Nastalo poslední stadium arizace židovského majetku?

12. 1. 2012 / Ivan Sommer

Jsem starší senior - pamětník líčení těch, kdo zázrakem unikli plynovým komorám. Uvědomil jsem si ale s mrazením v těle v souvislosti zdánlivě banální, jak snadno lze vyvolat onu vražednou nenávist. Obce začaly prodávat nájemní domy, které získaly od státu bezplatným převodem. Při ověřování jejich původního vlastnictví se ukázalo, že jsou mezi nimi i domy kdysi vlastněné židovskými majiteli, jejichž osud se naplnil v koncentračních táborech. Stát je převzal jako opuštěný majetek, aniž řádně vypořádal dědictví. V poválečném chaosu bylo nutné o domy pečovat, vyžadovaly opravu a údržbu. Avšak pozdější stav byl asi výrazem bezradnosti ve vztahu k církvím, trvající dosud. V rozporu se všeobecným míněním všechny nájemní domy nebyly znárodněny, židovské byly vráceny jejich majitelům, jestliže válku přežili. Naše rodina se nastěhovala do soukromého domu, jehož vlastník v dobách normalizace emigroval a někde ve světě zmizel. Přestal platit domovní daň, a proto byla na dům vyhlášena exekuce, po dražbě se stal majetkem státu. Vydražená cena jednoho bytu činila asi 4000,- Kčs, což byla tehdy cena černobílého televizoru. Obce v poslední letech začaly nabízet tyto, bezplatně získané byty, za cenu 200 - 300 x vyšší. V podstatě by se tak jednalo o dovršení nacistické arizace židovského majetku.

I v dobách předlistopadových se mnohdy vědělo, že jde o židovské vlastnictví, nešlo tedy při jeho prodeji o velké překvapení. Sám jsem to vyslechl z vyprávění prarodičů a dokonce z veřejných zpráv národního výboru, který při opravách domů jednal s náboženskou židovskou obcí. Lze tedy důvodně předpokládat, že by již prodané domy byly vráceny bývalým majitelům, kdyby vznesli na ně nárok bez ohledu na uplynuvší dobu od konce války a legislativu.

O svých zjištěních, jak se náš dům stal majetkem státu, jsem informoval na družstevní schůzi. Také jsem se náhodou kdysi potkal s Američanem, který byl snad potomkem majitele našeho domu. Slíbil se ozvat, ale nestalo se tak. Reakce přítomných byla nevraživá, advokát, zastupující družstvo, obratem vyhlásil, že chci lidi obrat o byty. A v podobném duchu se přidali další. Vysloužil jsem si velkou nelibost, později jsem byl vyzýván se vystěhovat a zažil i výkřik " Smradlavý Žid !", ačkoli Žid nejsem.

Připadalo mi, že jsem se ocitl v jiném světě. Přitom se nic reálného nedělo, šlo jen o informace. Kupodivu nejvíce se rozčílili ti, jimž jejich příjmy i majetek zaručovaly, že bez bytu nezůstanou, ať se stane cokoli. Např. manažer velké mezinárodní firmy, ředitel základní školy, majitel účetní firmy, vedoucí lékárník. V podstatě tzv. generace "Husákových" dětí, jejichž charakteristiku a sklon k prosazování se v restaurovaném kapitalismu výstižně popsal filosof Karel Kosík v knize "Poslední eseje". Jistěže nešlo o programový antisemitismus, ale projevily se hlubinné zdroje násilí, jak je zasvěceně vylíčil Zygmunt Bauman.

Domnívám se, že jednou z příčin nenávistné odezvy bylo asi samo vlastnictví. Kdo vlastní o něco více než druzí, mívá pocit nadřazené osobnosti, ať už jeho majetek je původu jakéhokoli. Další zdroj podráždění pověstný Milgramův pokus, ve kterém jedna skupina účastníků představovala učitele a druhá žáky, sedící za plentou. Učitel je sice neviděl, ale mohl je trestat elektrickými šoky za špatnou odpověď. Slyšel však jen předstírané výkřiky bolesti. Učitelé se vžili do své role natolik, že nakonec trestali žáky tak intenzivně, že by jim přivodili smrt. Ze "slušných" lidí se stali kati. V obecné rovině to může být mocenský vztah nadřízeného a podřízeného, mladšího a staršího aj. Senior se možná některým mladým jeví jako "nižší" bytost. Bohužel náhled části společnosti na seniory se vyvíjí tímto směrem. Zygmunt Bauman nepochybně vysvětlil příčiny devastace charakteru podrobněji a mnohem lépe. Já jsem si jen bolestně uvědomil, že by se holocaust mohl opakovat i někdy v budoucnu. U toho ovšem už nebudu. Kdo však bude další generace alespoň varovat ?

Vytisknout