Dějiny podle majora Zemana

1. 3. 2012 / Pavel Urban

Poznámka Bruno Solaříka k tzv. Vítěznému únoru je plná nepřesností.

Je pravda, že současná adorace bratří Mašínů je cítit účelovostí. Na druhou stranu skupina bratří Mašínů provedla několik sabotážních akcí a posléze se prostřílela skrze tehdejší NDR do Západního Berlína. Přinejmenším tohle vyžadovalo pořádný kus houževnatosti a odvahy. Pouhá klukovská nerozvážnost by to nedokázala, o zbabělosti ani nemluvě. Pokud se Bruno Solařík domnívá, že členové skupiny dostali medaili POUZE za podřezání omámeného a svázaného policisty, měl by to vysvětlit. Takhle to vypadá, jako by informace o skupině čerpal pouze ze seriálu Třicet případů majora Zemana.

Jeho tvrzení, že "většina občanů nepociťovala nastolení bolševismu jako diktaturu" je velmi sporné a zajímalo by mě, o co toto tvrzení opírá. Troufnu si tvrdit, že většina lidí poúnorový režim nechápala jako demokracii. Alespoň ne tak, jak ji chápeme my, a jak byla chápana v předválečném Československu. Jiná věc je, že mnoha lidem to příliš nevadilo a leckdo to považoval naopak za pokrok.

Komunistická moc v padesátých letech (přesněji řečeno v letech 1948-1955) fakticky zlikvidovala živnostníky a rozkulačila řadu sedláků, mnoho rodin bylo násilně vystěhováno. Stovky lidí byly popraveny, desetitisíce skončily na dlouhá léta ve vězení či v pracovních táborech z čistě politických důvodů. Někdy jen kvůli soukromému projevu nesouhlasu.

Tohle všechno se dělo před očima lidí. A někdy i oficiální propagandy. Proces s Miladou Horákovou byl přenášen rozhlasem, podobně jako proces s "protistátním spikleneckým centrem". Ten museli často vyslechnout i ti, kteří po podobném kulturním zážitku příliš netoužili. Jistě, pozadí těchto procesů nebylo známo; ale soudnému člověku muselo být jasné, že tady přinejmenším něco nehraje.

Navzdory tomu byl režim akceptován velkou částí obyvatel. Zda většinou, těžko říci. Ale významná část to byla. Podle Bruno Solaříka z "dobrých a humánních důvodů." To ovšem znamená, pokud akceptuji Solaříkovu logiku, že výše uvedené činy "legitimně existující státní moci" byly rovněž legitimní. Jediné, co evidentně postrádalo "spontánní lidovou podporu", byla měnová reforma. Je zajímavé, kolik lidí vůbec nepotřebovalo znalost "všech souvislostí nelidské praxe režimu", když šlo o jejich vlastní peníze.

Měnová reforma je ovšem trochu málo na to, abychom tuto praxi označili jako zločinnou. Bylo tu samozřejmě veřejnosti neznámé "porušování socialistické zákonnosti," tj. vyšetřovací metody dle vzoru gestapa a NKVD. I tak si myslím, že obhájci Gottwaldova režimu jako celku nemusí mít velký strach ohledně "historické udržitelnosti" svých argumentů. Jak chcete dosahovat "dobrých a humánních" cílů v situaci, kdy tyto cíle vyžadují zabavení majetku středních tříd ? Později, když byly tyto vrstvy zlikvidovány či zkolektivizovány, to se to pak snadno kritizovalo a odhalovalo...

Je také otázka, do jaké míry ztratil režim "spontánní lidovou podporu" díky své zločinné praxi a do jaké míry díky tomu, že nedokázal pozdvihnout životní úroveň humánních dobráků tolik, jako ve své době svět kapitalistický.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 1.3. 2012