Vzpomínka na Josefa Škvoreckého

4. 1. 2012 / Jiří Jírovec

V listopadu 1989 jsem byl na služební cestě v Torontu a navštívil malý domek nepříliš daleko od centra. Byla tam prodejna či, přesněji řečeno, skladiště knih nakladatelství 68 Publishers, které se svou ženou, Zdenou Salivarovou, Josef Škvorecký založil. Úměrně svému tehdejšímu příjmu jsem si vybral několik knih a mezi nimi i Tankový prapor s ilustracemi Jana Brychty a cenným úvodem Jiřího Voskovce.

Josef Škvorecký mi do té knihy vepsal věnování a tak vím, že to bylo 29. listopadu. Během asi hodinového rozhovoru jsem se dozvěděl, že si nakladatelé počínali jako greenhorni, protože až teď, tedy v roce 1989, přišli na to, že měli nakladatelství registrovat jako neziskovou organizaci a tudíž neplatit daně. To snad, kdyby historiky zajímalo, proč měli finanční potíže.

Protože jsem literární analfabet, netroufnu si hodnotit jaký byl Josef Škvorecký spisovatel. Zdá se mi ale, že byl daleko víc mistrem krátkých příběhů než dlouhých románů a to ho patrně stálo Nobelovu cenu.

Když Václav Havel udělil tomuto vynikajícímu člověku (a jeho ženě) vyznamenání jen druhého stupně, kdežto jakémusi nýmandovi z NATO Solanovi Lva stupně prvního, viděl jsem v tom nespravedlnost prvního řádu. Teprve později mi došlo, že Havel asi nechtěl povýšit spisovatelského konkurenta na svoji úroveň.

Podobně jsem byl zklamán, když jsem - s odstupem mnoha let - viděl zfilmovaný Tankový prapor. Vít Olmer z původně lidských postav udělal karikatury, přestože Škvorecký psal o lidech. V roce 1963 jsem na vojně (u tankového praporu) zažil poslední z těch veteránů od Dukly, o něco mladší majory a kapitány a ještě mladší poručíky, kteří všichni dohromady byli spolu s mužstvem vlečeni dobou a studenou válkou, chcete-li.

Tankový prapor nebyl jednotkou, v níž zupáci svým řvaním zbavovali mozek vojáka schopnosti přemýšlet a vytvářeli z něj zabijáka vhodného pro nasazení ve Vietnamu, Iráku a nebo jinde. V českých humorných poměrech nemohla vzniknout armáda, která by šla pokládat životy za naftová a jiná pole. Zabíjení není sranda a naopak. To platí už od Švejka. Jiří Voskovec to v rekomandaci té knihy viděl podobně, ale uměl to líp napsat.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 4.1. 2012