Nechá se volič obloudit přízrakem islámského terorismu?

29. 3. 2012 / Karel Dolejší

V případě Hollanda ale nejde jen o Francii. Evropská levice, která dnes vládne pouze v několika menších zemích, doufá ziskem prezidentského křesla ve druhé největší ekonomice eurozóny zvednout vlnu směřující k šířeji založenému návratu k moci. Jedině ten by jí také umožnil opět významně ovlivňovat podobu evropského integračního projektu, který si teď uzurpovala pravice.

  V případě Hollanda tak jde dokonce ještě o mnohem víc než o levici: Totiž o to, zda vznikne alternativa ke škrtacímu fiskálnímu paktu, neboli o to, zda se bude Evropa dále integrovat, nebo fakticky postupně dezintegrovat. Existují totiž širší ekonomické režimy, v nichž je  znevýhodněná strana uvězněna jako v kleci, nemůže se hnout a ani za živého boha si nepomůže. Takový případ bychom nalezli například v hospodářských dějinách Spojených států, kde poražený Jih v rámci politiky Rekonstrukce upadl do hluboké recese trvající přes osmdesát let. Mezitím probíhalo druhé, tj. dlužní zotročení formálně osvobozených Afroameričanů, kvetla praxe rasové segregace a sílil Ku Klux Klan. To vše v rámci scénáře, v němž válka předcházela ekonomické beznaději. V Evropě by to ovšem mohlo postupovat opačně...

Italský premiér Mario Monti právě v Japonsku prohlásil, že na evropské dluhové krizi nesou velkou část viny také Německo a Francie, protože tyto země samy od počátku projektu jednotné měny nedodržovaly některá základní rozpočtová kritéria - a když dávaly špatný příklad, nemohly přece očekávat, že chudší země budou hospodařit vzorně. Vtip je ovšem v tom, že ani nyní Německo a Francie své plány úspor neplní, nicméně nikdo v Bruselu je za to nepopotahuje. Tím komu je vyhrožováno jsou Řecko, Maďarsko, případně tak ještě nekompaktní Česká republika. Se Španělskem už se zachází jinak - a na jednotná a jasná pravidla unie věří snad už jen postkomunističtí eurohujeři. Půjde-li vše dál jako dosud, zavržených bude časem jedině přibývat a nakonec patrně vytvoří uskupení, jež nebude Brusel moci ignorovat.

To vše, ale i možná jediná a poslední cesta ven z tohoto černého scénáře, se teď ovšem topí v mlhách. Po incidentu s vrahem náležejícím buď ke kategorii "lone wolf" (s níž se obecně dá jen velmi obtížně něco dělat i při maximálně přísných preventivních opatřeních) nebo do omezené skupiny fanatiků to vypadá, že Francouzi podlehli strachu a poslední obrannou linii proti silám rozkladu vyklízejí téměř bez boje. 

Ale možná, že jsou věci ještě složitější. Možná, že se voliči už dost naposlouchali plamenných projevů představitelů Francouzské socialistické strany, po nichž pravidelně následovala oportunní praxe. Odbourávání sociálního státu v zemi galského kohouta začalo už v polovině 90. let a socialisté v tom pokaždé byli tak či onak angažováni. Možná tedy, že voliči sice chtějí krásným slovům uvěřit, ale raději se přece jen starají o to, co vypadá jako bezprostřední ohrožení jejich bezpečnosti.

Každopádně pokud Hollande nezvítězí, mine Evropa dost možná poslední odbočku z fatální trajektorie vedoucí od zafixování destruktivních a dlouhodobě neudržitelných ekonomických vztahů až k závěřečnému kolapsu evropského projektu coby koncepce neutralizující odvěké nacionální animozity. 

Jestliže to dopadne právě takto, aktuální strach vyplašených voličů z osamělého střelce Meraha - cituji problematického klasika: "Strach zabíjí myšlení" - vlastně získá neuvěřitelně absurdní komický nádech.

Neboť ve finále evropského selhání se bude střílet všude...

Vytisknout