Náhrada politických stran?

3. 1. 2012 / Pavel Urban

Současné parlamentní české politické strany ovšem vypadají trochu jinak. Vůle centra je omezena nejen stranickými sjezdy a konferencemi, ale také krajskými organizacemi, na něž je stranické centrum často krátké. Také díky krajským samosprávám, které nepřímo dodávají krajským organizacím vlastní legitimitu. To ovšem neznamená, že by tyto místní struktury méně podléhaly zákulisním vlivům sociálně a ekonomicky silných jedinců a skupin.

Přitom oficiálním smyslem zavedení krajských samospráv bylo "přiblížit věci veřejné občanům." Neřeklo se sice jaké, ale to se časem vyřešilo. Horší bylo, že voliči dlouho neprojevovali o tento výdobytek demokracie velký zájem a ke krajským volbám chodili v minimálním počtu. Takové volby lze ovšem snadno ovlivnit například agresivní kampaní, která získá pár procent těch, kteří by jinak zůstali doma.

Poučení: sebelepší teorie je na houby, pokud nebere v úvahu lidi (a voliče) skutečně existující v daném časoprostoru a jaksi automaticky předpokládá, že tito lidé vezmou nové struktury za své.

Josefem Mrázkem navrhované "občanské politické hnutí by se přihlásilo jako volební strana a své kandidátky by naplnilo lidmi z různých iniciativ, které v daném volebním regionu působí. Pořadí na kandidátce by se stanovilo podle umístění v místních primárkách. Přitom by nezáleželo na tom, jak by se daly názory kandidáta označit, ale jakou si získal podporu u občanů na základě svého působení v regionu." Výborně. A ty primárky by se organizovaly jak? Jak se bude měřit "podpora občanů na základě svého působení v regionu"? Kdo bude rozhodovat o náplni a využívání "domů demokracie"? Kdybychom tady měli masu občansky aktivních lidí, kteří jen hledají způsob svého vyjádření, dalo by se nad tím mávnout rukou.

Tato masa ovšem není vidět. Nezaměňujme ji, prosím, s pocitem všeobecného naštvání. Ten může oslabit dosavadní moc do té míry, že akceptují nové struktury nebo jimi bude dokonce nahrazena. K tomu stačí naštvaní poddaní. Ale občanská společnost potřebuje občana, který se zajímá o věci veřejné a má představu o jejich správné podobě. Přesněji řečeno, komunitu občanů, kteří si navzájem věří a dokáží si rozdělit úlohy. A dokáží zapojit i lidi původně pasivní.

Bez takovéto komunity může "občanská společnost" v praxi vypadat třeba tak, že na primárky v průměrně velkém městě přijde deset dvacet lidí. Kteří nebudou o nic reprezentativnějšími zástupci občanů, než dnešní členové politických stran. A které bude velmi snadné doplnit "bílými koni", pokud by se tato "masa" později začala šprajcovat a dovolávat "přímé vazby" na poslance. Rozhodně snadnější, než čelit zákulisním tlakům viditelné i méně viditelné lobby. Nakonec budeme mít občanskou společnost podobně klientelistickou, jako je současná demokracie. Se všemi požadovanými novými strukturami a mechanismy.

Vyhnout se tomuto osudu je možné pouze tehdy, pokud nové hnutí dokáže lidi oslovit a překonat bariéru mezi politiky a voliči. Nikoli pouze jednorázově, ale i ve volebním mezidobí. To ale vyžaduje nabídnout nějakou konkrétní vizi a nějakou formu aktivního zapojení. K tomu je nutné takovou vizi mít. Jakou? Nestačí pouze nabízet ty konečně správné čističe veřejného prostoru.

Pokud byl vznik OF v roce 1989 projevem občanské společnosti, pak tato občanskost skončila s pádem poslední Adamcovy vlády. Tu si ještě vynutila veřejnost. Nebo, chcete-li, ulice. To, co následovalo, bylo už jen promarňováním historické šance. Šance, která skutečně existovala, protože ochota lidí angažovat se, někdy i za cenu jistých obětí tu byla. Ale "hnutí angažovaných nestraníků" nedokázalo tyto lidi zapojit, nedokázalo s nimi komunikovat jinak, než přes standardní volby, případně přes pouliční demonstrace. To ovšem Václav Klaus uměl (a umí) také, dokonce mnohem lépe. Ano, naděje byly vzbuzovány. Co se z nich ale doopravdy uskutečnilo před tím, než ten ošklivák OF rozbil? Co například zabránilo uzákonění referenda? Pravda, tuhle naději angažovaní nestraníci ani neprobouzeli ...

OF vzniklo jako nátlaková organizace proti komunistické moci. Jenže tato moc se během několika málo týdnů úplně rozložila. OF se poté transformovalo v de facto politickou stranu, spíše amerického než středoevropského stylu. Jinak to nešlo. Jenže místo aby se OF ještě do voleb rozdělilo podle frakcí s odlišnými zájmy a cíli, vsadilo naopak na "univerzalitu". Jak hlásal jeden z předvolebních sloganů : Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny. Pro všechny -- tedy i pro zloděje, korupčníky. A také pro lidi, kterých si osobně vážím, ale jejichž politické názory se diametrálně odlišují od mých.

Volební program pro všechny znamená volební program pro nikoho. V praxi pak pro toho, kdo dokáže tuto "univerzalitu" naplnit vlastním obsahem. Což se také stalo. Bohužel už tehdy platilo, že ne vždy byla tato náplň v souladu se zájmy veřejnosti či voličů.

Josef Mrázek si stěžuje, že "velké strany pošlapaly ústavní princip poměrného zastoupení a protiústavním volebním zákonem vyloučily z parlamentu všechny strany a hnutí, které by podle poměru hlasů ve sněmovně měly méně než 10 poslanců." Volební zákon se sice od roku 1990 změnil, pětiprocentní klauzule však byla zavedena už tehdy. Před prvními svobodnými volbami. Které "velké politické strany" ho zavedly? Kdo a kde tehdy lidem vysvětloval výhody a nevýhody volebních systémů a ptal se na jejich názor?

Obětí prvního známého případu rozkrádání veřejného majetku po Listopadu se stal Fond Občanského fóra. Fond, na nějž se skládali lidé z celé republiky v naději na lepší svět. Nikdo z nových spravedlivých tomu zjevně nevěnoval žádnou pozornost. A nikdo z nich také, pokud je mi známo, neuznal za vhodné se za to později dárcům aspoň omluvit. Jaký to mělo dopad na morálku občanů i potenciálních korupčníků si lze domyslet.

Dnes by o tom snad někdo aspoň napsal. Tehdy to ovšem nepřipadalo v úvahu. Tehdejší média (s výjimkou Rudého práva) sice vyměnila linii jedné strany za "univerzalitu" Občanského fóra, jinak však příliš nepřekročila stín předlistopadové glasnosti. Proti tomu je dnešní mediální mainstream, ať už je v rukou kohokoli, doslova ohňostrojem plurality.

Také politici s poněkud osobním vztahem k veřejnému majetku existovali už tehdy. Stejně jako lidé, kteří museli odejít ze svých míst krátce poté, co projevili pro tyto vztahy nedostatek pochopení.

Osobně si myslím, že právě léta 1990-92 rozhodujícím způsobem zformovala politickou kulturu, kterou trpíme dodnes. Více, než později opoziční smlouva. A možná více, než dědictví předlistopadové pasivity. Také si myslím, že rozbití OF a nástup ODS představovalo ve své době velký krok vpřed. Byť dnes nám třeba už nestačí.

Angažovaní "nestraníci", kteří tehdy byli u toho a měli pocit - možná i trochu oprávněný - že dělají dějiny, to možná vidí jinak. Zlom k horšímu pro ně nastává až v okamžiku, kdy se na ně nebo na jejich názory přestal brát zřetel. S takovouto mírou (sebe)reflexe budou sebelepší teorie sloužit spíše k zakrývání reality než ke skutečnému poznání. Pokus uvést tyto teorie do praxe pak může vést k probuzení nadějí, následně ke zjištění, že občané jsou zase "oni" a nakonec k podpoře nějakého nového politického spasitele. Možná takového, vedle kterého bude Václav Klaus vypadat jako anděl.

Je ale pravda, že zkušenosti z oné doby (1989-1992) by neměly být zapomenuty. Nemohli by se o ně podělit se čtenáři BL i další pamětníci? Možná se opravdu blíží doba, kdy by se diskuse na toto téma mohla stát zatraceně aktuální.

Vytisknout