K ironii

4. 1. 2012 / František Marčík

Adekvátní nadpis Vaší poznámky by tudíž byl: Někteří česky hovořící čtenáři BL nedokázali poznat ironii. Ono totiž je též možné, že jindy by titíž čtenáři ironii poznat svedli, to by se muselo ozkoušet na mnoha textech.

Tuto poznámku bych Vám, pane Čulíku, nepsal, nebýt toho, že opakovaně máte tendenci vydávat čtenářstvo BL za českou populaci jako takovou. Což je kardinální omyl.

3) Ironie je noetická figura, jež předpokládá soubor noetických daností (axiomů, základních východisek). Ponechám-li stranou dosti důležitou otázku, zda lze vůbec ze společenského jednání a chování (faktů) vypreparovat cosi jako hodnoty, kterou vy máte za jednoznačnou: samozřejmě, že lze, pak je zavádějící omezovat význam ironie toliko na její mediální působnost.

Ironie má své nezastupitelné místo v "oblastech", jakými jsou filosofie, beletrie, drama, básnictví či výtvarné umění (přičemž hranice mezi jednotlivými jsou výrazně rozostřené), a z toho důvodu věty: "*Vzhledem však k tomu, že v českém prostředí může přijít kdykoliv kdokoliv s jakoukoliv pitomostí a nikdo neprotestuje, funkce onoho jasného hodnotového systému zmizela. Takže nemůže zřejmě fungovat ani ironie,*" nepřiměřeně, až přepjatě vyzdvihují přítomnost ironie v mediálních výstupech a nepřijatelně ji bezděky a/nebo nepřiznaně vydávají za ironii jako takovou.

4) Konečně se domnívám, že moc a očekávání, které ironii (případně a v prvém řádu "hodnotám") přikládáte, jsou přehnaná. Platila možná kdysi více, ačkoliv kdoví, těžko to měřit, posuzovat. Domnívám se, že to má co dělat s obecným poklesem významu psaného slova, jenž nastává v důsledku četných faktorů už několik desetiletí, především vlivem nových technologií a médií, kdy dochází jednak k invazi až převaze vizuálních médií (což by ani tak nevadilo, nebýt toho, že ironie je v této invazivní vizualitě až na vzácné výjimky nepřítomná), druhak k obrovské inflaci slov a psaného.

Vytisknout