Bouřlivé jaro v Orwellstánu?

29. 2. 2012 / Jaroslav Bašta

Poslední týden přinesl několik informací, které trochu nabouraly mou skepsi ohledně dalšího politického vývoje u nás. Až doposud jsem si v souladu s autorem knihy 1984 myslel, že Velký bratr má situaci u nás pod kontrolou, protože média fungují tak, jak od nich očekává. Proto vláda, která zadlužuje zemi tempem, jež nemá v Evropě obdoby, se hrdě nazývá Vládou rozpočtové zodpovědnosti, ve svém programu má na prvém místě boj proti korupci, ač kvůli podezření z ní musela odejít už polovina jejích členů. Politicky se označuje za konzervativní, vyznávající hodnoty euroatlantické civilizace, nicméně nás systematicky odsunuje z Evropy na (jí tak proklínaný)politický Východ, takže se den po dni stále více přibližujeme k Ukrajině a Rusku a vzdalujeme našim sousedům na severovýchodě a východě, o západu a jihu nemluvě.

Velmi úspěšně také uskutečňuje Leninovu tezi o odumírání státu. Je třeba přiznat, že tak činí rafinovaným způsobem, za nějž by nepochybně byla oceněna šibalským přimhouřením šikmých očí Vladimíra Iljiče. Policii nahrazuje soukromými bezpečnostními službami, justici exekutory, úřady práce soukromými pracovními agenturami a Ministerstvo sociálních věcí připravuje kroky, které zbaví naší společnost zátěže starých, chudých a nemocných, aniž by se muselo uchylovat ke genocidě. Zkrátka naše politická elita zeštíhluje stát, seč jí síly stačí. Při tom však ještě stíhá neustále zvyšovat daňovou zátěž otupělého obyvatelstva. Ony soukromé subjekty by se totiž bez státních subvencí neuživily. A naše televize a noviny to v duchu Orwellovy vize jako ochotní služebníci a mluvčí anonymního (není nad poučení z historie!) Velkého bratra hezky přetlumočí jako další úspěch naší mladé demokracie. Proto prosazuji jako alternativní název naší země Orwellstán. Zasloužíme si to.

Jako historik však vím, že tak choulostivá operace jako demontáž demokracie a ekonomické zotročení doposud svobodných lidí se dá provést buď rychle a brutálně nebo pomalu, postupně a nenápadně. Represi je třeba opatrně dávkovat (příkladem budiž Putin). Nedoporučuje se příliš tlačit na pilu, aby se náhodou z obyvatelstva na chvíli zase nestali občané. Neuvážený krok může mít skutečně nedozírné následky. Facka, kterou uštědřila tuniská policistka neposlušnému prodavači zeleniny rezonuje v arabském světě ještě dnes...

Protože však ve vládě máme neoficiálního mistra světa ve fackování jako ministra financí, schytáváme ty pohlavky dnes a denně. Dva nejhlasitější mlaskly od našich soudů. Výtvarník si šel sednout na měsíc do kriminálu za vyměněná sklíčka na semaforech a řidič autobusu půjde na sto dní za tykadélka na předvolebních plakátech. Erár nám všem poslal jasný vzkaz -- přestává tady být sranda.

Asi nezbyde nic jiného než vyjít do ulic a nečekat na volby, které nepochybně prohrají všechny partaje s bilbordy. S ohledem na počínání pana Drábka bych doporučoval vzít s sebou na demonstrace tykadélka, oranžové vesty a košťata. Vesty a tykadélka pro naše poslance a vládu, už si je opravdu zaslouží. Košťata jim dáme potom, až ten svinčík vymeteme.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 29.2. 2012