Esej na pokračování:

Imperátor Klaus / II.

30. 3. 2012 / Josef Brož

Zatímco většina československých občanů v onom hektickém měsíci listopadu 1989 snila své sny o nové společnosti, Klaus rád zdůrazňuje, že v těch dnech nebyl vůbec snílkem. Zatímco společnost snila svůj velký sen o "návratu do Evropy", on sám stál nohama na zemi. Sny nás ale posouvají za pomyslné zrcadlo každodennosti, někam jinam. Dál... Ne, to přece není důvod, abychom se hanbili za své sny. Co se ale stane ve chvíli, když se podíváme za zrcadlo? Budeme zděšeni tím, co uvidíme?

Kdo nepozná svou minulost, bude v přítomnosti ztracen. Ne, nemusí přítomnost znovu bolestně prožít. Kdo se ale nepokusí o pohled do minulosti, nepohne se už vůbec z místa. Ačkoliv nás příběh Lotovy dcery přesvědčuje přesně o pravém opaku, nemusíme pohledem do minulosti zkamenět; existuje tu ale celá řada lidí, kterým se to přihodilo: prožívají své vlastní životy v časech, kam už sami nedosáhnou. Někteří se nazývají antikomunisty, jiní tvrdí, že je třeba se s minulostí vypořádat.

Ale jak? Klaus na počátku nového věku věděl, že přílišným zabýváním se minulostí, bychom mohli ztratit drahocenný čas: a on chtěl mít vše rychle hotovo. Pronesl větu, která se tolik líbila novým kádrům. Protože to byli právě oni, co nasedli do nových vozů a chopili se volantu dějin. "Jedeme-li autem, musí být především čisté přední sklo, a zároveň musíme mít zpětné zrcátko," řekl. "Kouzlo všeho je v tom, jak velké je to přední sklo, a jak velké je zpětné zrcátko."

To nebyla tlustá čára za minulostí, ale jenom trochu jiný pohled. Pohled "čistým předním sklem". Václav Klaus byl velmi netrpělivý prognostik. Vědí o tom své minimálně dva ekonomové: Tomáš Ježek, stejně jako Dušan Tříska, jimž nestydatě uloupil koncepci tzv. kuponové privatizace. A jako do té doby trochu zanedbávaný pták, začal se brzy chlubit cizím peřím...

Ale náš nynější Imperátor si rozhodně návraty zaslouží. Někdy to vypadá, že nemít odvahu podívat se za zrcadlo by mohlo být dokonce osudné. Co ale dělat se zrcadlem, které nám vrací jenom odlesky našich životů? Položme si ale tu otázku přímo: Co vlastně dělal Václav Klaus ve dnech, která se nepodobala maškarnímu reji onoho konce jednoho věku, který se schyloval ke svému konci?

Jsou lidé, kteří to vědí. Nebo se alespoň tváří, že to vědí. Protože ale se svým vlastním svědomím uléháme sami, nemusíme jim věřit. To přece není žádná potulná poběhlice, takovéhle svědomí. Odlesky zrcadla, jak nám je vrací čas, jsou ale často velmi klamavá. Kudy jít, a kam? A kde vlastně začít? Neztratíme se v tom zrcadlovém labyrintu jako děti uprostřed petřínského bludiště?

II.

Světlo ve studiu je rozžhaveno doběla. Napudrovaná tvář muže s knírem v proužkovém obleku vypadá napjatě. Oči se mu za jeho velkými kostěnými brýlemi lesknou, on sám ale sedí téměř nehybně, nehnutým pohledem míří na kulatý stůl, co stojí před ním. Představení proběhne rychle, není čas na dlouhé řeči. Situace v Evropě nabrala náhle na obrátkách.

"Doktor Václav Klaus pracuje v Prognostickém ústavu jako vedoucí oddělení makroekonomie," říká moderátor diskusního pořadu Ost-Studio rakouské státní televize ORF, a jde rovnou k věci: "Jaký je váš postoj k událostem posledních dnů?" Píše se 12. listopad 1989. Před třemi dny padla Berlínská zeď, jež po téměř třicet let rozdělovala symbolicky Evropu na dvě zóny, na dva světy.

Ekonom Klaus začíná váhavě. "Pro všechny v Československu to bylo velké překvapení," odpovídá dobrou němčinou zaměstnanec pražského Prognostického ústavu Akademie ČSSR. "Nejen pro politické špičky, ale i pro normální lidi. A musím přiznat, že i pro reformně orientované intelektuály," upřesňuje pod ostrým televizním reflektorem. "Krátkodobě není naše hospodářská situace tak špatná," pustí se do opatrné prognózy -- a na tenký led. "Všem lidem v Československu -- včetně vrcholných politiků -- je ale jasné, že dlouhodobě nemůžeme s takovýmto systémem pokračovat," říká už pevněji Klaus a uzavírá: "Takto nemůžeme překonat rok 2000."

Byl to asi tak odvážné, jako když se Mladý svět pokoušel prognózovat, zda přežije brontosaurus. Ale nebylo to až tak málo.

***

Na šachovnici politické Evropy se tehdy hrála velká hra. Velká černá vrána, která po čtyřicet let zastiňovala slunce, změnila svůj let. Nikdo nevěděl -- a nikdo se to dosud neodvažuje veřejně vyslovit -- proč se tak stalo. Pouze blázni recitují své říkanky: "Bylo to spiknutí," říkají, když ozvěnu zbavují kouzla.

Půvab československé sametové revoluce spočíval v nenásilné sublimaci touhy žít svůj život, který se tolik nechtěl podobat našim snům. V této hře působil Václav Klaus od první chvíle jako nejvyšší ztělesnění řádu, myslitel ekonomických nauk, který měl svůj plán. Na rozdíl od rozevlátých bohémů a disidentů, kteří neměli "nic v šuplíku", působil rozhodně a dával to patřičně najevo.

Říkal to navíc takovým zvláštním hlasem. Velmi zvláštním hlasem, na který jsme si už ale za ten čas zvykli. Sám vzešel z prostředí Prognostického ústavu, který měl za úkol připravit návod pro blízkou budoucnost, a Sovětský svaz, který měl takových ústavů ve svém ideologickém táboře hodně, si tím sám i u nás zadělával na vlastní konec. Hejno prognostiků, kteří se po velkém třesku listopadu 1989 rozletěli do všech krajů (a politických stran), obsadilo klíčové pozice. Oproti disidentům, kteří se tolik utápěli ve svých planých vizích, oni pracovali na svých scénářích -- a trhnutí železné opony je přimělo vystoupit ze stínů jejich umakartových pracoven.

Nebylo jich opravdu málo, bylo jich náhle všude plno těch "šikovných kluků z prognosťáku": Valtr Komárek, jejich šéf a reformní poradce velkého Che, Vladimír Dlouhý, nejpopulárnější konzervativec-komunista, Miloslav Ransdorf, komunista intelektuál-věrný sobě, Jozef Zieleniec, otec zakladatel ODS a ministr, co se chtěl potom rozkročit, Tomáš Ježek, velkomluvný ministr a dělník reformy; co prognostik, to budoucí ministr, budoucí poslanec -- a na prvním místě zvláště, a nikoliv bez příčiny: Václav Klaus, ministr, premiér, prezident... První zprava, jak napsal na počátku jeho éry v prvním knižním rozhovoru tehdy pravicový novinář Karel Hvížďala.

Vypadalo to chvíli, že se svět vrací z hlavy na nohy. K tomu, aby se postavil "na nohy" musel ale Klaus -- podobně jako naše Alenka z říše divů a za zrcadlem -- nejprve skočit. Musel se dostat nejprve tam, kde se rozdávaly vstupenky do výtahů právě se utvářející moci.

A Klaus skočil...

***

Někteří, co tam byli, tvrdili, že má Klaus dvojníka. Pro některé byli tito dva dvojníky i ve skutečnosti. Pokud ne zcela, tato záměna se hodila. Podporuje to silně verzi o "všeobecném spiknutí". V podzemí pražského paláce Adria, nazývaném Laterna Magica, se zkrátka dělo vždy něco, co souviselo s kouzly a čáry -- a ke klamům tu docházelo nejen optickým. Pro ty, kteří tu bloudili "labyrintem revoluce", se mohlo zdát, že se tu dělo vše o překot: tisková konference střídala tiskovou konferenci, připravovaly se delegace na další a další jednání s komunistickou stranou, utvářela se narychlo improvizovaná prohlášení a ohlašovaly se demise. Uprostřed dění stál všemi obdivovaný světlonoš Havel. Byli tam ale i jiní...

Nebylo divu, že být v centru toho mumraje a zběsilého pohybu mohl se neznalý divák někdy i splést, netuše, koho to zrovna potkal včera a koho zas pro změnu potká zítra. Kouzelná Laterna Magica, napsal britský novinář Timothy Garton Ash, okouzlený tím vším děním a vlastní přítomností ve správnou chvíli na správném místě.

Vskutku, jako by si z oka vypadli. Oba měli pěkný pěstěný knírek, oba pocházeli ze stejného Prognostického ústavu, nosili oba podobné kostěné brýle -- a dokonce i jejich jména zněla tak nějak podobně německy. Dokonce ani Havel zpočátku nevěděl, koho mu to Rita Klímová, jeho disidentská kamarádka a pozdější velvyslankyně v Americe, vlastně přihrála: při jedné příležitosti dokonce pronesl: "Dovolte mi, abych vám představil Václava Wolfa!" A Vlk v ovčinci se choval, jak patřilo k jeho zvykům, velmi operativně.

Není ale Pedro jako Wolf. Údajný dvojník, z něhož se později vyklubal zpravodajský důstojník Karel Köcher, krycím jménem Pedro, nebyl ale vůbec žádné béčko. Příběh agenta Köchera, jenž patřil skutečně k elitním zpravodajským důstojníkům StB, stejně jako později KGB uvnitř CIA, byl již popsán archivářem Vasilijem Mitrochinem, u nás se o to nejdůkladněji pokusil novinář Karel Pacner. O tom ale, jaké měl kontakty Václav Klaus se zpravodajskými službami, jsme se dozvídali... až mnohem, mnohem později. A stále útržkovitě.

Jak to patří k našemu příběhu?

Agent Köcher totiž tvrdí, že se v Prognostickém ústavu podílel na přípravě politických změn v Československu. To dnes ale tvrdí všichni, co tam pracovali. Pouze Klaus s ním ale seděl ve stejné kanceláři. Oba je spojuje, vedle zřejmé fyziognomické podoby a vysokého přesvědčení o vlastní výjimečnosti, ještě několik dalších rysů. Oba měli hned několik krycích jmen.

Klause se na Köchera, pokud vím, nikdo nikdy neptal. Ani speaker Jan Kraus Köchera na Klause v jeho talk-show Uvolněte se, prosím. Jejich cesty se později rozdělily. Zatímco Köcher měl až příliš másla na hlavě, Klaus se zdál být nepoměrně opatrnější, a především mladší. Jeho cesta k vrcholu ještě bude vyžadovat mnohem více než podobu či tajemné čáry a kouzla. Co se ale v kanceláři od Köchera naučíš... jako když najdeš. Zvláště ten vlčí úsměv.

Další Klausovy kontakty se zpravodajskými důstojníky ale nebyly bez významu -- ostatně v zemi, v níž se kontroloval pohyb i vzdělání, názory na politiku i umění, by bylo s podivem, kdyby se k ničemu nenachomýtl. Pouze, podobně jako v případě rodičů, se jednotlivosti začaly objevovat až neuvěřitelně pozdě. Skoro by se dalo čekat, že kandidát na prezidenta bude sám usilovat o to, aby nebyla o jeho loajalitě k rodné zemi žádná pochybnost. Ty ale zůstávají, i když se Klaus přeci jenom dílčím způsobem o vysvětlení některých kauz sám pokusil -- na základě archivních pramenů.

Svazků bylo totiž několik a jeden -- pod názvem Rek - je navíc již skartovaný. Právě k němu napsal i jinak velmi opatrný politolog Jiří Pehe: "...lidé, kterým tehdy bylo umožněno jezdit služebně na Západ, především pak do USA, navíc na konference, kde reprezentovali komunistické Československo, rozhodně nebyli doma, politicky nespolehliví'." 

Vytisknout