Zdráhám se Strožovi věřit jediné slovo

3. 1. 2012 / Vilém Prečan

Jako historik se rád opírám o spolehlivé písemné prameny, vzpomínky bývají pramenem velmi ošidným. Ve sbírce mé exilové korespondence je též složka "Daniel Strož". Je v ní uložena naše vzájemná korespondence od 14. února 1981 do 20. října 1989: celkem skoro 120 položek včetně kopií dopisů třetích osob, pokud se týkaly Daniela Strože, poukázek od mých doporučených zásilek adresovaných Strožovi apod. Každá položka má číslo odpovídající záznamu v knihách pošty, které vedla pečlivě moje žena. Z korespondence a z knih pošty vyplývá, že jsem od Daniela Strože nedostával žádné samizdaty, ale naopak, že jsem mu pro Obrys a jeho edici Poezie mimo Domov/PmD zprostředkovával tvorbu domácích nezávislých autorů. Od Strože jsem dostával jeho produkci, o jejíž bezpečné doručení do Československa jsem pečoval; podle jeho přání jsem mu zprostředkovával také písemný styk s domácími autory.

Uvedu několik příkladů. V první písemnosti ze 14.2.1981 mi Strož sdělil, že mi posílá "prostřednictvím International Literary Center v New Yorku" (tzn. uhrazené ILC) dva výtisky Šiktancova Českého orloje a do balíčku přikládá ještě autorské výtisky. Psal dále -- mimo jiné --, že mi může posílat od každého titulu vydaného v PmD pravidelně tři až pět autorských výtisků, pokud mám možnost odeslat je do Československa. V listopadu 1982 jsem Strožovi začal pravidelně posílat informace o samizdatové produkci, jež procházela mýma rukama a podle jeho požadavků či přání kopie z nich.

V první takové zásilce z 30.11.1982 to byla čtyři čísla Kritického sborníku. Strož mi je s dopisem 21.3.1983 vrátil se srdečnými díky "za vydatnou pomoc a spolupráci". Současně se rozepsal o tom, co by do Obrysu z domácí produkce potřeboval nejvíc. 2.2.1984 Strož sděloval: "S Kritickým sborníkem pro mne, prosím, počítejte. A s Obsahem, pochopitelně. Taktéž se staršími, pro Obrys vhodnými příspěvky. (Však Vy už víte!) Také básnické sbírky by mne zajímaly..."

K dopisu z 21.4. 1985 přiložil Strož "několik dopisů určených do Československa. Jsou pro Václava Havla, Jaromíra Šavrdu, Jaromíra Hořce a Josefa Kostohryze. Knižní zásilku už asi máte, poslal jsem Largo [desolato] padesátkrát a přidal po dvaceti I další mnou právě vydané publikace (Strož, Hrabě, Koval). Dnes odešlu ještě něco Obrysů 1/85 a hrstku edičních programů." K dopisu z 27.5.1985 přiložil opět dopisy "k předání" do Československa a napsal: "Havlovi na dopis neodpovídám... Jistě mu při nějakém telefonickém rozhovoru vyřídíte můj dík za jeho názor na časopis. POCHOPIL, O CO MI BĚŽÍ, A TO DODÁVÁ DALŠÍCH SIL!!!"

Takto by bylo možné pokračovat. Přirozeně jsme korespondovali také o třech Havlových hrách, které Strož vydal. Dnes říká Sýsovi "poněkud již slabší Asanace". V dopise z 30.11.1987 soudil jinak: "...`zhltnul` jsem Havlovu Asanaci. Je to výtečné. Aktuální. Prima! A mělo by to být co nejdříve venku. Jako kniha. Mám se dát do sazby?"

Poslední položka ve složce je Strožův dopis z 20.10.1989. Píše v něm: "...blíží se uzávěrka prosincového čísla Obrysu, mám k Vám v téhle souvislosti prosbu: číslo bych chtěl otevřít Havlovým projevem k udělení nedávné ceny ve Frankfurtu. Rád bych od Vás kopii tohoto projevu v češtině, tak jak byl Havlem napsán. Budete tak laskav? Pokud by ještě (do konce příštího týdne) byly nějaké další zajímavé materiály, Obsahy apod., prosím taktéž."

Mohu jen uzavřít: Tak kdo komu co posílal?

Daniel Strož byl od poloviny devadesátých let komentátorem smutně proslulého komunistického plátku Haló noviny; v letech 2004-2009 byl poslancem Evropského parlamentu, dostal se do ní na kandidátce KSČM. Tomu odpovídalo jeho psaní v nových poměrech, jeho dnešní komentáře někdejších exilových událostí i "fakta", jimiž se jako svědek ohání, či popis událostí, u kterých prý byl. Zdráhám se věřit mu jediné slovo. Vždyť není přesný ani v takových drobnostech, jako byla první cesta prezidenta Havla do zahraničí na začátku ledna 1990. Nevedla do Bonnu a do Mnichova, jak říká Sýsovi, ale (dopoledne 2.1.1990) do východního Berlína a (odpoledne téhož dne) do Mnichova.

V Lidových novinách 31. července 2010 podrobil Jiří Peňás v článku Skromné stvoření Strož zdrcující kritice knižní "rozhovor" Dokázat se vzepřít Daniela Strože a Emila Hrušky, kterého Strož zaměstnával ve své bruselské kanceláři. Peňás tu pojmenoval základní Strožovu vlastnost slovy: "tou je dunivá, přímo rachotící velkohubost a nadutost". Veden sympatiemi k Strožově exilové obětavé vydavatelské činnosti, pokoušel se nicméně Peňás odhalit tajemství Strožovy politické a duchovní metamorfózy. Nakonec rezignovaně napsal: "Zbývá ještě dodat, kde tedy hledat to hlavní tajemství Daniela Strože. Se vší úctou mi nezbývá než říci, že to bude v jeho snížené inteligenci. Je to přitom druh blbství, se kterým lze spokojeně a vlastně úspěšně žít. Zvlášť když jsou mu poměry nakloněny."

Nebyl bych Peňáse citoval takto doslova nebýt toho, že Daniel Strož v závěru svého rozhovoru z konce prosince 2011 pojmenoval dehonestujícím přívlastkem "jakýsi šmoula" autora doslovu ke knize korespondence Havel-Prečan. Je jím přední český historik Jiří Suk, autor skvělé knihy Labyrintem revoluce, vyznamenané před několika lety cenou Magnesia litera.

3. ledna 2012, Vilém Prečan

Vytisknout