Zemřel Josef Škvorecký

3. 1. 2012 / Jan Čulík

V úterý ráno 3. ledna 2012 zemřel ve věku 87 let v torontské nemocnici spisovatel Josef Škvorecký. Uvedl to v krátké zprávě kanadský deník Globe and Mail.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Josef Škvorecký patřil k nejvýznamnějším českým spisovatelům druhé poloviny dvacátého století, byl členem plejády velkých spisovatelských hvězd, které vytvořila v Československu zlatá šedesátá léta, jako byli Bohumil Hrabal, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Václav Havel, Ludvík Vaculík.

Škvoreckého jméno je především spojeno se skandálem kolem jeho románu Zbabělci (byl napsán r. 1948, poprvé vydán až r. 1958, kdy jeho vydání využil slábnoucí komunistický režim jako provokace ve snaze zastavit ofenzívu kulturně liberální obce, což se nepodařilo. Román byl sice zakázán a různí kulturní pracovníci byli povyhazováni ze zaměstnání, liberalizace Československa však pokračovala nezadržitelně a Zbabělci pak vyšli r. 1964.)

Zbabělci jsou považováni za základní kulturní a literární mezník. Je to neformální, vysoce subjektivní výpověď teenagera z posledních sedmi dnů druhé světové války na malém českém městě. Svou neformálností, subjektivitou a autentičností román rozdrtil principy socialistického realismu v Československu - po vydání Zbabělců už se nedalo použít této literární "metody". Jenže Škvorecký Zbabělce nepsal proto, aby zničil socialistický realismus. Napsal je v létě 1948, kdy ještě v Československu nikdo moc neměl potuchy o tom, jaké požadavky bude mít stalinský režim na literaturu.

V šedesátých letech Škvorecký v Československu publikoval především povídky jako Sedmiramenný svícen či Hořkej svět, které svědčily o životních zkušenostech mladých lidí za nacismu a komunismu. Byl autorem několika filmových scénářů, zvlášť pozoruhodný je filmové podobenství Farářův konec , v několika filmech také sám hrál a v rozhlase měl jako milovník jazzu pravidelný jazzový pořad.

Škvorecký byl také významným odborníkem na angloamerickou, především americkou literaturu a jako editor časopisu Světová literatura se zasloužil o překládání a vydávání moderních anglosaských klasiků do češtiny. Po invazi v srpnu 1968 s manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, Škvorečtí emigrovali, nejprve do Spojených států a pak do Kanady, kde posléze dostal Josef Škvorecký místo profesora na univerzitě. Vyučoval tam americkou literaturu, tvůrčí psaní a film. Jeho příchod do Kanady, stejně jako příchod celé řady českých vysokoškolských odborníků, shodou okolností připadl na dobu silné expanze kanadských univerzit. Zlé jazyky tvrdí, že od cca roku 1969 po dobu dalších třiceti let vládli kanadským univerzitám Češi. Co invazí ztratilo Československo, toho nabyla Kanada.

Intelektuálové v Československu šedesátých let byli zvyklí na dynamickou kulturní scénu, která hrála ve společnosti významnou politickou roli. V Československu v druhé polovině šedesátých let existovalo množství silně čtených, inteligentně redigovaných kulturních časopisů a neustále vycházela nová, zajímavá, originální próza, o filmu, divadlu a hudbě ani nemluvě.

Českým exulantům na Západě po roce 1968 toto kulturní zázemí chybělo, a tak vznikla česká exilová nakladatelství, z nichž 68 Publishers v Torontu manželů Škvoreckých patřilo k těm nevýznamnějším. Jak vzniklo? Škvorecký to v padesáté, oslavné publikaci Samožerbuch popisuje takto:

Někdy začátkem roku 1971 mi dr. Hanuš Lexa z Československé společnosti pro vědy a umění v Americe napsal, jestli bych Společnosti nesvěřil k vydání svůj Tankový prapor. Věděli, že román byl v Praze ve stránkové korektuře zabaven, a chtěli mi pomoci (po pravdě řečeno, nevím, zda měli tehdy Tankový prapor už taky přečtený, ale ať ano nebo ne, podali mi vzácnou pomocnou ruku). Byl bych knihu tenkrát svěřil každému, kdo by ji vydal. Ukázal jsem dopis ženě a řekl jí, že dr. Lexovi rukopis pošlu. V noci mě žena vzbudila. »Co je?« »Vydáme to sami!« »Co?« »Tankovej prapor.« »Neblbni,« řekl jsem a opět jsem usnul.

Ale jí to vrtalo hlavou. V průběhu několika horečných dnů, s angličtinou, jež tehdy byla ve stádiu Aj goink bai sigaret, zjistila možnosti, tiskárnu, poštovní předpisy, celní omezení a opakovala: »Vydáme to sami! Založíme nakladatelství!« »Kde na to vezmem?« zděsil jsem se. Prohlásila, že do toho vrazíme úspory, ona napíše známým, aby posílali adresy, a já kamarádům, aby dodali rukopisy.

Ukecala mě. Dodnes nevím, jak vybudovala tu objemnou kartotéku adres. Známí a známí známých posílali, psala na všechny strany, obtěžovala lidi telefonem. Já vzkázal kamarádům a někteří skutečně poslali rukopisy, protože co s nimi v exilu? Heda Kovályová, Beneš, Lustig, Kohák. Přemluvil jsem Otu Ulče, aby počeštil svůj anglický spis o každodenním soudcování za stalinismu, a Jana Drábka, aby dal přeložit rukopis Whatever Happened to Wenceslas, který se nám taky podařilo střelit kanadskému nakladateli. A měli jsme ovšem Honzlovou. A Voskovec slíbil napsat Paměti. A Egon Hostovský nám dal svoje v exilu nevydané Všeobecné spiknutí a radu, abychom to nedělali, protože zkrachujeme. Pan Prokop Havlík se nabídl, že nám gratis povede účty, a tak to Zdena rozjela.

Probouzel jsem se zpocen, zděšený vidinami krachu. Ale ona, jako buldok, se zakousla do myšlenky, a náš obývák ve věžovém domě v torontském sídlišti St. James Town se proměnil v kancelář. Zdá se to dávno. Přišly korektury textu vysázeného Polákem. Podle toho vypadaly. Přišel účet za sazbu linotypem a já trávil noci zbrocen potem a konto se scvrklo na 38 centů. Pozdě se ukázalo, že jsme také zvrzali kalkulaci a že při ceně 2 dolary 80 budeme muset zpeněžit alespoň 3 000 výtisků, abychom aspoň zaplatili tiskárnu, nemluvě o poštovném a obalu. Adres jsme tou dobou měli asi 400 a na inzerci nebyly peníze. Egon smutně kýval hlavou a odhadoval, že střelíme 300 - 400 výtisků, víc se prý ani v přednacistickém, ani v poúnorovém exilu nikdy neprodalo.

Podobným způsobem vznikala i ostatní česká nakladatelství na Západě. Vedli je nadšenci po práci, ve volném čase. Zejména díky současné technologické úrovni (tiskárenskou sazbu dnes může vyrobit na domácím komputeru v podstatě kdokoliv) byla na Západě výroba knih relativně levná. Česká exilová nakladatelství se tak mohla udržet nad vodou - ovšem pouze za předpokladu, že jejich majitelé a redaktoři pro ně pracovali bezplatně, bez naděje na jakýkoli zisk. Profesor Adolf Müller z nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem řekl v jednom interview o práci svého nakladatelství toto: »Dělám skoro všechno. Mnozí lidé si myslí, že jsme opravdový nakladatelský podnik. Zavolá někdo a chce být spojen s účtárnou. A tak si se ženou přehazujeme sluchátko, aby to vypadalo, že přepojujeme...«

Škvorečtí v Torontu vydávali nejprve díla svých známých spisovatelů, kteří emigrovali (prvním vydaným dílem byl Škvoreckého Tankový prapor), od druhé poloviny sedmdesátých let zkusmo začali vydávat i samizdatová díla autorů z Československa. Prvním pokusným králíkem byl Peckův román Štěpení, když se ukázalo, že za vydání knih v zahraničí komunistický režim zakázané spisovatele neperzekvuje (snad jediným českým spisovatelem, odsouzeným do vězení za vydání své knihy Dotazník, u Škvoreckých, byl Jiří Gruša), nakladatelství začalo vydávat systematicky i knihy zakázaných autorů žijících v Československu. Stalo se tak - stejně jako mnohá jiná česká exilová nakladatelství - spojovací linkou mezi českou kulturou šedesátých a devadesátých let. Škvoreckého ediční práce byla vynikající - systematicky vydávanými díly mapoval bílá místa v české historii a kultuře. Celkem vydali Škvorečtí až do začátku devadesátých let kolem 240 titulů. Posledním byla paradoxně kniha Osočení, rozsáhlý, asi šesisetstránkový soubor osobních historií lidí, kteří byli po pádu komunismu neférově pronásledováni za údajnou spolupráci s komunistickou tajnou policií.

Škvorecký paradoxně napsal v Kanadě své největší romány. K nim patří zejména Příběh inženýra lidských duší, obsáhlé, tragikomické panorama o životě ve střední Evropě od nacistické okupace až do sedmdesátých let, snaha sdělit mezinárodnímu publiku nesdělitelné, a Mirákl, román, který byl původně o číhošťském zázraku, provokaci, kterou v padesátých letech zřejmě nastražila na faráře Josefa Toufara komunistická policie, která ho pak umučila. Mirákl byl posléze rozšířen o dimenzi, pojednávající - také tragikomickým, ale spíš ironicko-komickým - způsobem o Pražském jaru 1968. Cynismus, s nímž se v knize na Pražské jaro pohlíží, je však charakteristickým rysem vypravěče, Dannyho Smiřického, nikoliv objektivním pohledem na události tohoto liberalizačního roku.

K dalším významným románům, vzniklým v Kanadě, je Škvoreckého lyrické Scherzo capriccioso, o Antonínu Dvořákovi v Americe, a Nevěsta z Texasu, román o Češích v americké občanské válce.

Škvorecký byl nesmírně aktivní. Kromě vyučování na univerzitě a redigování a psaní knih se podílel i na vydávání exilových časopisů (Západ) a pravidelně v Hlase Ameriky recenzoval novou americkou prózu.

Do života v českém postkomunismu už Škvorecký nepronikl. Události v Československu a v České republice mu po roce 1989 zůstaly už víceméně cizí. Je a navždy zůstane kronikářem československé zkušenosti v období od nacistické okupace až do konce komunistické éry.

Josef Škvorecký nikdy nebyl komunistou (i když samozřejmě v některých jeho doslovech ze začátku šedesátých let najdeme komunistickou či socialistickou frazeologii, jde o tzv. "ideologické zaštítění", aby kniha vyšla) a ve svých novinářských projevech zastával otevřeně konzervativní stanoviska. Byl například stoupencem amerického prezidenta Ronalda Reagana.

Zajímavé však je, že v uměleckých textech Josefa Škvoreckého se tato konzervativní tendence neprojevuje. V nich diktovalo autorovi postoje zřejmě jeho podvědomí a Škvoreckého texty jsou vždycky motivovány humanismem, slitovností a základními etickými hodnotami. Jednou jsem Škvoreckému namítl, že je tento konflikt mezi jeho novinářskými texty a jeho uměleckou literaturou tak výrazný. Pokrčil na to rameny.

Josef Škvorecký byl jemný, vzdělaný, neobyčejně slušný člověk. Pomáhal, kdekomu mohl. Do české literatury i života české společnosti se po dlouhá desetiletí zapisoval nesmírně výrazně.

Kondolence Josefa Škvoreckého k úmrtí Jana Čulíka seniora, ze dne 1. května 1995:



Česká literatura
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 3.1. 2012