O smyslu a užitečnosti vědy

18. 5. 2012 / Zdeňka Petáková

O užitečnosti vědy

Technický termín "vědecká práce"

Dřívější poměrně srozumitelný termín "vědecká práce" nebo ještě starší pojem "badatelství" jsou dnes nahrazovány v psaném i mluveném projevu legislativními pojmy. Od 6. srpna 2008 platí nařízení Komise Evropských společenství číslo 800, které rozlišuje jen základní výzkum, průmyslový výzkum překládaný také jako aplikovaný výzkum (industrial research) a vývoj. Toto nařízení je nadřazené české legislativě a stejně jako v Rámci Společenství pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací z roku 2006 v něm chybí tzv. neprůmyslový vývoj a další kategorie. (...) Současný stav bude platit do roku 2013, uvedla místopředsedkyně Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace Miroslava Kopicová na zasedání Akademického sněmu 16. 12. 2008 (Akademický bulletin, leden 2009, s. 20--21).

Užitečnost jako příkaz doby

Kdy se vynořil příkaz nutnosti "užitečnosti" života a konání jednotlivce? To je otázka, která vyvstává jako jedna ze základních při úvahách o smyslu vědecké práce.

V průběhu středověku zněla mocenská doktrína: Vše pro víru! Ta byla v renesanci nahrazena příkazem: Vše pro člověka. A ten se do dnešních dob dochoval ve smutně deformované podobě: Vše pro materiální potřeby člověka -- vše pro výkon a prosperitu! Tento proces mistrně líčí a kriticky komentuje český filozof Jan Patočka (1975, vyd. 2007).

Jako by mizelo povědomí o tom, že lidé vykonávají velké množství činností, které mají smysl samy o sobě nebo které mají jiný smysl než tvorbu zisku. Použiji-li velmi drsný příměr, mohu například říci: Nepochováváme přece své mrtvé proto, aby pohřební služba měla zisk... Americký právník a politik Horace Mann (1796--1859) označoval vzdělání za pramen materiálního zisku a svým kritikům ucpával ústa vlastními sociologickými šetřeními a anketami u továrníků a majitelů fabrik, kteří ve shodě s jeho stanoviskem dokládali, že vyšší vzdělání a kvalifikace přináší dělníkům (a nejen jim) schopnost většího profesního růstu, a v důsledku toho i vyšší výdělky (Lovčí 2007). S tímto pojetím smyslu vzdělání se u nás ztotožňovala z vůdčích osobností českého intelektuálního života počátku 20. století např. Alice Masaryková (1879--1966). Naproti tomu, soustředění společenského směřování k pouhému materiálnu shledává nemoudrým Patočka (1975, vyd. 2007): Nikoli starost o duši, starost být, nýbrž starost mít, starost o vnější svět a jeho ovládnutí se stává dominantní, charakterizuje současnost.

Ve shodě s ním se domnívám, že uvažování o smyslu (blíže filozofický pojem "smysl" osvětlil vynikajícím způsobem Patočka 1975, vyd. 2007) nebo užitečnosti vědy lze paralelizovat s obhajobou smyslu nebo užitečnosti víry anebo smyslu či užitečnosti života samého. Lze vůbec definovat nějaký obecný podstatný smysl lidské existence a činnosti -- existence lidstva a jeho organizace v civilizacích? Nestačí "smysl sám o sobě" nebo "smysl v tom, že svým životem nevadím či nepřekážím ostatním, a pokud k tomu mám síly a nadání, pomáhám tam, kde je potřeba"? Dobrodružství poznání, humánního -- ve smyslu neškodícího -- poznání vlastně čehokoli, je jedním z největších dobrodružství lidstva.

Zvídavost a touha po poznání jsou jedněmi ze základních lidských potřeb, které není možno přehlížet, zlehčovat nebo ponižovat na služku "užitku". A člověka není možno ponižovat ve smyslu běžných tradičních sedláckých úvah -- není dobytče, aby jeho hodnota tkvěla ve výkonu, úspěchu, dosažených metách. Pokud mám k těmto úvahám citovat některé z autorit, lze uvést kupříkladu: Lidé jsou vlastní hodnotou, nikoli pouhými prostředky (T. Akvinský) nebo výzvu druhého vatikánského koncilu (1965) rozvíjet důstojnost lidské osoby (...) která je přece původcem, středem a cílem veškerého hospodářsko-společenského života (obé citováno ze Sedláčka 2009).

Na druhé straně, přiměřená péče o vzdělávací obory užitečné pro výrobní praxi je jistě rozumná a nese podstatnou část našeho středního i vysokého školství od dob průmyslové revoluce 19. století. Není ale možné ostatní vzdělávací obory (obvykle zahrnované pod pojmy "společenskovědní a humanitní" a některé teoretičtější přírodovědné) ponižovat tvrzením o "neužitečnosti" nebo podsouvat nutnost pouhé "užitečnosti" (ve smyslu pouze přímého dosahování rychlého zisku) vlastně jakémukoli oboru!

(Jak to vypadá s kvalitou duševní práce vlivem nutnosti rychlé tvorby, máme každodenně na očích v soudobé práci žurnalistů.)

Nutnost "užitečnosti" je práci ve vědní oblasti podsunována těmi, kteří stojí u financování této oblasti lidské činnosti. U nás jsou to tedy vládní politici a další lidé u politické moci. Škoda, že si ještě nevšimli, že se schyluje ke změně paradigmatu. V této chvíli nevíme, zda tolik adorované "vývoj" a "rozvoj" společnosti se promítá též do zvýšení kvality života, pokud do kvality počítáme i osobní svobodu, osobní štěstí nebo přístup k přírodním zdrojům, jako je třeba kousek čistého trávníku...

...

O smyslu publikování (veřejného sdělení)

Možnost písemně zachytit poznané spolu s možností snadného šíření (knihtisk) se stala jednou z podmínek pro vznik vědy, tak jak ji známe dnes. Tak písemný projev slouží -- přirozeně -- nejen ke generačnímu, ale i mezigeneračnímu přenosu informací. Domnívám se, že publikování většina z nás podvědomě či vědomě vnímá jako jistý vstup do nesmrtelnosti. Nutno dodat, že s ohledem na trvanlivost médií či civilizací jde jen o iluzi...

Publikováním jsme dohledatelně a prokazatelně vřazeni k zástupu předchůdců i následovníků této činnosti. Formální metoda nutnosti citování je nejen řemeslnou nutností, ale může být vnímána také jako pieta k předchůdcům (a jakási půjčka za oplátku našim následovníkům). Systém duševní práce ve vědě a výzkumu nebyl -- přirozeně -- původně vytvářen za účelem publikování v renomovaných vědeckých periodikách ani pro tvorbu monografií. Tato činnost -- tedy zveřejňování výsledků vědecko-výzkumné práce -- byla jen jedním z prostředků komunikace mezi jednotlivými odborníky.

K oponentským a recenzním řízením

Kromě pedagogického procesu a pestré škály neformálních kontaktů se mezigenerační přenos odbornosti děje v rámci oponentských a recenzních řízení. Jde o jednu z mála oficiálních platforem, na které se specialisté několika generací mohou setkávat k odborné diskusi.

V tomto užitečném a smysluplném kontaktu různých generací odborníků dochází nejen k přenosu odborných znalostí oběma směry, ale také k něčemu, co bych nazvala obvykle nevědomou a nepojmenovávanou iniciací -- přijímání nováčků do cechu a různorodých odborných společenství.

Pokud je oponentní a recenzní řízení prožíváno jednou nebo oběma stranami jako "zkoušení", jde o nepochopení vnitřního hlubokého významu tohoto kontaktu mezi specialisty. Ve smyslu kolegiality jsou zkušenější i ten méně zkušený kolegy v procesu poznávání, nepsanou povinností zkušenějšího by mělo být kladení otázek, ale také pomoc při jejich zodpovídání a řízení vzájemné práce na posunování vědění. O přirozené lidské úctě méně zkušeného ke zkušenějšímu a naopak (!) bych nepsala, kdybych si myslela, že je samozřejmostí.

A skutečnost, že oponentská a recenzní řízení mohou v některých případech být zneužita k mocenským bojům mezi jednotlivými odbornými skupinami, pokládám jen za jednu z možností, jak může být původně ušlechtilý institut oponentního a recenzního řízení posunut neetickým směrem.

Kdy je požadavek na udržitelnost/etablování oboru legitimní?

Ke každému oboru i specializaci lze přistoupit minimálně jako k civilizačnímu výdobytku -- součásti národního bohatství, kulturně-historické hodnotě, kterou stojí za to obhajovat,

pokud nám stojí za to obhajovat základní hodnoty, na kterých stojí civilizace. Každý z nich má smysl, je hodnotou samou o sobě, místem, které stojí za to udržovat, stejně jako stojí za to udržovat architektonické památky, umělecká díla, řemesla a všechny další větší i malé projevy lidského vrcholného nadání, umu, schopností.

Naproti tomu dnešní vysokoškolští pedagogové, akademičtí a další odborní pracovníci jsou státně-úřednickou mocí přesvědčováni, že cílem vědecké práce je výlučně publikování -- to je ale naprosté nepochopení věci samé, nepochopení ze strany nejvyšších rozhodovacích míst! Smyslem badatelské činnosti je hledání pravdy -- ale také posun vědění a přenesení ušlechtilého vztahu k poznání, procesům poznání a rovněž úcty k vědění a poznání prostřednictvím mysli jednotlivců, popř. skupin odborníků, do další generace. Smyslem technických oborů, které se hlásí k adjektivu "aplikovaný", je, přirozeně, přímé uplatnění v hospodářském sektoru.

...

Hodnota vysokého školství

Všechna vědecko-výzkumná pracoviště se ve své většině v oblasti odborných lidských zdrojů, v jejich kvantitě i kvalitě, odvíjejí od tuzemských vysokoškolských pedagogických pracovišť.

Zcela nezpochybnitelný je fakt, že mnohé ve státě -- úroveň řízení státu a nastavení dobových paradigmat -- se odvíjí od kvality vysokého školství, od talentu vysokoškolských pedagogů a možnosti co nejúčinněji tento talent uplatnit ve vzdělávacím procesu elity národa.

Absolventy vysokých škol je nejen většina politiků, ale i finančníci a téměř všichni další lidé u moci, kteří staví mantinely nebo naopak otevírají nové cesty našeho světa. Jejich odborný i morální kredit, jejich vůle rozpoznat žádoucí stav a směřovat k němu, měnit cokoli směrem k lepšímu, střežit a slovy i činy nést skutečné nadčasové všelidské hodnoty, je silně ovlivňován a formován osobnostmi vysokoškolských pedagogů.

Konkurenční boj ničí etiku vědecké práce (etiku života akademické polis)

Popravili jsme své starší?

V současné společnosti, v souvislosti se skokovým vývojem informačních technologií a velmi rychlým vývojem poznání (růst kvantity poznatků a jejich interpretací), dochází stále častěji k tomu, že životně nezkušení lidé jsou v rozhodovacích společenských pozicích.

Neúčinnější informační kanály a moc jsou nyní často v rukou nepříslušně mladých (z hlediska lidských tradic) osob a/ nebo lidí s nevyzrálým hodnotovým systémem. Neorganicky jsou zviditelňovány (a uváděny v život prostřednictvím vykonaných rozhodovacích procesů) názory a postoje lidí bez podstatných životních zkušeností, obvykle vyrůstajících a žijících ve městech a v hojnosti statků, lidí, kteří nebyli vystaveni vážnějším životním útrapám a jejichž systém hodnot je často ve srovnání s dějinně všelidsky uznávanými hodnotami sporný. S obavami můžeme, bohužel, obvykle jen sledovat, že tato charakteristika doby se dravě a bezskrupulózně prosazuje i do vědecko-výzkumného sektoru.

Pilíře

Proto nezbývá než stále připomínat základní pilíře, na kterých stojí (nejen) akademický svět. Těmi pilíři jsou etické způsoby chování. Téma etiky ve vědecké práci je živé, bývá vyslovováno i diskutováno, ačkoli spíše okrajově (Roithová 2009) a obvykle jen s požadavkem striktního dodržování citačních pravidel (např. Boldiš 1999--2004).

Apriorní vzájemná důvěra jako první a zásadní akademická hodnota

Ve chvíli, kdy vznikala duševní práce jako řemeslo, musela také vznikat velká důvěra společnosti k tomu, že toto neviditelné, špatně kontrolovatelné a měřitelné "řemeslo" je konáno s dobrým úmyslem a ostře vyhraněným smyslem pro čest. Dnešní atmosféra zostřené snahy o kontrolu výkonu duševních pracujících je jen odrazem nízké schopnosti důvěřovat, která panuje v celé naší společnosti.

Pro dnešní ČR je uváděna velmi malá obecná důvěra, schopnost důvěřovat. Jen 18 % dotázaných vyjádřilo přesvědčení, že většině lidí lze důvěřovat (Potůček a kol. 2003). Prostředí vědecké práce je však místem, kde široká důvěra je jedním z pracovních nástrojů. Domnívám se, že bez nadsázky lze říci, že vědecká komunita je nejpočetnější segment společnosti udržující prostředí důvěry.

Pravdomluvnost a pravdopisnost

Pochopení významu pravdivých sdělení se generuje ve vztahu učitel--žák (student), ať už v zaměstnání, v rodině nebo na kterémkoli místě, kde si lidé tvoří své vzory. Den za dnem, hodinu za hodinou, s každou novou komunikací a s každým novým rozhodováním a vnímáním okolních vzorů. Principy pravdy a osobní ambice ji ctít jsou ve světě vědy naprosto zásadní, jsou ovšem silně nahlodávány dobou a jejími výkonnostními principy. Jde o systematický útok moci na vlastní podstatu komunikace ve vědeckém světě.

Smysl pro pravdu souvisí se sebevědomím a vůlí k mravní identitě každého zúčastněného a při překročení určité míry koncentrace nepoctivých nebo částečně nepoctivých jedinců dochází k degradaci celého vědního odvětví a odborná práce v odvětví ztrácí veškerý smysl, kromě smyslu profesního přežití praktikujících jedinců. (Podrobněji k vývoji morálního života jedince a příčinám poruch Koukolík -- Drtilová 1996.)

Lež a její použití vyplývá ze strachu či z neschopnosti obhájit vlastní názor nebo se vůbec do jeho obhajoby pouštět. Pokud chybí úcta k sobě samému, chybí i úcta k dalším lidem. Pokud podvádím, beru za jisté či samozřejmé, že podvádějí i ostatní.

Elitářství versus pochopení smyslu práce v širokých odborných i společenských celcích

Domnívám se, že ti, kterým byl dán větší talent, by jej měli dát do služeb celého společenství, a ne se s ním vyvyšovat a užívat si ho v dětinské soutěži "kdo bude lepší". Jde o vnímání vlastního talentu elitářskou versus rovnostářskou optikou. Snad i do akademické sféry se vplížil jev, který pojmenoval J. Vavroušek: Ke zvláště tíživým důsledkům nadměrné centralizace moderní společnosti patří infantilizace řadových občanů, která je původním jevem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou poměrně malého počtu lidí (citováno - viz zdroj ). Jde o nezralost, jak ji popisuje také například Koukolík v textu Umění být dospělý (in Hvížďala -- Procházka 1999).

...

Petáková, Z. (2009): O smyslu vědy. Vyd. Čes. geol. služba. 80 s. 155 Kč
PLNÝ TEXT KNIHY ZDE

---

16. 05. 2012 Štěpán Kotrba: My, krávy počítačem řízené a mlhavá předpověď dojivosti - díl 3. ZDE

Vytisknout