Opravdu jsou tak chytří, jak my jsme blbí, aneb Součet těchto hodnot dává Českou republiku 2012

16. 5. 2012 / Karel Hoff

"Tato vláda bohužel v tuto chvíli za daných podmínek neumí dostatečně naplnit peněženky seniorů. Ale co bychom měli umět všichni - naplnit jejich duši," dodala.

Vážená dámo, tento váš názor nepatří ani do "Kouzla nechtěného", ale jeho autor by měl dobrovolně ulehnout na psychiatrickou pohovku. Jsem důchodce, bez jediné absence jsem makal přes čtyřicet let, moje manželka rovněž, opravdu jsem zvědav na to vaše naplňování našich duší, poněvadž jsem imobilní, nikterak nezávidím své drahé polovičce, až s prázdnou peněženkou, ale vámi naplněnou duší vkročí do obchodu.

Vážená dámo, vykašlete se na naše duše, o ty se postaráme s našimi dětmi a přáteli sami, raději nám dejte ty dvě stovky, abychom si třeba doplnili knihovnu, jež daleko hutněji naplňuje naše duše, než ty vaše pindy. Jelikož jsem slušný člověk, dovolím si tento odstavec zakončit toliko parafrází výroku jednoho amerického kongresmana: "Vážená paní, udělejte dva skoky s rozběhem -- a jděte k čertu!"

Nicméně si dovoluji upozornit na čertovo kopýtko onoho rádoby humanitárního počinu. Žijeme ve zmršené demokracii na bázi vskutku skomírajícího kapitalismu, s tím jest třeba se smířit, nebo se radovat! Poněvadž víkend nepřinesl žádné vzrůšo, musím se chtě nechtě zaměřit na vzpomenuté čertovo kopýtko.

Vše následující je pouze moje konstrukce, nicméně historická fakta jsou neúprosná a lehce ověřitelná. Už v zárodcích své civilizace se homo sapiens rozhodl kráčet cestou "vykořisťování člověka člověkem", dobře, dobře: "cestou využití sapientního genu egoismu".

Nejranější civilizace tuto ideu přijaly: i vytvořily ve svém lůnu pro věky věků vrstvy bohatých a chudých, než tyto vrstvy byly vědecky pojmenovány společenskými třídami. Máme-li bohaté a chudé, musíme se rozhodnout, jak dál. Problém vládců zrozených většinou v bohatých řešen státem. Ten, dle i té nejranější propagandy, určen na obranu proti těm za řekou, horami, vodami, pouští. V reálu však stát měl hlavně chránit bohaté před chudými. Jakmile si někde chudí uprdli z prázdných střev, že by chtěli jíst, stát je okamžitě umravnil. Myšleno však i na chudé, koneckonců počítalo se s nimi, že za nás radostně zemřou v bohulibých válkách, v mezerách nás též musí živit. Takže za tím účelem vymyšleny sbírky pro chudé a jako trvalka náboženství: Drž klapačku, a budeš se mít!

Co teď? O čem to blemtáš? Budeš-li v tomto životě držet hubu a krok, jak jest námi určeno, po smrti ti teprve bude hej!

Drhlo to, ale fungovalo. A když už ani toto nedrželo dnes tak nazývaný sociální smír, bylo třeba, aby se haningové (hanebná inteligence) zamysleli a pomohli vytvořit tu správně poklidnou společnost.

A už tu byl nápad: chudí potřebují existenci party, která je na tom hůře, než jsou oni. Velké civilizace svým chudým předeslali otroky. Pokud byla síla a koho zotročovat, celkem se dařilo.

Pravda, některé civilizace se bez otroctví obešly, i když nikoli bez barbarů za hranicemi.

Čína se v podstatě zdařila bez otroků i bez náboženství, její filosofové vymysleli TAO, jež nahradilo boha i tehdy ještě neznámý "velký třesk". Lao'c byl velký filosof, geniálním politilogem a sociologem ukázal se býti Konfucius, jenž přesně určil, jak se má ten či onen ve společnosti chovat, aby se nezhroutila.

A šlo to, i když někdy chudí zastřečkovali a se svými císaři se nepárali, ba některé dynastie sami ustanovili. Ostatně to bylo v rámci konfuciánského učení: pokud vladař ztratil mandát nebes, mohl být, ba musel být svržen. Jinak na to šli v Japonsku. I zde na tom chudí nebyli valně, dokonce jim bylo mnohokrát upíráno i proslulé saké, v počátcích humus získávaný rozžvýkáním rýže, lidské sliny vyvolávaly kvasící proces, pak se to vyplivlo do kádě, která pak prošla celou vesnicí. O tu rýži šlo, i ta byla chudým upírána.

Prvním uklidňovatelem byli Ainové, původní obyvatelé ostrovů, ač jejich jméno znamená člověk, ostatně jako u všech původních etnik, Japonci je nazývali Emiši či Ezodžin, lidé z Eza, což je starý název pro Hokkaidó, nebo též cučigumo (pozemští pavouci), a hubili je tak zdatně, že je propracovali do současné turistické atrakce. Po dlouhou dobu byli v izolovaném Japonsku špejlemi na sociální střelnici cizinci vůbec, nyní jsou to Korejci (zhruba šest set tisíc), kteří byli za tímto účelem zavlečeni do Japonska v letech 1910 až 1945, a dva milióny lidí ze skupiny burakumin, potomci těch, kteří v minulosti (jde o staletí) vykonávali nečistá řemesla, což byli řezníci, koželuhové, ševci, popravčí apod.

Jiří Janoš v knize Tajemný Nippon píše doslova: "Korejci a burakumin se dodnes jen málo mísí s "normálními" Japonci, kteří k nim mají přibližně obdobný vztah jako většina Čechů k Romům."

Nejgeniálnější řešení zvolili kastovním systémem Indové, jež vytrželo i ataky moderních indických politiků, dokonce i ti nejposlednější, nedotknutelní, odmítali zrušení kast, tak byli vycvičení, že si byli jisti, že vydrží-li současnou bědu, poposkočí po smrti výše. Génius se zrodil i v římské říši zrovna ve chvíli, kdy otroci takříkaje docházeli. Narodil se kol roku 272 (jinde as r. 285) ve městě Naissus (dnešní Niš) a dostav jméno Constantinus, využil skutečnosti, že jeho otcem byl Constantius I. Chlorus (Bledý), spolucísař v letech 305 -- 6, a mířil neprodleně vzhůru, až se v letech 323 --37 stal samovládcem. Říše už zdaleka neměla tu sílu dřívějších staletí, barbaři nepadali na zadek, naopak: Germáni i Sarmatové stávají se příslušníky pravidelného říšského vojska. Chudých uvnitř říše bylo habaděj, a když zahaprovaly dodávky obilí, jako se stalo roku 308, propukaly bouře strádajícího obyvatelstva. Koho těm chudým předhodit?

Konstantinovo oko upřelo se zálibně na křesťany. Po několik století hráli roli otlounkánků, ale teď na císaře jukali ze všech stran, už i ze senátu, ba i celé legie vyznávaly trojjediného Boha a na pohanského císaře pohlížely nevrle. Bystrý pohan, ač v náboženských otázkách moc kovaný nebyl, ani po "uzákonění" křesťanství nevzdal se titulu pontifex maximus, který mu zaručoval postavení v čele pohanského kněžstva, postřehl velmi živě, že křesťané svou nedůtklivostí a nevraživostí vytvoří mu sami vrstvu zavrženihodných, tj. kacířů. Že uvažuje správně potvrdila už první spartakiáda biskupů, neboli první ekumenický koncil - shromáždění biskupů křesťanské církve, který pohanský pontifex maximus svolal roku 325 do maloasijského města Nikaia. Už zde se řešil tzv. ariánský spor, který tady nebudeme ozřejmovat.

Křesťané věru starého pohana nezklamali, kacíře vyráběli jak na běžícím pásu, jejich sebestřednost dokonce za herezi považovala i islám, nemluvě o tom, že do role těch otloukánků zametli i židy. Církev ve své pýše začala ztrácet moc a vliv, natož vytvářet kacíře, nanejvýš se poprznili nějací ti ministranti, zlikvidovali nějací ti kněží, kteří si dovolili vystoupit proti bohatcům -- a totě vše! Bezbožné, případně svobodozednářské vlády si musely poradit samy. A vcelku se dařilo: Amerikáni sice skoro vybili indiány, ale obnovené otroctví, uvědomme si, že válka Severu proti Jihu vůbec nebyla o zrušení otroctví, to byl pouze zástupný problém. Že je to pravda, o tom kromě dokumentů, vypovídá i postavení černochů, pardon, afroameričanů, až do konce 20. století.

Pojďme však zpátky do české současnosti. Kromě Peake a Peckové rozvířil poklid rozkrádání posledního společenského majetku tzv. břeclavský případ. Ke smůle našich vládců, dle výše uvedeného, ukazuje se, že vzrušující případ romského násilí není tak jasný, jak se zdálo, ba přímo opak se klube; žádný Šluknov, ostatně vyvolaný tzv. volnou rukou trhu, ba naopak: břeclavská romská komunita žije spořádaně. A co včil, kdyby se nedej kapitalismus, Romové "umravnili" celoplošně? Koho místo nich předhodit našim chudým? Už se objevily nápady vládních ekonomů (NERV) nejen zmrazit důchody, ale rovnou je krátit.

K tomu však třeba nikoli jen "teorie škrtů", ale i ideologie. Zůstaňme u péče o duše. Tentokráte nebudeme naplňovat duše důchodců, ale duše produktivního lidu. Důchodci současnosti jsou koneckonců borcové a borky, kteří podporovali a "budovali" onen zhoubný socialismus, proč by měli uždibovat z kapitalistického koláče, ba přímo z vašeho budoucího důchodu? A je to! A zase máme, co jsme chtěli: "Kapitalismus samý květ!"

.

Vytisknout