V Německu prosperují firmy, které nejsou v zahraničním vlastnictví

2. 1. 2012 / Tomáš Krček

Děkuji, pane Čulíku, jste jeden z mála, který mne vesele rozesmál...

V časech temných novoročních ekonomických prognóz nastávajícího roku 2012 přichází Jan Čulík s něžnou naivitou knížecích rad, které udílí české ekonomice - zřejmě pod vlivem jiného iluzionisty - Jonathana Glanceyho z Guardianu. Nic proti - bez ironie - správnému, avšak bezzubému psaní Guardianu. Jen mi přišlo nápadné, že ten dobrý muž z Guardianu dává za příklad německé firmy, které mají jeden společný jmenovatel - jsou samostatné, čili nejsou v nějakém cizím vlastnictví. Nebo z jiného hlediska - i když jsou to akciové společnosti, mají rozhodující balík akcií tak či onak ve svých rukou. Můžete mi, prosím, jmenovat jedinou skutečně českou firmu aspoň evropského formátu (nebo třeba britskou, tam je to podobné - ale olejáře vynechte), která se může touto vlastností chlubit rovněž ?

Přehlédnu i velmi podstatnou podmínku - zdali je taková firma v dynamickém rozkvětu, nebo se k němu schyluje?

Když bude tato firma v cizích rukou, nejen že možné zisky odtékají do zahraničí (to je sice dost závažný, však nyní vlastně nepodstatný detail), ale především se strategická rozhodnutí dějí v centrálách oněch nadnárodních firem, kterým tyto (dle jména a užitím staré zavedené značky) místní firmy patří. Se všemi důsledky, které takový detail se sebou nese. Když už jsme u automobilového průmyslu - z velmi dobrých důvodů Glancey neuvádí firmy typu Opel či Vauxhall. Nebo Škoda - o té se taky rozhoduje jinde než v Mladé Boleslavi - inu, ve Wolfsburgu. Je totiž takovým zavedeným zvykem, že v krizích odbytu (ty pronásledují kapitalism od nepaměti) se napřed zavírají montovny v zahraničí (když nejsou chráněny brutálním mzdovým dumpingem). A že taková "zmenšená konjunktura" - i bez tornád na finančních trzích - přijde, je jasné jako amen v kostele.

Však zpátky k Vaší svěží myšlence, která vyvolala mrazení v zádech pana Třeštíka. Zřejmě proto, že nejsem podnikavý jako on, a navíc jsem marnil čas regulérním zaměstnáním v průmyslu a čtením podvratné literatury ve chvílích volna, napadlo mne při přečtení onoho Třeštíkem citovaného Vašeho odstavce něco jiného - zakuklený decentní žertéř Stephen Leacock! Bohužel nemám po ruce jeho povídku, kde se mi vybavuje (snad nepřesný) název : "Jak jsem se nestal milionářem". Pokusím se po paměti reprodukovat krátce příběh a naučení, které nenechá jedno oko suché - kanadský autor vypráví, jak jednou za strašně parného dne šel krajem - v kapse pouhý niklák - a žízní a útrapami preparován přicházel k nějakému městečku. V první hospodě si za ten niklák dopřál sklenici vody či piva - a přišel tak o příležitost svého života. Když onen osvěžující nápoj vypil, vzpomněl si totiž na jednoho svého známého, který za stejných okolností - útrapy, žízeň a niklák v kapse - přišel taky do podobného městečka - tam zjistil, že je tam akutní nedostatek elektráren, investoval svůj niklák tím, že několik elektráren postavil, obratem je pak prodal - a stal se milionářem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 2.1. 2012