K debatě o reformě na FF UP v Olomouci

Je univerzita "hodná máma"?

2. 3. 2012 / Boris Cvek

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli mám věřit a cenit si studentů v závislosti na tom, jaké romantické city mají k univerzitě. A jak se vůbec projevuje to, že organizace "věří v někoho"? Spíše bych od studentů očekával kritický postoj k institucím, jejich fungování a jejich stereotypům. Sám jsem vystudoval na univerzitě v Olomouci a učím zde, ale vždy pro mne bylo prvořadé to, co dělám a proč to dělám, tedy můj výzkum, mé vzdělávání se, mé vztahování se k současnému stavu poznání a k obrovskému dobrodružství, jaké vzdělávání se představuje. Snažím se nikoli glorifikovat svou univerzitu, ale sám ve své působnosti pracovat tak, aby byla aspoň trochu podobná tomu nejlepšímu na Západě. Nikdy jsem nepřemýšlel ani chvíli nad tím, jestli nějaká organizace ve mne věří, neboť jsem vždy vycházel z toho, že nejpodstatnější je to, co dělám sám na sobě já, a to bez ohledu na organizace. A spíše jsem musel prožít mnoho deziluzí a konfliktů, mnoho pochopení toho, jak "organizace" obecně fungují, abych se uplatnil a rozvinul nezávislým, svébytným směrem, než nějakých citových vzplanutí k organizacím a institucím. Na základě čeho budu věřit ve studenta já? Na základě jeho schopností a píle, jeho osobní motivace ke vzdělávání se a poznávání, které mají smysl a hodnotu univerzálně a globálně, nikoli ve vazbě na nějakou instituci. Nepřísluší mi hodnotit jeho city nebo míru jeho důvěry v nějakou organizaci (spíše bych míru této důvěry dal do nepřímé úměry s inteligencí studentovou). A pokud bych někdy chtěl, aby na mne studenti vděčně vzpomněli, tak zejména proto, že jsem se snažil zbavit je provinčnosti a představy, že lokální vazby jsou měřítkem všeho, včetně vzdělání. V zásadě ten student z akademického senátu Filozofické fakulty přesně vystihl to, co je mi na dnešních vysokých školách a na dnešním studentském hnutí nepříjemné: dělá se z toho systém osobních vazeb, kde pedagogové a vysoká škola samotná jsou něco jako rodičovská autorita, hodná, nezpochybnitelná máma, které je třeba se z citových důvodů zastat. Vzdělání má ale naopak budovat kritický odstup a vážnost vzdělance a pedagoga má spočívat v jeho osobnosti, vzdělanosti, nikoli v tom, že se zrovna náhodou stal mým učitelem. Dnes se děje úplně opačný trend, než jsme chtěli: chtěli jsme studenty jako dospělé, náročné osobnosti, které budou kritickým partnerem v diskuzi. Máme z nich však sentimentální děti. Přitom vysoké školy jsou placené z peněz daňových poplatníků, aby své studenty vzdělávaly, a ti studenti mají právo a vlastně i povinnost to nezávisle a kriticky požadovat. Smyslem studia není naučit se "věřit v organizaci", spíše naopak nutit organizaci, aby plnila svou funkci a zlepšovala se, kriticky zkoumat tu organizaci a nenechat se opít rohlíkem povrchního vzhledu a citového opojení. Je ale pravda, že jsou zde velké rozdíly. Nejsebevědomější, nejpracovitější a nejméně naivní, i když zároveň nejvíc nadšené, studenty jsem potkal během svého působení na Lékařské fakultě. Náročnost medicínského studia a jeho přímá vazba na něco, co nejde okecat, tedy na zodpovědnost za lidský život a lidské zdraví, vychovává lidi zralé a samostatné, kteří mají velmi kritický vztah k organizacím a velmi dobré povědomí o tom, co od nich požadují do příštího života, kdy univerzitu opustí.

Viz záznam debaty na FF UP (vyjádření představitele akademického senátu FF UP, které kritizuji, je od 29:30, btw. třetí nalevo od studenta je doc. Štefanides, který mi dal kdysi jako jeden z mnoha poznat realitu vysokého školství.)

Vytisknout