Důležité je ujasnit si, jestli chci nebo nechci!

Letně-podzimní reportáž z královéhradecké Charity

2. 10. 2012 / Tomáš Koloc

 

Olympijské hry

V horkých srpnových dnech, kdy uživatelé Domu Matky Terezy žili londýnskými přenosy z "největšího sportovního svátku" zde byly uspořádány "Olympijské hrátky DMT", v nichž borci z řad bezdomovců soutěžili v následujících disciplínách: vrh koulí, střelba ze vzduchovky na 10 m, jízda na kole přes překážky, válení pivního sudu, překonávání překážek s balancováním a chůze na chůdách. Nasazení soutěžících odpovídaly také ceny, jejichž praktická užitná hodnota byla v tomto případě možná větší, než je tomu u symbolických kusů drahého kovu; zlatou medaili představovalo zmrazené kuře, stříbrnou trvanlivý suchý salám a bronzovou dárkové balení mleté kávy. Osobně jsem si po více než dvaceti letech mimo soutěž zkusil střelbu, a ač jsem dobře neviděl terč, skončil jsem dokonce třetí od konce:-)

 

Vězni, poldové, profesoři, úředníci, teréňáci - a streeťáci...

V období babího léta pak Dům Matky Terezy, jako jedno z osmi zařízení královéhradecké Oblastní charity spoluorganizoval druhý ročník turnaje v minikopané "Sport spojuje", kterého se (v pořadí podle konečného umístění) zúčastnily následující týmy: pracovníci a vězni z Vazební věznice Pouchov, "Hradečtí poldové" (pracovníci Policie ČR HK), tým se symbolickým názvem "BiGy" (pedagogové Biskupského gymnázia Bohuslava Balbína), úředníci z Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, "Salinger's catcher's" (zaměstnanci a klienti královéhradeckého nízkoprahového Občanského sdružení Salinger, nazvaného podle autora románu Kdo chytá v žitě J. D. Salingera) a konečně i "Streeťáci" -- asistenti a klienti Domu Matky Terezy. Tady to se mnou bylo podobné jako při olympijských hrách -- a došlo mi, že kdo chce účinně bránit a alespoň občas útočit, musí především zvládat běh. Sugestivnost tohoto poznání však daleko předčil dojem z unikátního pohledu na "nabušené" vězně, porážející ve sportovním souboji krajské úředníky, či známé policisty...  

... a svatba

Na počátku podzimu pak Dům Matky Terezy čeká výjimečná událost, která se zde odehraje poprvé za dvacetiletou existenci královéhradecké Oblastní charity. Symbolicky v místě svého seznámení, v kapli DMT se budou brát dva bývalí  klienti, pan J. K. (30) a slečna N. H. (47). Je to pár, který využil svou šanci -- po pár měsících pobytu v Domě Matky Terezy se osamostatnil; našel si vlastní ubytování a začal žít "běžným životem".

Využil jsem svého dvojakého postavení zaměstnance DMT a zároveň novináře, abych se snoubenci udělal krátký rozhovor:

  Jak jste se seznámili?

  J.K: Byl to asi měsíc, co jsme se sešli tady v DMT. Potkali jsme se vzadu na zahradě na houpačce. V té době jsem se zrovna čerstvě rozešel, a tak jsem jí řekl, že bych s ní chtěl chodit. Musím doplnit, že jsem v sobě měl jedno pivo, což je zdejší limit...

Co jste mu na jeho otázku odpověděla?

  N.H: Zeptala jsem se ho, jestli ví, co řekl:-)

A byla svatba...

N. H: No, k tomu vedla ještě dlouhá cesta. Po dvou měsících jsme odešli na ubytovnu, a když jsme tam bydleli asi čtvrt roku, dohnalo mě staré obvinění a odešla jsem na dvacet měsíců do výkonu trestu. Když jsem odcházela, slíbil, že na mě bude čekat. A své slovo dodržel. Po čtvrt roce od mého návratu (které jsem strávila tady v DMT) a měsíc nato, co jsme se znovu sestěhovali, jsme se domluvili, že se vezmeme.

Vědí o tom vaše rodiny?

N. H: Moji rodiče už nežijí. Mám dva sourozence a dvě děti (synovi je 25 a dceři 23, od nich mám dohromady 6 vnoučat). Ti o tom vědí a schvalují mi to.

Přijde někdo z "vašich" na svatbu?

J. K: Já jsem od rodiny odešel v pětadvaceti, z toho důvodu, že jsem chtěl být svobodný a samostatný, což mi rodina neumožňovala. Ze své původní rodiny komunikuji jen s jedním svým bratrem. Ten bude vítán.

N. H: Já jsem od jedenácti let vyrůstala v dětském domově, kam jsem sama odešla, takže s rodinou moc silné vztahy nemám. Kromě toho jsem původem z Brna, kde také žijí moje děti -- a to je poměrně daleko. My jsme ani nechtěli velkou svatbu: na obřadu bude jen náš kněz, který u nás v DMT slouží každý měsíc mši, naši svědci; zdejší sociální pracovníci, a pár hostů -- celkem dvanáct lidí. Pro ostatní kolegy jsme už v DMT uspořádali svatební táborák.

J. K: Já k tomu dodám ještě malou perličku; náš "domovský" kněz, který nás bude oddávat, je stejný pan farář, jako ten, který mě před lety jako malé děťátko křtil.

To je zajímavá náhoda, která mě vede k otázce: plánujete další rodinu?

J. K: Spolu už nemůžeme, ale to mi nevadí. Budu si užívat roli nejmladšího dědečka v kraji:-)

Je to pro vás oba první i poslední svatba?

J. K: I když N. už má dvě děti, pro nás oba je to svatba první -- a vzhledem k tomu, že jsme oba z křesťanských rodin, i poslední. Ostatně máme za sebou už pět sezení přípravy na křesťanské manželství a jedno sezení nás ještě čeká:-)

Co dostanete jako svatební dar a kam pojedete na svatební cestu?

J. K: Už víme, že to bude mixér. No a pro naše svatebčany bude jistě darem tradiční svatební menu; knedlíčková polévka, řízek s bramborovým salátem a sladká tečka. Na svatební cestu pak pojedeme do svého bytečku...

Vy už v našem Domě nežijete, ale stále sem docházíte pomáhat a navštívit přátele. Je v prostředí, kde žijete, sňatek dvou lidí, z nichž jeden je z majority a druhý z romské rodiny, vzácnost?

J. K: Zas až taková senzace to není. V tomto Domě je takových vztahů víc. Já jsem na tom tak, že když za N. přijdou známí a baví se romsky, už jim rozumím. Ovšem nejradši slyším, že bude dělat marikle. To jsou romské placky, které mám rád.

N. H: Ono to zdálky vypadá jinak než zblízka. Někdy má člověk, vychovaný ve většinových zvycích, větší problém domluvit se s někým, kdo patří třeba k Olachům, kteří jsou hrdí na svou výlučnost a na své po staletí neměnné zvyky...

Vědí o vašem slavném dni vaši sousedé?

J. K: Nevědí. Naši nynější sousedé jsou z Vietnamu a z Ukrajiny, a jsme ve fázi, že se teprve učíme si navzájem rozumět...

Tento článek je mimo jiné příležitost, jak sdělit světu něco, co si myslíte, že by mělo být slyšeno. Je něco takového?

Snoubenci dali po krátké domluvě dohromady následující sdělení:

Jsou na světě lidé, kteří každým svým činem říkají: Starej se o mě, dej! To ale člověk, který se chce opravdu dostat z toho nejhoršího, dlouho nevydrží. Důležité je ujasnit si, jestli chci nebo nechci!

 

Vytisknout