Masmediální hvězdné války

25. 8. 2012 / Karel Dolejší

Nikdo by neměl být nucen k této absurdní volbě mezi oslavou "hrdiny odboje" a porozuměním pro oběti násilí, píše Penny. Svět prostě bohužel vypadá tak, že ti kdo znásilňují většinou nejsou pochybné existence číhající na oběti někde v topolové aleji, ale často právě muži vysoce úspěšní a respektovaní, kteří zdánlivě nemají žádný důvod se tak chovat. Existují muži v jistém ohledu obdivuhodní, kteří vykazují bezohlednost vůči ostatním; ta je však okolím přehlížena, freudovsky "racionalizována", ve jménu udržení čistoty obrazu idolu. Zavádějící diskuse o tom, co je nebo není znásilnění, k vyjasnění problému také nepomáhá, přitom jsou věci vpodstatě zcela jasné: Jakýkoliv sex bez souhlasu druhé strany - například pokud ta není při plném vědomí či došlo k jakékoliv formě nucení - je znásilněním, nikoliv "špatnou sexuální etiketou".

Můžeme myslím v destrukci assangeovského mýtu postoupit ještě o krok dále. Kromě banánových republik v Latinské Americe nebo Česku neexistuje na světě žádná vláda tak servilní vůči USA jako právě vláda Velké Británie - země, v níž Julian Assange bez ohrožení života, jímž jeho obhájci straší, strávil několik asi ne úplně příjemných, nicméně vcelku bezpečných měsíců, aby se nakonec odebral na ekvádorskou ambasádu. Švédsko je stále ještě neutrálním evropským státem, jedním z těch, který na starém kontinentě fungují vůbec nejlépe. Tvrdit, že by právě zde nevybíravý americký nátlak mohl vyprodukovat více než v Británii znamená předkládat tvrzení, které se nezakládá vůbec na ničem než na účelové spekulaci. A statistiky ukazují, že většina soudních případů toho typu v jakém figuruje Assangeovo jméno je jednoduše odložena pro nedostatek důkazů.

Zpochybňovat obligátní tvrzení, že zakladateli WikiLeaks hrozí švédská extradice do USA, ovšem vůbec neznamená říkat, že "po něm nejdou". Je po ruce více než dostatek indicií ukazujících na to, že Assange má být v USA obviněn, patrně ze špionáže (zatím však obviněn nebyl). Jenomže údajná oběť spiknutí špiónských feministek právě strávila řadu měsíců v zemi ochotné na nátlak z Washingtonu třeba plánovat skandální ozbrojený útok na ruskou loď. Američané, jimž je ve stále větší míře jedno, jak jejich "boj proti terorismu" ve světě vypadá, přece mohli o vydání Assangeho požádat přímo britské úřady a nepochybně by uspěli... Leč nestalo se. Co má být tedy argumentem pro údajnou švédskou povolnost? Příklady nepovedených soudních procesů z minulosti? Něco takového bychom v Británii přece dozajista nenašli, že ano...

V celé věci ale hraje důležitou roli ještě další, řekněme kognitivní aspekt. Mainstreamová i tzv. alternativní média dělají ze svých konzumentů systematicky infantilní hlupáky, když jim vnucují pohádkovou hru, v níž je Julian Assange vždycky buď Darthem Vaderem, nebo zase Lukem Skywalkerem; buď ztělesňuje absolutní zlo, nebo absolutní dobro. Jenže živí lidé prakticky nikdy nebývají takto jednobarevní. Šestadvacetiletá Laurie Penny v tom má zcela jasno, ale mnozí mnohem starší se chovají, jako by jim mentálně bylo osm. Assangeův postoj k ohrožení života jeho "informačních zdrojů" nebo k tomu, jak vypadá jeho osobní život, jako by byly irelevantní a neindikovaly nic ohledně celkového přístupu...

Někteří poukazují na agresívní vyjádření konkrétních mainstreamových žurnalistů a vyvozují z nich, že prý je Assange objektem vražedné závisti. Výroky takového Freda Burtona ze Stratforu týkající se možného sexuálního zneužití ve vazbě jsou ovšem nechutné a není problém je kontrastovat se spíše dosti chabou produkcí tohoto autora, jemuž se jistě nikdy nedostane srovnatelné publicity. Na závěr, že v dobách krize obchodního modelu většiny médií představuje Assange vzor nezávislé žurnalistiky, je ale myslím stále ještě dost brzy.

Zatím totiž můžeme spíše vidět, jak standardy žurnalistiky i pod vlivem WikiLeaks rapidně upadají, namísto zkoumání a promýšlení věci samé nastupuje šťourání se v nose či diplomatické korespondenci, namísto analýzy v kontextu "odhalování" rádoby převratných kauz, zčásti úplně smyšlených. Jak také může vypadat současná žurnalistika vyrábějící z ničeho "věrohodné" kauzy sloužící obchodním zájmům sponzora podrobně popisuje Ryan Holiday.

Pokud jde o WikiLeaks, veřejnost dostala masivní příděl neúplných dokumentů, v nichž se neorientuje a jejichž význam bez kontextu nedokáže posoudit, zatímco úřady utahují šrouby - v USA bude teď například stíháno i anonymní poskytování informací novinářům insidery, což vlastně na straně veřejnosti znamená úplnou absenci možnosti pochopit, co se uvnitř institucí skutečně děje. Toho měl samozřejmě Assange v úmyslu dosáhnout - jenže existuje opravdu ještě něco kromě jeho soukromé touhy navodit údajně revoluční situaci, čemu tohle prospívá? Je stav, kdy informace pocházejí buď z cenzurovaných oficiálních komuniké nebo z hackerské organizace s vlastní agendou lepší než stav, kdy existovala šedá zóna nijak neorganizovaných whistleblowerů s různými zájmy a záměry? Po úvodní explozi hladu po diplomatických depeších a dalších dokumentech z dílny WL jsme svědky víceméně trapného ticha, neboť tyto materiály prostě nikdo nedokázal do ničeho smysluplného zpracovat, nevyjímaje ani největší proponenty "převratu", který to v žurnalistice údajně způsobí.

Když dojde na debatu, co konkrétně dobrého projekt WikiLeaks přinesl, argumentuje se často tzv. Arabským jarem. Je pravda, že v některých případech najdeme dokumenty WL mezi řadou dalších faktorů (ceny potravin, nezaměstnanost mládeže...), které ke vzniku opozičních hnutí přispěly. Následnické režimy se ale dosud "neusadily" a ke zhodnocení celého fenoménu "Arabského jara" bude nutný jistý historický odstup. Nyní lze pouze poznamenat, že některé z následnických režimů nejsou významněji odlišné od svých předchůdců, některé jsou o něco lepší, jiné horší; celý fenomén byl však nakonec dovedně zmanipulován a zneužit k vlastním cílům sunnitskými autoritativními režimy s masivní nadnárodní mediální kapacitou, jak ukazuje třeba aktuální situace v Sýrii. Není vyloučeno ani to, že jásání nad historickou změnou v islámském světě budeme mít už brzy příležitost litovat, tak jako dnes mnozí zpětně litují třeba islámské revoluce v Íránu. Neboť to vůbec není prozápadní facebooková a IT generace, kdo se dostává k moci...

"Hrdinové" dnešní doby nemění skutečný svět k lepšímu, třeba v malém a po částech; do této role se protlačují ti, kdo aspirují na hlasité a mediálně vděčné "odhalení pravdy" o "říši Zla", která prý kolem nás funguje a chystá se nás zotročit a zničit. Jedno zda přitom jdou cestou WikiLeaks nebo Pussy Riot, výsledek je týž: Černobíle rozvržený obraz světa, který se v krátké době ukáže jako neadekvátní. Je jaksi v logice věci, že hrdinové sami musejí být čisti jako lílium a neradno sebeméně pochybovat o jejich vynikajících výkonech a úmyslech, neb tím se člověk řadí na stranu Temného lorda ze Síthu (jiná už přece není). Jsou to samí Lukeové Skywalkerové vedoucí boj za univerzální svobodu.

A zatímco demokratický Západ přihlíží infotainmentovému představení mediálních hvězd, které se dost možná cestou likvidace smyslu pro komplexní realitu nemediálního světa stane jeho koncem, sebenaplňující se proroctví skvěle funguje a Impérium vrací úder...

Vytisknout