryhodná individua. Právě tuto taktiku použila jak ČT v pořadu na Ta naše povaha česká, tak i TV Nova, když vysílali o odpůrcích církevních restitucí. Z tohoto hlediska je pak počet podpisů pod peticemi vznášejícími občanské požadavky, usvědčujícím důkazem ze lži pro vládní propagandu, především však prostředkem k tomu, aby se lidé vzájemně ujistili, že sdílejí tento požadavek a že jich není jen malá menšina, ale naopak velká, potenciálně rozhodující většina. To je základní předpoklad k tomu, aby se z izolovaně a o samotě nadávajících lidí, přesvědčených, že nemá cenu se o cokoliv snažit, stala skutečná demokratická solidární (!) síla. A to síla schopná určovat osud tohoto státu, naší společné země. Jen skrze tuto drobnou činnost, ale s velkým významem pro utváření občanské společnosti, si můžeme uvědomit skutečný význam základního principu naší Ústavy: lid je zdrojem veškeré moci! A lid, to jsme my.

1) O tom svědčí i špinavé pozadí církevních restitucí a ZDE

2) Nezanedbatelná část z nich je ovšem zvolena za opozici.

3) Většinou je připisován tomuto pánovi

4) Zkoumání všech příčin tohoto souhlasu by nás vedlo již k oné obtížné otázce. Zde nám prozatím postačí jeho ideové důvody. Něco více k té komplikovanější stránce.

5) V této souvislosti ovšem nejde o to, jestli jsou to demokratické síly proti diktátorům, nebo jedni autoritáři proti jiným, ale o prostý fakt ideového boje, který vždy musí předcházet boji skutečnému.

Vytisknout