Za každých okolností je správné vznášet otázky

1. 10. 2012 / Jan Čulík

Radek Mikula napsal rozmyslnou reakci na mou stručnou úvahu k vojenskému zásahu NATO v devadesátých letech v bývalé Jugoslávii. Přesto mám pocit, že některé jeho formulace mou úvahu zkreslují, anebo autor docela neporozuměl tomu, co jsem měl na mysli. Proto bych se chtěl k věci stručně vrátit. V rámečku jsou citace z článku Radka Mikuly, které považuji za nepřesné či sporné nebo je na ně třeba nějak k ujasnění věci reagovat.

Z předchozích třech odstavců je patrná autorova hluboká důvěra k britským sdělovacím prostředkům, která vyplývá z jejich kritického postoje k vlastní vládě. Na základě toho má být jejich zpravodajství z cizího konfliktu nezpochybnitelné.

Mezi řádky jim tím ovšem uděluje pravomoc k jejich řešení, aniž by jakkoli popsal zdroje její legitimity.

Proti zlu se musí bojovat, i když to přináší vedlejší ztráty.

Ptát se po jeho kořenech a souvislostech je nepodstatné nebo přímo nemístné.

Dodnes tak málokdo tuší jak konkrétně vznikla bosenská válka nebo konflikt v Kosovu. Ptát se hlouběji by mohlo vést k zpochybnění uvedených kódů.

Důvodem je válka, jejíž příčiny ovšem nejsou podstatné, narozdíl od válečných zločinů, kterých se dopouštěli Srbové.

Země, ve kterých žijeme jsou demokratické. Z toho vyplývá demokratická, a tudíž i humanistická politika našich představitelů.

Je možné se ptát na důvody mediálního mlčení o podrobnostech počátku jugoslávských válek i o jejich příčinách.

Prohlásit, že britská média jsou věrohodná a jestliže ona informovala o vraždění srbskými silami, pak tomu tak muselo být, to je jako prohlásit, že když bombardování Jugoslávie odsoudily tak důvěryhodné osobnosti jako disidenti Jiří Dienstbier nebo Petr Uhl, tak s ním žádný demokrat nemůže souhlasit.

Organizace je založena na zásadě svrchované rovnosti všech svých členů.

Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru

Humanitární války jsou moderní formou imperialismu.

Autorova "důvěra" k britským sdělovacím prostředkům není automatická, všeobsáhlá ani nekritická. Je také dobově podmíněná. Britské sdělovací prostředky, především televize, se chovaly podstatně jinak začátkem devadesátých let, než jak se chovají dnes, v době úpadku a roztříštěnosti médií, která slábnou a jsou při tom ještě pod silným demoralizačním tlakem vlád, které veřejnoprávní média ničí nejrůznějšími škrty i politickým nátlakem. BBC utrpěla těžkou ránu za Tonyho Blaira v období irácké války, v důsledku údajného skandálu, kdy si Blair stěžoval, že BBC "nepravdivě" informovala o tom, že Blair zkreslil zprávu o tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. Z vládního útoku se BBC dodneška nevzpamatovala, i když samozřejmě nakonec vyšlo najevo, že měla pravdu ona.

Jenže začátek devadesátých let byl ještě nedlouho po letech osmdesátých, kdy britská elektronická média dosáhla naprostého vrcholu své nezávislosti, kritičnosti a profesionality. Od té doby jsou na šikmé ploše. Dnes bych při reportážích ze zahraničních válek reportéry BBC vážně nebral, začátkem 90. let z dobrých důvodů ano. Videoreportáže o vraždění, vypalování domů a vyhánění lidí srbskou armádou považuji za naprosto prokazatelné. Samozřejmě, že britští reportéři informovali o válečných zločinech i druhých stran.

Ano, pan Mikula má pravdu, že televize není zrovna nejanalytičtějším nástrojem: ukazuje situaci, jaká je, ve své hrůznosti a ve svých dopadech, a pokud není televizní novinář zvlášť nadaný, nesoustředí se na zdroje konfliktu. Přesto však byly zdroje konfliktu debatovány ve své době i v britských televizích, v nesčetných novinových článcích a rozsáhlé odborné literatuře, která je k dispozici v každé knihovně. Tyto zdroje konfliktu nejsou neznámé, naopak bych řekl, že každý informovaný jedinec ví o tom, že rozpad Jugoslávie způsobilo Německo. Británie, která má ještě od druhé světové války na Němce docela pifku, neměla nikdy důvod tyto skutečnosti zatajovat. Jinými slovy, nesouhlasím s tvrzením, že "o důvodech a začátcích války v Jugoslávii nikdo nic neví."

Existuje ještě jedna důležitá věc: V červenci 2005 jsem byl na třítýdenním semináři postgraduantů z krizových zemí světa, který se konal v řecké Olympii. Hovořil jsem tam podrobně s mladými Jugoslávci, ze všech stran konfliktu. Byli to inteligentní, schopní a tolerantní lidé. Když líčili historii jugoslávských válek, nikdy neopomněli dodat: "Až sem je to přijímáno obecně, nad tím dalším, co ti teď budu říkat, vládnou neshody. To je bosenský (srbský, chorvatský, atd.) postoj. Existují i postoje jiné." Jinými slovy: nad interpretací ani nad fakty moderní historie Balkánu po rozpadu Jugoslávie se prostě neshodneme. Jediné, co mi z toho zůstává, jsou ty nezpochybnitelné záběry z britských televizí začátku devadesátých let.

Nejde tedy o utajování příčin války. Jde o to, že každá strana poukazuje na jiná zvěrstva.

Jenže, obávám se, že i kdybychom byli schopni příčiny jasně dokázat, příčiny nemohou nikdy ospravedlňovat masakrování, ať je situace jakkoliv obtížná. Z tohoto hlediska, argumentuji, jsou důvody a faktory, které způsobily vznik války, irelevantní. I kdyby se můj protivník choval jakkoliv divošsky a nebezpečně, nikdy to neospravedlňuje, že se tak smím chovat já.

Rád bych také upozornil, že v článku pana Mikuly a vlastně i v reakcích některých dalších čtenářů došlo k nepřípustnému posunu mé argumentace. Jaksi si už lidi nevšimli, že jsem celou věc prezentoval jako OTÁZKU, tedy nikoliv jako souhlas s bombardováním Srbska letadly NATO. Tohle se děje mezi českými čtenáři běžně. Někteří z nich nejsou zvyklí na zpochybňování dogmat a reagují hněvivě a zkresleně už na pouhou otázku, která zpochybňuje něco, co považují za jistotu. Protože myšlení bolí. Jenže někteří lidé začnou zuřit už nad skutečností, že by mohl - nedej Bože - existovat alternativní pohled.

Je jistě pravda, že Západ při rozhodování o letecké válce proti Srbsku obešel principy OSN, protože Rusko a Čína by tu válku vetovaly, a z procedurálního hlediska to bylo protizákonné. Často se také - možná právem - hovoří o tom, že tzv. "humanitární války" jsou novodobým imperialismem.

Nestavím se v těchto věcech ani na jednu, ani na druhou stranu (což samozřejmě mnozí čtenáří pomíjejí) - je však podle mého názoru etické vznést tu otázku, co v takových případech má svět dělat.

Protože se nesmíme dopouštět humanitárními zásahy novodobého imperialismu, je tedy vlastně správné zůstávat v nečinnosti nad vražděním dětí v Sýrii, nebo nad vyvražděním tří milionů Tutsiů ve Rwandě, nebo nad vyvražděním mnoha milionů lidí v Demokratické republice Kongo. Tam vlastně svět reagoval nejsprávněji, že? Zůstal v nečinnosti, nedopustil se "novodobého imperialismu" a vyvraždění milionů, k němuž došlo, nás nemusí trápit, protože do západních médií se to vesměs nedostalo, takže je vlastně všechno v pořádku. Nikdo o tom vraždění moc neví, tak se nemusíme rozčilovat ani řešit etická dilemata, že...

Prostě si myslím, že je za každých okolností správné vznášet otázky. To vše.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 1.10. 2012