Od budoucnosti spějme zpátky, aneb Konzervanti pod obojí způsobou

18. 5. 2012 / Karel Dolejší

Pravice má své friedmanovce hlásající deregulaci a levice keynesiány vyzývající k dalším a dalším fiskálním stimulům, i když Keynes sám považoval za první podmínku takové praxe, aby státní finance byly jinak v naprostém pořádku - a to dnes není splněno prakticky nikde.

Západ se mnoho let usilovně zaklíná svým údajným dynamismem, ale zdá se že mu vůbec nedochází, jak ustrnulé jsou základní rámce jeho myšlení ve srovnání s obdivovanou dynamikou technologických změn. Německý ministr financí je duchovně doma v roce 1929 a periferní nobelista komentující pro New York Times v roce 1939. Ani jeden z nich nechce dopustit nic nového - oba touží pouze způsobit návrat ke starým zlatým časům, které už znají a považují za vůbec nejlepší. Ward v této souvislosti používá termín "konzervanti" (Preservatives), lehce odlišný od "konzervativců". Je to zřejmě namístě, protože máme v hlavách zafixováno, že konzervativní bývají zpravidla pravičáci, zatímco dnešní levice je stejně sterilní a staromilská jako dřívější reakcionáři - a jak dokazoval už Karl Mannheim, je to teprve nápaditá kritika zleva, co vůbec uvádí konzervativní myšlení do pohybu. Protože se dnes však na levici pouze oprašuje, ani pravice se nemusí nijak snažit. Konzervanti jsou tedy vpravo i vlevo, každý chce zachovat to své - "volný trh" (globálních monopolů) a "sociální stát" (sobeckých individualistů). Skutečné vývojové tendence nejsou ve vědomí vítány a čelí soustavnému vytěsňování dokonce i u osob teoreticky placených za to, aby reflektovaly, kam svět směřuje.

John Michael Greer v textu věnovaném soumraku protestního hnutí zmiňuje neschopnost jeho protagonistů osobně se rozejít se statem quo jako hlavní příčinu neúspěšnosti západních sociálních protestů v posledních třiceti letech. Odkazuje přitom na Damiena Perrotina a jeho analýzu rozporné role bobos (buržoazních bohémů) v paralyzovaném hnutí nominálně prosazujícím společenské alternativy. V této souvislosti Greer poněkud překvapivě píše o tom, že jistou formu průlomu v USA očekává od marxistů (s nimiž jinak sebeméně nesympatizuje) - jednoduše proto, že mohou být neburžoazní a rozejít se s ochromující fixací na vydržená privilegia příslušníka střední třídy...

Západ kdysi uvedl do pohybu globální ekonomické a sociální síly, které nikdy plně nekontroloval a které se dnes ve výsledku stavějí proti němu. Nikdo však nechce slyšet, že tzv. vyspělé země čeká stagnace nebo úpadek, sladká iluze se nakonec vždy cení mnohem výše než smysl pro realitu.

Otázka zní, jak dlouho Západu tyto sebeklamy mohou vydržet. Svět se zajisté nezastaví jenom proto, že jedna civilizace dospěla do fáze naprostého duchovního ustrnutí a přestala být schopna změnit úhel pohledu a základní rámce svého uvažování. Najdou se jiní a jinde, kdo takovými potížemi netrpí a dokážou se v nové situaci zařídit mnohem lépe.

Otázka zní, zda je takové ustrnutí a následné sklouznutí do temnoty a chaosu na konci bezprecedentní civilizační expanze nutné, nebo se ho přece jen nakonec může povést nějakým způsobem zmírnit...

Vytisknout