Game over

2. 1. 2012 / Ilona Švihlíková

Za více než tři roky se k obnovení růstu vyzkoušela řada opatření, včetně velmi nestandardních.

Vyzkoušela se keynesiánská stimulace -- dokonce se na chvíli zdálo, že neoliberální doktrína ovládající ekonomické pole minimálně od 80. let bude oficiálně prohlášena za mrtvou. Jenže proti klasické stimulaci ekonomiky stojí minimálně dva faktory: dluhové břemeno většiny vyspělých zemí kombinované s faktem, že dluh stále méně stimuluje ekonomický růst (viz Foster, Magdoff, Velká finanční krize, kde spočetli a uvádějí: "Přestože celková míra zadlužení bez přestání roste, její stimulační dopad na ekonomiku očividně klesá", str. 49) a nakonec otázka: do čeho investovat v ekonomice zemí Západu, která od 70. let vykazuje nasycení (dokončení poválečného boomu, nejprve ve Spojených státech), což je mimo jiné vyjádřeno i tím, že likvidita je nasávána finančním sektorem, který, byť často virtuálně, pomocí finančních krizí a bublin "vytváří" několikanásobně vyšší zhodnocení kapitálu, než to dokáže reálná ekonomika? Samozřejmě, že investic by bylo potřeba mnoho: do sociální sféry, životního prostředí, vědy, výzkumu... jenže to není to, co by kapitál chtěl. Investice tohoto typu by jednak nepřinesly kýžené zhodnocení (některé z nich snad pouze v dosti dlouhém časovém horizontu), ale hlavně by ohrožovaly pozici kapitálu, neboť by posílily faktor práce.

Monetární politika? Pokud jsme v pasti likvidity, jak si myslí už i Krugman, nebude to nic platné. Vždyť čemu pomohlo velmi "nestandardní" opatření ve formě kvantitativního uvolňování (vyzkoušeno ve Velké Británii, v USA hned ve dvou kolech, poprvé ovšem v Japonsku)? Mimo to, že nevznikla deflace (zatím) a že oslabil dolar to žádný přínos pro reálnou ekonomiku nemělo.

ZDE

Naopak, QE spíše posloužilo jako jedna z "alternativních" cest, jak oslabit dolar. A jak zopakovat nechvalně známý scénář z 30. let Velké deprese, kdy se země snaží docílit růstu vnějškem (růst vedený čistým exportem), což v "moderním" pojetí vedlo k závodu, kdo více oslabí svou měnu. Ne náhodou se na konci roku 2010 znovu objevil pojem "měnová válka".

Koordinovaný postup centrálních bank dokáže "na chvíli" situaci zmírnit, ale ne vyřešit. A to proto, že kořeny této krize jsou mnohem, mnohem hlubší než "selhání" finančního trhu a ratingových agentur. Z jejich strany nešlo o žádné selhání! Chovaly se totiž přesně tak, aby maximalizovaly zisk! Nejsou patologickou úchylkou v rámci systému -- naopak ukazují jeho pravou podstatu!

Řekněme si to na rovinu: přes všechny vyzkoušené "psí kusy", všechny standardní či nestandardní nástroje selhaly.

Jaká je situace nyní? Národní stát je sevřen v kleštích. Na monetární straně to jsou "všemocné" finanční trhy, na straně fiskální mimo těchto trhů také neskutečné dluhové břemeno většiny z nich. "Vzorové" Německo má veřejný dluh překračující 80% HDP! Japonsko dosáhne v roce 2015 nejspíše dluhu ve výši 250% (!). O Spojených státech netřeba ztrácet slov, protože jediná cesta, jak splatit jejich astronomický dluh, je doufat, že dolar bude i v dlouhodobém horizontu vnímán jako internacionální měna číslo jedna, a navíc, že výdaje na zbrojení prudce poklesnou. To by byl ovšem definitivní odchod USA ze scény světové velmoci číslo jedna.

ZDE

Japonsko klade naději v růst vyvolaný nutností obnovy po tragédii ve Fukušimě. Na druhou stranu je tu ale jeho astronomický veřejný dluh, nemluvě o tom, že víceméně již dvě dekády se Japonsko nachází v pasti tří D: deflace, demografického vývoje a dluhu. Koneckonců japonská centrální banka, která již roky drží svou hlavní úrokovou sazbu blízko nule, by o "úspěšnosti" kvantitativního uvolňování mohla říci své. Notabene za situace, kdy je jen jednou pro spekulanty z nejoblíbenějších měn pro tzv. "carry trade". Japonsko se navíc v posledních měsících dostalo dokonce do záporné bilance obchodu, což je pro zemi, které se nepovedl manévr na reorientaci na vnitřní trh, skutečně hodně špatná zpráva.

ZDE

Spojené státy mimo dluhového břemene trápí nejen slabý růst, ale také velmi špatná sociální situace. Domácí poptávka, která přispívá k růstu HDP až okolo ¾, je logicky postižená nejen velmi špatnou situací na trhu práce (viz dále), ale také tím, že domácnosti, které ještě mohou, se snaží splácet své dluhy a posilují své úspory. Pohled na pracovní trh nám říká, že ani na super flexibilním trhu práce, se systémem "hire and fire", snu našich neoliberálů s Drábkem v čele, se nezaměstnanost prostě nedaří snížit. Pohybuje se stále kolem 9%, z toho dlouhodobá nezaměstnanost tvoří 43%! Připočtěme k tomu, jak uvádí americká statistika práce, dále 8,5 milionů Američanů, kteří pracují na částečný úvazek, protože nemohou najít práci na plný úvazek. Další miliony pak patří do kategorie "odrazených" pracovníků, těch, kteří se již vzdali naděje, že by snad někdy práci našli. Nezapomeňme ani na kategorii "pracujících chudých", která i podle odhadů americké administrativy dosahuje minimálně 10 milionů osob. Pak již lépe uvidíme "nejvyspělejší" zemi jak tu, kde pracující vydělávají tak málo, že musejí dostávat potravinové poukázky (food stamps) a stále více původně "středních" vrstev končí svůj americký sen tím, že se propadají do chudoby.

ZDE

Samostatnou kapitolou je eurozóna, potažmo EU. Analýza by vydala na velký článek, takže jen stručně nejrůznější body. Představa, že vyřešíme problémy Řecka (Irska, Španělska atd.) tím, že jim naordinujeme odtučňovací kůru, která je vrhne do silné recese, je naprosto scestná. Ukazuje to nejen vývoj reálné ekonomiky, např. ZDE, ale i zpráva tzv. Trojky, která je sice označena jako přísně tajná, ale přesto unikla na internet. Jasně se v ní tvrdí, že škrty dále situaci zhoršují tím, jak se ekonomika propadá do recese a poměr dluhu vůči HDP tím neklesá, ale naopak roste!

ZDE

(komentář, včetně "tajné" zprávy ke stáhnutí).

Tragédie EU navíc spočívá v tom, že se Německu (podobně jako v rámci G20) podařilo prosadit názor, že právě Němci to dělají lépe než ostatní a že je potřeba německou cestu "růstu" -- založeného na růstu pouze čistým exportem a mzdovou deflací -- vnutit všem. A pokud možno dát ještě vyrovnané rozpočty do ústavy, což je v situaci hluboké krize vrchol ekonomické stupidity. To si kancléřka Merkelová skutečně myslí, že koordinovaná fiskální konsolidace "obnoví důvěru" finančních trhů? Není divu, že předseda Evropské komise Barroso si ve svém vystoupení hodnotícím německy zaměřený Pakt euro plus stýská nad vysokou nezaměstnaností a slabým růstem.

ZDE

Celkový ne příliš optimistický pohled na globální ekonomiku v roce 2012 nabízí N. Roubini, např. ZDE.

V takovéto situaci nám skutečně nezbývá nic jiného, než si představit nepředstavitelné, protože jen to bude stačit k jakýmsi řešením. Pěkné rčení "Když nejde s někým vyjít, je třeba s ním vyběhnout" musí být aplikováno na finanční trhy. Nic jiného než zákaz řady finančních operací, včetně znárodnění největších bank a investičních skupin, nepřichází v úvahu.

Toto je konec předstírání, že krize je chřipka a že žijeme v jakémsi normálním cyklickém výkyvu. To, v čem žijeme, je formační krize. Můžeme očekávat schumpeterovskou kreativní destrukci famózních rozměrů, jak se tvoří (a tvořit bude) základ nové ekonomiky a spolu s tím i nového systému. A i když to zní jako klišé, krize takového rozměru je skutečně šancí. Nesmíme ji propásnout. Buďme připraveni na nemožné.

Vytisknout