Polští spisovatelé českého Těšínska a Tadeusz Różewicz

23. 1. 2012 / Libor Martinek

Polská národnostní menšina ve svých kulturních projevech vytváří kulturní a literární prostředí. Konkrétní literární škola se však na Těšínsku nezformovala -- většinou jde o literární vzory z polské národní literatury -- v meziválečném období o vlivy romantismu a Mladého Polska (Młoda Polska), později (v případě Pawła Kubisze) mohlo jít o nevýrazné vlivy avantgardní poezie (Juliana Przybośe), ale zejména polského regionalismu podhalanského ražení, 50. léta byla téměř úplně ve znamení socialistického realismu. Od počátku 60. let 20. století zde výrazně působil, pokud jde o poezii, vzor lingvistické poezie, zvláště výrazně vliv generace autorů sdružených kolem polského časopisu Współczesność, a zejména poetiky Tadeusze Różewicze. V 70. letech sledujeme vlivy Nové vlny (Nowa Fala), po roce 1990 se u některých básníků (například v tvorbě Renaty Putzlacherové) objevují postupy a přístupy typické pro generaci autorů kolem časopisu BruLion, charakterizované většinou jako postmoderní.

Poezii nejpopulárnějšího polského básníka poválečného období na českém Těšínsku, Henryka Jasiczka (1919--1976), také díky politickému kontextu, v jakém vznikala (básník se účastnil podzemního hnutí odporu), bychom mohli dokonce podezřívat z následování vzoru Tadeusze Różewicze. 

Różewicz debutoval jako básník v r. 1947 sbírkou Niepokój ("Neklid"), jeho poezie byla výrazně inspirována válkou, k níž se -- podobně jako Jasiczek -- neustále vrací a v níž dominuje filozofická skepse, jež poznamenává i autorův obraz války s dominující tendencí odpatetizovat minulost. Ty, kteří sdílí takové podezření o Różewiczově vlivu na Jasiczkovo dílo -- jako Stefan Lichański (1914--1983) -- upozornil vratislavský kritik Bogusław Sławomir Kunda (1943--1991), že "różewiczovskou" poetiku začal Jasiczek užívat už před rokem 1954. Tehdy sbírka Obuszkiem ciosane získala cenu v literární soutěži PZKO v Československu.  Názor Lichańského však není zcela nepodložený, vždyť Jasiczek mohl být Różewiczem "ovlivněn" podobně jako Staffem či Tetmajerem. Różewiczova sbírka Niepokój vyšla ještě před B. S. Kundou zdůrazňovaným rokem vydání sbírky Obuszkiem ciosane. Kromě toho je až zarážející, že slovo "niepokój" se objevuje nejen v titulu dvou Jasiczkových básní, ale dokonce v mírně pozměněné podobě (Niepokoje) jako název jednoho ze tří oddílů sbírky Zamyślenie (Zamyšlení, 1969). Není vyloučeno, že svou roli sehrála společná inspirace -- válka, účast v odboji. Tadeusz Różewicz, jak mnohokrát opakoval, udržoval při životě kult poezie Leopolda Staffa, jehož poslední sbírka Wiklina (Vrbové proutí, 1957) je také napsána v "różewiczovské" poetice -- řečeno s B. S. Kundou -- "pozdněstaffovské".

Toto dilema by bylo možné řešit na úrovni versologické, jelikož Różewicz vnesl do polské poezie nový typ střídmého verše, později nazvaný jako 4. versifikační systém polštiny, tedy odlišný od klasicistního verše Staffova. Na můj dotaz, zda a případně kde je možné vysledovat Różewiczovy vlivy na Jasiczkovu tvorbu zahrnutou do českého výboru Pokus o smír (Praha, Čs. spisovatel, 1967), odpověděla překladatelka Różewiczovy poezie Vlasta Dvořáčková: "Slova »nepokoj« a »neklid« jsou tu užita úmyslně, jako připomínka nebo cosi jako pokus o odpověď Różewiczovi. Někde je to i Różewiczova poetika, Różewiczův typ verše; např. Začátek a konec (str. 21), Prosba o upřímnost (22), Pól (26), Neklid (27), Předtuchy (48). Nepokoj (str. 41) zase kromě titulu připomíná Staffa jak rýmovanými slokami, tak výběrem slov a rytmem -- a žádný opravdový nepokoj tam není, spíš Staffova vyrovnanost; totéž lze říci i o Je ve mně... (20), Nespavost (34), *** po vlnách jitra (38), Mlčení (40), Nejtěžší je sama sebe usmířit (42), Bílý hrozen (54), *** plá ticho spící neděle (63). Návrat na Ithaku (43) -- v tom slyším pár ohlasů ze Staffa (Vrboví i Devět Múz)."

Jiný polský básník z českého Těšínska, jenž se dostává do oblasti naší pozornosti, je Adolf Dostal. Narodil se 15. 4. 1941 v hornické rodině v Karviné. Krátce studoval na gymnáziu v polském Těšíně, ale studia nedokončil. Při návštěvě své maminky 9. 6. 1963 se rozhodl, že si zaplave v Těrlické přehradě. Došly mu síly, nedoplaval na břeh, utonul. 

Dostal debutoval básní na stránkách měsíčníku Zwrot v r. 1957 jako šestnáctiletý. Kritika zjišťovala v jeho poezii vlivy Tadeusze Różewicze snad z tematicko-typologických příčin, neboť v Dostalově poezii se podobně často jako u autora sbírky Matka odchodzi (Matka na odchodu; 1999) objevuje motiv matky, než z hlediska Dostalovy poetiky; ta se utvářela především pod vlivem jeho účasti na kurzech pro mladé autory v Těšíně a snad i v Krakově, kde se potkával s mladými i staršími polskými autory, jako byli Władysław Broniewski (1897--1962), Joana Kulmowa (*1928), Stanisław Piętak (1909--1964), Jerzy Ficowski (*1924) a Włodzimierz Boruński (1906--1988). Rovněž mladistvý neklid, projevující se v Dostalových verších, nemusel být nutně ovlivněn atmosférou básní Różewiczovy debutantské sbírky Neklid. Dostalův neklid není metafyzickým neklidem generace, která prožila okupaci a hledá své místo v poválečném světě, ale je dán touhou prorazit do velkého světa polské literatury a kultury, tedy autorovými osobními a tvůrčími ambicemi.

Dalším básníkem, který stojí za zmínku v tomto kontextu, je Gabriel Palowski. Narodil se 16. 3. 1921 v Karviné v hornické kolonii Gabriela, zemřel v Třinci 1. 12. 1999. V publikacích z počátku své autorské tvorby zaujme spíše dobře zvládnutou řemeslnou stránkou svých veršů a jejich tematikou, než že by přinášel novátorské postupy do lokální básnické tvorby; spíše se podílel na jejím kvalitativním vytříbení a námětovém zpestření. Poetikou je rovněž blízký Tadeuszi Różewiczovi: "Jak przed laty Tadeusz Różewicz, stawia i Gabriel Palowski pytanie o możliwość wyzwolenia się z koszmarów obozowych przeżyć, o możliwość powrotu do normalnego życia. (...) Jakkolwiek w wierszach z ostatnich lat nie wraca już do wspomnień obozowych, to jednak często przewija się przez nie jeszcze nuta pesymizmu i wątpliwości w sens świata. (...) Lektura wierszy Gabriela Palowskiego nieodparcie nasuwa biografię ich autora. Są to wiersze liryka, który ocenia świat z pozycji człowieka, któremu wojna odebrała młodość. Jako chłopak wpadł w ręce gestapo (...). Te przeżycia wycisnęły na nim niezatarte piętno." (Tak jako před časem T. Różewicz klade si podobně i Gabriel Palowski otázku, jestli se můžeme osvobodit od hrůzy zážitků z koncentráku, zdali se lze navrátit do normálního života. /.../ Přestože se v básních z posledních let ke vzpomínkám z koncentráku nevrací, často se jimi prolíná pesimistická nálada a pochybnosti o smyslu života. /.../ Četba básní G. Palowského nevyhnutelně připomíná životopis jejich autora. Jde o básně lyrika, jenž svět hodnotí z pozice člověka, kterému válka vzala mládí. Jako chlapec padl do rukou gestapa /.../. Tyto zážitky v něm zanechaly nesmazatelnou stopu.)

V polovině 70. let 20. století se objevuje další generace polských spisovatelů českého Těšínska v podobě tří absolventů Jagellonské univerzity -- Kazimierze Kaszpera (*1946), Tadeusze Wantuły (*1950) a Jana Daniela Zolicha (*1948). Vydali společnou antologii poezie Światłocienie (Svatla a stíny; Ostrava, Profil, 1976), kde vztah k regionu již není vnímán jako prvořadý. Z autorů antologie Światłocienie do naší statě patří Kazimierz Kaszper a Tadeusz Wantuła.  Kaszper je autorem poemy W orszaku ("V průvodu"), která je dedikována Różewiczovi. Poema koresponduje s jeho odkazem, jenž aktualizuje. Další manifestace takového přímého básnického napojení na dílo velikána v polské poezii na Těšínsku neexistuje. Recenzent této poemy, katovický literární kritik Stanisław Piskor, se domnívá, že "lekturę tego zbioru zaczynać należy się od końca i to w wieloznacznym sensie tego słowa. Kluczem do zrozumienia postawy poety jest ostatni wiersz dedykowany Tadeuszowi Różewiczowi, który tak się zaczyna: »jakim kataklyzmem mam się wytlumaczyć // nic się nie zdarzyło / zwyczajnie / szedłem do gwiazd / gwiżdżąc na brak dowodów wiary / podstawowe podręczniki / wyobraźni / zostawiłem w przyzakładowej bibliotece / postępu technicznego«" (četbu této sbírky je třeba začít od konce a to ve víceznačném smyslu tohoto slova. Klíčem k pochopení básníkova postoje je poslední báseň věnovaná Tadeuszi Różewiczovi, která začíná takto: »jakým kataklyzmatem mám vysvětlit // že se nic nestalo / obvykle / jsem šel ke hvězdám / kašlal jsem na nedostatek důvodů k víře / základní příručky / představivosti / jsem nechal v podnikové knihovně / technického pokroku«). S Piskorovým doporučením se dá souhlasit, ale i vznést proti němu námitku. Hned v první strofě poemy totiž nacházíme jednoznačnou aluzi na Różewiczovu báseň Ocalony (Zachráněný) z jeho první sbírky Niepokój, v níž lyrický subjekt uvádí, že se zachránil před smrtí na jatkách druhé světové války: "Mam dwadzieścia cztery lata / ocalałem / prowadzony na rzeź" (Je mi čtyřiadvacet let / zachránil jsem se / když mě vedli k jatkám.). Jde o natolik známý verš, že každý čtenář polské poezie jej musí identifikovat a uvědomit si, že zde máme co činit s návazností jednoho textu na druhý, neboli (použijeme-li odbornou strukturalistickou terminologii francouzské provenience -- Gérad Genette) posttextu na pretext. Ostatně posuďme sami: "mam 31 lat / zjeżdżam w dól / aby żyć / zjeżdżam w górę / aby żyć / mam 31 lat / nie jestem pewien / że ocalalem" (mám 31 let / sjíždím dolů / abych žil / jedu vzhůru / abych žil / mám 31 let / nejsem si jist / že jsem se zachránil). 

Zdá se, že Piskor čtenáře poněkud podceňuje, abychom se dovtípili, že jde již v incipitu poemy o różewiczovskou reminiscenci. Ostatně kdyby skutečně nebylo možné předpokládat poučeného modelového čtenáře textu poemy, autor by pravděpodobně věnování Różewiczovi uvedl hned v úvodu skladby, nikoli až v jejím explicitu. Kromě toho, a v tom má Piskor pravdu, je do očí bijící forma blízká różewiczovské asketičnosti, ale tento druh výpovědi není jenom Różewiczovým majetkem, ale je typický pro poetiku básníků zmíněné Nové vlny. A také lze souhlasit s kritikovým názorem, že "interesujący jest ładunek intelektualnej polemiki z pokoleniem Różewicza, który swój moralny autorytet budował na doświadczeniach wojny i moralnego wstrząsu wyniesionego stamtąd" (zajímavý je náboj intelektuální polemiky s Różewiczovou generací, který svou morální autoritu stavěl na zkušenostech války a morálního otřesu, který si odtud odnesl).  Kaszperova generace nemá historickou zkušenost války, neprožila tak prudké dějinné kataklyzma jako pokolení Kolumbových ročníků (název podle románu Romana Bratného Kolumbowie Rocznik 20), kam patří i Różewicz, neboť v roce 1945 měl čtyřiadvacet let. A přesto pocit hořkosti, jenž prosvítá hořkou poetikou stisknutého hrdla, není o nic menší. Sebereflexe lyrického subjektu v Kaszperově poemě je odlišná než u válečné a poválečné generace Kolumbů; v anonymních průvodech dělnicko-rolnických mas, kterých jsme se museli zúčastňovat, hledejme i motivaci titulu poemy -- W orszaku: "nie mogę udżwignąć sztandaru wielkich słów / choć wynoszą go dzieci na łopot..." (nemohu uzvednout prapor velkých slov / i když ho děti nesou ve větru).

Druhý z generace "Světla a stínů", Tadeusz Wantuła se narodil 5. 8. 1950 v Bystřici nad Olší. Wantuła v poezii usiluje o vytvoření určité vnitřní harmonie, v níž má místo jak radost, tak bolest. Přes všechny porážky a bolesti je lyrický subjekt připraven dál nést svůj úděl, svůj kříž, jako v básni Ubój (Porážka): "ocalałem / choć wcale nie na rzeź / mnie prowadzono // szedłem zresztą / dobrowolnie / w kierdlu innych // potknąlem się / upadłem / deptano mnie // długo trwał / gorzki powrót / do jedynie prawdziwej / świadomości skrzywdzionego dziecka // ocalałem" (zachránil jsem se / i když mě vůbec nevedli / na jatka // šel jsem ostatně / dobrovolně / v houfu ostatních // zakopl jsem / spadl / šlapali po mně // dlouho trval / hořký návrat / do jediného opravdového / vědomí ublíženého dítěte / zachránil jsem se) Jde opět o rozvinutí myšlenky slavné Różewiczovy básně Ocalony. Tadeusz Wantuła v citované básni naznačuje, že se zachránil před další totalitou. Není bez významu, že Wantuła také připravil pro časopis Zwrot cyklus ukázek z poezie autorů generace Współczesności i Tadeusze Różewicze jako jejich předchůdce. Další výrazná generace spisovatelů polské menšiny nastupuje v polovině 80. let minulého století, kdy v r. 1985 vychází v ostravském Profilu almanach poezie a prózy Spotkanie, v němž se objevila tvorba Janiny Borowské (*1960), Franciszka Hennera (*1950), Piotra Horzyka (*1946), Stanisława Jedzoka (*1956), Haliny Klimszové (*1952), Bohdana Matwikova (*1955), Franciszka Nastulczyka (*1957), Ireny Orszulikové (*1962), Lecha Przeczka (*1961), Lucyny Przeczkové (*1964), Jacka Sikory (*1964), Otylie Tobolové (*1951), Leszka Wronky (*1960), Renaty Putzlacherové (*1966) a dalších autorů, v současné době publikujících buď sporadicky, nebo vůbec ne.

Nacházíme zde mj. poezii Jacka Sikory, jenž se k autorovi sbírky Ocalony hlásí spíše na úrovni tématu, aluzivně, a to ve své pozdější sbírce Za późno na wiosnę -- Pozdě na jaro (Český Těšín: Spolek. Towarzystwo AVION, 2007). V básni Na urodziny Kazka Kaszpera (U příležitosti narozeni Kazika Kaszpera) se čtou tyto verše: Ocalałem prowadzony na wywiad / Pokorny Jezus / siedząc na osiołku / przepuścił mnie przodem / śmiejąc się cicho // Wiedział / że moja Droga i tak jest bez sensu / a w takiej ciszy / tylko Małgorzata poszukuje Mistrza // A jednak ocalałem / prowadzony w wywiad / z kwarglem na chlebie z masłem // Przyglądałem się Tobie z długopisem w ręku / i bałem się własnych odpowiedzi / Ludzie wokół śpiewali kolędy / w rytmie Sex Pistolsów / z "Wiarusami" na stole // Niby ocalałem / i tylko Ivan wciąż się śmieje / a Bogdan -- filozof w okularach / szuka Ginsberga w "Lecie" mojego ojca / Nie było lata -- mówię -- / trwając w jesieni / gdy Zaolzianie wciąż szukają wiosny // Mogliśmy ją przynieść / -- my -- z kilku generacji // Poezji słucham / Nigdzie drogi / ni wywiadu... (Zachránil jsem se když mě vedli k rozhovoru / Skromný Ježíš / mě pustil dopředu / když seděl na oslíku / a tiše se smál // Věděl / že moje Cesta stejně nemá smysl / a že v takovém tichu / jenom Markétka hledá Mistra // A přece jsem se zachránil / když mě vedli k rozhovoru / se syrečkem na chlebě s máslem // Pozoroval jsem Tě s propiskou v ruce / a bál se vlastních odpovědí / Lidé kolem zpívali koledy / do rytmu Sex Pistols / s Wiarusy na stole // Možná jsem se zachránil? / Jenom Ivan se pořád směje / a Bogdan -- filozof s brýlemi / hledá Ginsberga v "Létu" mého otce // Léto nebylo -- povídám -- / a zůstávám s podzimem / zatímco Těšíňané stále hledají jaro // Mohli jsme ho přinést / -- my -- z několika pokolení // Poslouchám poezii / Cesta žádná / ani rozhovor...).

Podobně jako u Kaszpera či u Wantuły jde o další aluzi na báseň Tadeusze Różewicze Ocalony z jeho první sbírky Niepokój. Kromě toho se zde vyskytují intertextuální vazby na sbírku Renaty Putzlacherové Małgorzata poszukuje Mistrza -- Markétka hledá Mistra (Český Těšín, 1996), a na sbírku Lato (Léto; Ostrava, Profil, 1966) Jackova otce Władysława. A dva lyričtí hrdinové Ivan a Bogdan, kteří se vyskytují v básni? To jsou básníci a autorovi přátelé Bogdan Trojak a Ivan Motýl.

Podobně Renata Putzlacherová se hlásí k Różewiczovi spíše jako jeho pozorná čtenářka v různých etapách svého života, než na úrovni "różewiczovské" poetiky: "Mam 19 lat. (...) Pora wyruszyć na studia do Krakowa. Mam duszę na ramieniu i Niepokój, wybór wierszy Różewicza (...) w plecaku. Do dziś jest w nim zakładka na stronie 40. »Najsmutniej jest wyjechać / z domu jesiennym rankiem / gdy nic niewróży rychłego powrotu...« (wiersz Kasztan). Dziś znów otwieram tomik Jubilata, który ma dokładnie dwa razy tyle, ile mam ja (...). Na stronie 40 niezmiennie króluje wiersz, który opowiada o domu, matce, ojcu i Bogu wszechmocnym... (...) Teraz dopadło mnie zakończenie. »Dzieciństwo jest jak zatarte oblicze / na złotej monecie która dźwięczy / czysto.«" (Mám 19 let. /.../ Je čas odjet na studia do Krakova. Mám duši na rameni a Neklid, výbor básní Różewicze /.../ v batohu. Dodnes je v něm záložka na straně 40. "Nejsmutnější je odjet / z domu podzimního rána / když nic nepředpovídá brzký návrat" /báseň Kaštan/. Dodnes otevírám Jubilantovu sbírku, jež má přesně dvakrát tolik, než kolik mám já /.../ Na straně 40 stále kraluje báseň, která vypráví o domu, matce, otci a všemohoucím Bohu... /.../ Teď mě polapil závěr. "Dětství je jako setřený obličej / na zlaté minci / která čistě / zvoní") -- svěřila se básnířka na stránkách katovického měsíčníku Śląsk u příležitosti připomínky devadesátin básníka.

Krakovský básník, polonista, redaktor nakladatelství Znak Wojciech Bonowicz (*1967) z odstupu času zhodnotil přínos generace almanachu Spotkanie v referátu Współczesna literatura polska a młoda na Zaolziu (Současná polská a mladá poezie na českém Těšínsku). Přednesl ho v rámci programu 3. básnického setkání "Kamień albo słowo -- Kámen nebo slovo" v r. 1997 v Těšíně. Pozornost věnoval problematice převládajícího typu verše: "Při listování almanachem Spotkanie není obtížné si povšimnout, že většina básní v něm obsažených, patří k tzv. różewiczovskému vzoru. Mám na mysli variantu volného verše, tzv. verš syntagmatický (kdy se používá krátký »utržený« verš, který v zásadě nenarušuje přirozené syntaktické vazby jazyka), v polské literárněvědné tradici bývá výstižně charakterizován také jako verš »soustředěný«. V polské poezii tento model verše zcela zdomácněl. Používání krátkého verše s jedním nebo několika výrazy umožňuje dosáhnout v básních jak prozaizovaných, tak metaforicky silně nasycených, jednoznačného básnického efektu. Zároveň je to model nebezpečný právě proto, že je tak »jednoduchý« a často využívaný. Případ Tadeusze Różewicze ukazuje, jaké škody mohou výbornému básníkovi napáchat zástupy (vědomých i nevědomých) následovníků. (...) Je přirozené, že básníci almanachu Spotkanie se přiklonili právě k tomuto vzoru. Byl atraktivní za prvé proto, že by dostupný, za druhé byl »jednoduchý«, umožňoval »očištění« jazyka, »spálení mostů«, symbolické nové vykročení na vlastní odpovědnost. Jednotliví básníci tento model aktualizovali několika způsoby. Drsné básně Janiny Borowské (zvláště báseň, která vychází z nemocniční zkušenosti: »spotykam / strzępy ludzi / wyjące / z bólu«) byly vzdáleny "opalizujícím", s mnohovýznamností jazyka si pohrávajícím básním Renaty Putzlacherové. Poezie Borowské byla bližší například poezii Anny Świrszczyńské, básně Putzlacherové převratným konceptům Ewy Lipské. Ještě jinak tento model využíval Jacek Sikora, který byl asi nejblíže tomu, o co se v té době pokoušeli mladí básníci v Polsku. Zajímal ho především typ narativně konverzačního básnění, komentujícího skutečnost způsobem manifestačně individualistickým (»Dla mnie nawet słońce / wschodzi inaczej«, napsal později v jedné básni). Avšak i on v převážné většině své tvorby zůstává v oblasti popsaného idiomu. (...) Volba »różewiczovského verše« byla pro autory almanachu Spotkanie přirozená a snad i nutná. Problém spočívá v tom, že v 80. letech význam tohoto modelu v celé polské poezii výrazně poklesl. »Na Różewiczově straně« nevzniklo v té době příliš mnoho povedených titulů. Na významu získali buď básníci široké a myšlenkové bohaté fráze (jako W. Szymborska nebo Cz. Miłosz), nebo básníci, kteří rozvíjeli avantgardní model jiným způsobem než Różewicz (zejména M. Białoszewski). Zesílil vliv zahraničních literatur, zejména anglosaské a ruské poezie, ale i francouzského surrealismu. Básníci střední generace (zvláště Zbigniew Machej, Bronisław Maj, Piotr Sommer a Bohdan Zadura) a zároveň básníci tím či oním způsobem spojení s bruLionem (například Marcin Świetlicki, Jacek Podsiadło, Krzysztof Koehler, Marcin Sendecki, Grzegorz Wróblewski) představovali velmi rozdílné a často krajně odlišné podoby poetiky; v jejich případě však byla tato různorodost brzy uspořádána do nejasné dyády o'harysmus -- klasicismus. Není zde prostor, abychom tyto záležitosti probírali podrobněji. Stačí, když zkonstatujeme, že hlas těšínských básníků zněl na přelomu 80. a 90. let naprosto odlišně od hlasů jejich vrstevníků v Polsku."

Vidíme, že polští básníci z českého Těšínska zčásti přijali różewiczovský versifikační vzorec pro jeho neobyčejnou působivost a efektnost; často mechanickou nápodobou ho ale zároveň zbavili atraktivity pro čtenáře mimo region, tedy v Polsku, kde se tento přístup může jevit jako málo zajímavý, dokonce epigonský. Pro generaci Henryka Jasiczka byl Różewiczův postoj možností k identifikaci s hodnotami i pocity  reprezentovanými autorem Neklidu. Pro mladší generace básníků, jež válku neprožily, jsou symboly autora Matky na odchodu a čítankově známé fráze z jeho veršů příležitostí k polemické konfrontaci s prostředím, ve kterém žili, a dobou, v jejíž atmosféře tvořili. Na závěr bychom snad mohli konstatovat, že z pohledu z Polska na literaturu polské literatury na českém Těšínsku se nabízí otázka, v jakých vztazích k národní literatuře se jeví jako druhořadá nebo dokonce epigonská (pokud není epigonská vůči sobě samé, jak se s tím také občas můžeme setkat). Bylo by třeba provést detailnější rozbory využívání vzorů polského romantismu, Mladého Polska, regionalismu, polské meziválečné avantgardy, pozdní avatgardy (pod vlivem Juliana Przybośe), Leopolda Staffa, Tadeusze Różewicze, generace sdružené kolem časopisu Współczesność, lingvistické poezie, autorů 60. let (například básnické skupiny Hybrydy), Nové vlny a konečně generace bruLionu. Teprve tehdy bude možné vytvořit přesnější obraz povědomí a literárních tradic v tomto uměleckém prostředí, určit míru uvědomění si literární axiologie samými autory, kteří jsou nezřídka jenom lokálního významu, dokonce místní kuriozitou či atrakcí. Bude třeba zjistit, jak zdejší spisovatelé sami vidí svou tvorbu v kontextu současné polské poezie, jakou roli by v ní chtěli sehrávat, s pomocí jakých básnických gest by chtěli vytvářet literární hodnoty. 

Odpovědi na položené otázky ponechme polonistům, pro literární komparatistiku, která z principu zkoumá vyšší nadnárodní celky a proudění mezi nimi, nemají větší význam; jde spíš o úkol pro regionalistiku. Kritérium slezského literárního regionalismu obecně a polské literární tvorby na českém Těšínsku zvlášť spočívá ve spojení a v relacích nejen s vlastní literární tradicí (ve vztahu periferie -- centrum), ale také se dvěma, někdy dokonce se třemi literárními a kulturními tradicemi, které existují vedle sebe na daném území po mnoho let -- například s českou i německou, ale také se slovenskou a židovskou literaturou a kulturou. V současnosti sledujeme docenění této etnokulturní oblasti, literární komunikace a literárního života v jejich různých aspektech nebo pozornost věnovanou výzkumům genologické orientace, do které spadá i náš příspěvek.

Vytisknout