Naštvaní lidé dělají divné věci

2. 10. 2012 / Františka Vrbenská

Je to dost podivný nápad, střelit prezidenta airsoftovou pistolkou. Skoro by se v tom skutku daly hledat lehce metafyzické významy. Ale výklad je jednoduchý: skutečně ublížit dotyčný útočník nechtěl (také výraz pana prezidenta na dokumentárních záběrech je překvapený, bolestná reakce se nekoná), hodlal ovšem manifestovat onu rozjitřenou "nasejřenost" většiny národa. Kdosi podotkl, že protestovat se má výhradně slovy. Je mi líto, ale v tomto státě oponovat jenom verbálně (ať už jde o vyjádření obyčejných lidí nebo dokonce naléhání fundovaných odborníků) nic neznamená, jak se můžeme dennodenně přesvědčovat.

Drobnost, která mne přiměla napsat tento přípodotek, je zmínka rozhořčeného zastánce pravicovosti, který v diskusi rozezleně vyzdvihl (údajnou?) příslušnost chrastavského výtržníka ke komunistické straně, a vzápětí připomněl atentát na Rašína v roce 1923, který byl dílem mladého komunisty (ve skutečnosti anarchisty). Místo, abych si spojila rovnítkem "komunisté = zabijáci", uvědomila jsem si jinou souvislost, kterou pokládám za markantní.

Jsem knihovník, byť dnes už jen emeritní, a shromažďovatel informací. A tak vím dobře, že ačkoliv ministr financí a bývalý odbojář Alois Rašín vykonal pro republiku mnoho pozitivního, první léta mladého státu nebyla žádnou selankou. Stačí vzít v potaz, že hned na počátku dvacátých let se objevila první velká světová ekonomická krize (v roce 1929 ji následovala další, ještě větší), zalistovat novinami z oné doby - a zatrnout.

Samý skandál, podraz, začachrované veřejné prostředky; však to známe z dnešních dní. Deziluze přinejmenším části společnosti musela být značná. Prezident osvoboditel si podržel nimbus nedotknutelnosti, zato se nabízel ministr Rašín, symbol své éry a muž, kterého hlas lidu spojoval s nepopulárními opatřeními a dokonce s korupcí.

První republika se rozhodně neprezentovala coby růžový sad spokojeného národa, jak ji máme sklon vidět po letech "komunistického" vládnutí (skutečnému komunismu se podobalo nevalně)mezi lety 1948 a 1989. Prošpikovaly ji sváry politických stran, chybná rozhodnutí, ignorace bídy (včetně smrtonosné střelby do demonstrací), neřešení hromadících se problémů, rozvolněné a nečisté manipulace se státními zdroji a majetkem, jaké dnes mnohým vadí. Ano, nalezne se dost důvodů, pro které si tohoto období naší historie můžeme vážit - ale to je teď bohužel vedlejší.

Já sama nechci soudit ani odsuzovat. Pouze upozorňuji, že jestliže se po druhé světové válce začal tento národ ve své většině přiklánět k levici a naslouchat KSČ, nepodílelo se na názorovém posunu širokých vrstev jen zdůrazňované osvobození Rudou armádou nebo snad rafinované ideologické manipulace (a že masáž ve sdělovacích prostředích běžela na plné obrátky!), ale právě nespokojenost s úpadkovými jevy, kterých si lidé před válkou dostatečně užili... a které, jako by přenesené přes kopírovací papír, se nám dnes vracejí.

Kdo to řekl, že dějiny postupují po spirále?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 2.10. 2012