Koncept alma mater a profesionalita se vůbec nevylučují

2. 3. 2012 / Jan Mertl

Za prvé, vztah k oboru a ke studentům je skutečně systémově nezávislý od toho, kde daný pedagog či vědec svoji činnost provozuje. Jinak řečeno, z určitého pohledu je opravdu úplně jedno, jestli se pedagog věnuje studentům na škole A nebo na škole B, jeho vztah s nimi je profesionální ve smyslu předávání znalostí a zkušeností a jejich vyžadování od studentů ve smyslu rozvoje jejich osobnosti. Závisí opravdu na příslušném pedagogovi, případně katedře, jak výuku postaví a jakou kvalitu bude od studentů vyžadovat, včetně toho, aby si budovali k daným tématům kritický odstup. V tomto ohledu s panem Cvekem souhlasím, pokud daný pedagog nebude schopen kvalitní individuální práce "sám ve své působnosti", tak mu ani nejlepší univerzita nepomůže k tomu, aby dobře pracoval se svými studenty a jeho vztah k ní mu v tomto opravdu nijak nepomůže.

Za druhé připomeňme, že i pro pedagogickou a vědeckou činnost by měly být vytvořeny adekvátní podmínky. Jinak se učí na zelené louce a jinak se učí v nové aule vysoké školy. Jinak se působí na škole, kde jsou členy katedry podnětní kolegové, a jinak někde, kde je učitel sám a nemá se s kým o své poznatky či problémy podělit. Tudíž, ani z pohledu učitele či vědce není úplně jedno, kde působí, podmínky jsou důležité a stesk po jejich absenci není sentimentem, ale upřímným konstatováním a vědomím toho, že jsou opravdu důležité.

Za třetí, je zde i prvek budování a zlepšování instituce. To už přímo nesouvisí s pedagogickým a vědeckým procesem: to souvisí s manažersko/organizační rolí a tedy rolí akademických samospráv, které i pro zájemce z řad pedagogů představují možnost se na řízení a budování "své" školy podílet. Navíc je určitě užitečné, když daný proděkan/děkan/prorektor/rektor má předchozí nebo i současné pedagogicko-vědecké zkušenosti a může je tak účelně promítnout do onoho zlepšovacího procesu. Jak vyplývá z výše uvedeného, tento proces je samozřejmě volitelný -- ne každý se na něm chce a může podílet. Nicméně pokud se na něm podílet chce, tak by opravdu měl v danou organizaci věřit a ztotožňovat se s její misí, včetně toho, že bude schopen ji vidět v pozitivním světle (tím nemyslím citové opojení). Na tom není nic negativního ani nic, co by mělo být nepříjemné.

Každý z výše uvedených pohledů má svou samostatnou racionalitu a už vůbec je nemá smysl stavět do protikladu. Studenti ani učitelé nejsou sentimentální děti, jen jim není lhostejné  prostředí, v němž se pohybují a v němž stráví několik let studiem, případně i řadu let prací. A to je -- aspoň doufám -- dobře, není přirozené, abychom vychovávali ze studentů či učitelů ignoranty, kteří se budou "tvrdě" prosazovat za jakýchkoli podmínek. Že to někdy může sklouznout až do lítosti nad tím, že se to nedaří, je možné. Ale každý z výše uvedených bodů svou racionalitu podle mého názoru má a není dobré všechno házet do jednoho pytle s požadavkem, abychom už konečně byli dost profesionální a vykašlali se na všechno ostatní, včetně emocí. Přimlouvám se tedy za lepší strukturování příslušné debaty.

Vytisknout