Eric Hobsbawm: "Poteče krev, mnoho krve."

2. 10. 2012 / Daniel Strož

Největší současní čeští "experti", k nimž zdejší tisk řadí i Vladimíra Dlouhého -- před převratem dlouholetého koryfeje KSČ a po něm spolustrůjce dnešní naší zbědované reality -- věří v brzkou regeneraci kapitalismu a radují se z toho, jak prý už nám zase "vstává z mrtvých" (viz Dlouhého článek v Mf Dnes, 23. 4. 2009). V západní Evropě se ale tamním přemýšlivcům v hlavách rodí zcela opačné představy. Bude to nejspíš tím, že na rozdíl od těch našich vědí, díky svým dlouholetým osobním zkušenostem, co kapitalismus bez přívlastků v praxi obnáší, a nemohou proto sebe ani své spoluobčany opíjet bláhovými iluzemi. A nejedná se u nich také zpravidla o překabátěnce, kterým šlo vždy hlavně o to, aby se při jakýchkoli společenských změnách pokaždé znovu udrželi u koryt. Jsou to prostě lidé, kteří vyjedou-li za hranice svých zemí, nepřipomínají svému okolí návštěvníky z jiné planety. Ani vizáží, manýry anebo zastávanými názory.

Masmédia v největších státech Evropské unie -- v Německu, Británii, ve Francii i v Itálii, se s veškerou vážností zabývají doposud nejkatastrofálnější krizí kapitalistického systému od konce dvacátých let minulého století a již nyní rozvažují nad tím, čím bude muset být nahrazen a s jakou odezvou se to setká mezi evropskými občany. V České republice pan Dlouhý naopak v tisku české veřejnosti radí: "...věřme systémovému přizpůsobení kapitalismu" a "...lidé si asi budou muset na několik let přitáhnout výrazněji opasky". Dotyčný už asi pozapomněl, kolikrát český občan tuto zprofanovanou větu o "utahování opasků" v letech po převratu slyšel a netuší, jakou v něm vyvolává alergii. Anebo občana jednoduše považuje za osla, který unese neomezenou tíhu nákladu na svém hřbetě.

Za  názorný příklad toho, jak odlišně je nynější evropská, ale i celosvětová situace západně od našich hranic vnímána, může posloužit interview, které redaktorovi týdeníku Stern (vydání ze 7. 5. 2009) poskytl profesor Eric Hobsbawm, ve světě ceněný jako jeden z posledních "univerzálních učenců", a to i přesto, že je zároveň označován za "celoživotního marxistu". Na dotaz, jak se staví k tomu, že bývalý francouzský premiér Laurent Fabius varuje před sociálními revoltami, anebo že profesorka Gesine Schwanová, kandidátka německých sociálních demokratů na prezidentský úřad v současném kapitalismu spatřuje ohrožení demokracie, odpovídá protiotázkou: "A jak se asi mohou projevit lidé, kteří ztratí veškeré sociální jistoty, jejichž životní plány a představy budou brutálně pošlapány?" Vzápětí pak dodává: "Veden vlastními dějinnými zkušenostmi nevylučuji, že poteče krev, mnoho krve. Utrpení lidstva bude přibývat a znásobí se také počet uprchlíků z nejrůznějších oblastí. A ještě jedno nevylučuji, a to je napřed tvrdý konkurenční boj a potom válka mezi USA a Čínou, která by ovšem brzy přerostla ve válku světovou."

Dnes dvaadevadesátiletý profesor Hobsbawm, syn Angličana a Rakušanky, zažil v raných třicátých letech jako berlínský školák rozrůstající se bídu z nezaměstnanosti, kterou byl předurčen jeho pozdější příklon k marxismu a levici. Bezprostředně po uchopení moci Hitlerem emigroval do Británie. Později přednášel na univerzitách v Cambridge, Paříži, Stanfordu, v Bostonu a také na University of London. Jeho díla, jako kupříkladu Věk extrémů, jsou celosvětově vydávána, míjejí ovšem (až na výjimky) Českou republiku. U nás by Hobsbawm totiž jen zacláněl jiným kapacitám: Havlovi, Klausovi, Topolánkovi, Dlouhému... Ti všichni přece a ještě mnohé další domácí hlavičky musejí vědět, jak s kapitalismem nakládat, když už se stal jejich modlou. A ačkoli v něm sami -- kromě popřevratí -- neprožili nikdy ani chvilku, tváří se, že pouze tato varianta lidského soužití je tou nejsprávnější cestou. Na věčné časy! Kapitalismus pak (čert ví proč) automaticky propojují s demokracií, což je snad vůbec největším bludem nynějšího českého režimu.

Profesor Hobsbawm jako kdyby na ně ve svém interview reagoval: "Je velmi zatěžko pochopit, jak ideologové neregulovaného trhu, jejichž předchůdci již v minulosti zapříčinili nejednu příšernou katastrofu, tedy bídu, mizérii, nezaměstnanost a konec konců naposledy i druhou světovou válku, mohli opět v osmdesátých a devadesátých letech předchozího století získat novou politickou důvěru." Věřit, že trh samoregulací vše vyřeší, pokládá za naprostou dětinskost a poukazuje zároveň na krátkou lidskou paměť, která neumožňuje poučit se z dějin. O kus dále potom Hobsbawm dodává: "Materielně se svět zdánlivě pro velmi mnoho lidí zlepšil. Člověk vyrostl do výšky, žije déle, je zdravější. Ale duševně, politicky, morálně za tím vším pokulhává a dost možná, že se vyvinul i kus zpátky. Proč by jinak upřednostňoval systém, který vědomě produkuje lidské neštěstí, ničí životní prostředí a podřezával si tím větev, na které sedí? A momentálně jsme právě v situaci, kdy ty větve jedna za druhou praskají. Možná, že lidstvo bude ještě litovat neuposlechnutí výzvy Rosy Luxemburgové: Socialismus nebo barbarství."

Na tomto místě se redaktor Sternu ohrazuje: "Ale vždyť to byli vaši političtí přátelé, kteří se dědictví Lenina, toho jeho protikladu ke kapitalismu, nakonec zřekli!" Hobsbawm redaktorovi přitakává a připojuje k tomu: "Ano, a to se teď mstí. Protože nyní, kdy bychom to nejvíce potřebovali, neexistuje pro lidstvo žádná věrohodná alternativa. A to je fatální!" Hobsbawmovi je nutné dát zapravdu i v jeho záporném hodnocení volného tržního hospodářství, podle něho založenému na nejnižších lidských pudech a hrabivosti. Zdůrazňuje, že každý jedinec musí v tomto systému buď bezohledně jít za svým prospěchem, nebo klesne ke dnu, aniž by se za ním kdokoli ohlédl. "Budoucnost nemůže být pokračováním minulosti, ale ani současnosti," tvrdí. "Řešení spočívá ve správné kombinaci z trhu a státu. Jinak nás kapitalismus opět přivede k příšernému válečnému ničení, které je pro něj prostředkem k obnovení tržního cyklu."

Hobsbawm vyčítá současným evropským vládním politikům, že stále zůstávají v zajetí zaostalého myšlení (pro ty české to platí dvojnásob!), protože z hluboké krize nejenže nenalézají východisko, ale bojí se je i hledat. "Ale současný svět už riskuje jak explozi, tak i implozi, musí se proto rychle změnit. A jde-li o přežití lidstva, nezbývá, než aby převzal veškerý vliv stát." Cituje pak rakouského ekonoma a politologa J. A. Schumpetera, který před mnoha desetiletími rozpoznal, že kapitalismus v nejvyšším stádiu ohrožení neváhá zvolit na svou záchranu válečnou pohromu. Schumpeter to tehdy nazval "kreativním ničením", kterému předchází krátká perioda ekonomického vzestupu skrze orientaci na zbrojařský a s ním související průmysl.

Závěrem je profesor Hobsbawm redaktorem Sternu vyzván vyjádřit se k současnému intelektuálnímu úpadku, připomínajícímu myšlenkovou poušť: "Ano, to je opravdu tak, chybí už třeba jenom i takoví lidé jako byl Keynes, který vlastně ani nechtěl kapitalismus likvidovat, ale zvýšit mu pouze stabilitu." (John Maynard Keynes, anglický ekonom, prosazoval státní hospodářskou intervenci v ekonomice. Mezitím je "keynesismus" zavrhován zastánci dnešní neoklasické monetaristické teorie -- pozn. aut.) "To jste tedy na marxistu hodně skromný, spokojujete se s málem. A věděl byste vy, čeho by bylo zapotřebí?", snaží se Hobsbawma vyprovokovat redaktor. Daří se mu to: "Odpovím Marxovými slovy, že je nutno zvrátit všechny poměry, ve kterých je člověk ponižovaným, zotročovaným, opovrhovaným stvořením. Někde v mém nitru dřímá stále ještě sen o Říjnové revoluci."

(Obrys-Kmen 13. 6. 2009)

Vytisknout