Nový rok a staré problémy. Jen větší

1. 1. 2012 / Egon T. Lánský

Země severní Afriky , tzv Maghrebu - Tunisko, Alžírsko, Maroko, a vlastně ani Libye, tedy většina těch v nichž vypukla a případně dál probíhá občanská válka, nejsou totiž arabské, ač se v nich poněkud pokroucenou arabštinou mluví. Jsou to ovšem země v nichž více, či méně převládá islám, jedna z velkých náboženských (a společenských) ideologii. Aniž bych snad tvrdil, že jde o militantní víru, není žádným tajemstvím, že při společenských otřesech nabývá často vrchu jeho nejmilitantnější sekta. Jak, čím a k čemu, to jsou důležité otázky na něž, zdá se, málokdo veřejně hledá odpovědi.

Pokud pak jde o EU, dříve Evropské společenství (ES), zabývám se jim od sedmdesátých let minulého století a přes jistý kritický pohled na některé vážné nedostatky jsem mu politologicky i publicisticky vždy fandil. Věřil jsem - a věřím - že odvaha vstoupit na ne zcela připravené a probádané území se v demokracii celkem vyplácí a že nedostatky, jež přitom vznikají, lze postupně odstranit. Ovšem ES bývalo malým společenstvím států. Společná jim, až na Německo, byla vžitá demokratická tradice, zatímco Německo s rostoucím hospodářským vlivem tuto tradici usilovně budovalo, při vědomí, že tím odbourává podezření, jež nacismus a válka ve světě vůči Němcům zanechaly.

Dnešní EU je společenství 27 států, z nichž většina demokratickou zkušenost nemá a další, podobné, se chystají k němu přistoupit. Udržet společenské jistoty a prosadit potřebné hospodářské a politické cíle v takovém spolku je náročné, i když ekonomika funguje. Dohodnout se a jednat v kritických situacích je ale téměř nemožné.

K věci patří, že dvě největší a nejsilnější země EU a eurozóny - mající v současné době konzervativní vlády - se blíží k volbám a tudíž se v nejistých dobách snaží hledat jistoty, kterými by přesvědčily voliče, aby je podpořili.

Tak například zkušený politik, německý ministr financí Wolfgang Schäuble tvrdí, že k stabilizaci eurozóny dojde v nejbližších měsících a hovoří o potřebě pokročit dál, k politické unii eurozóny. Na to jsou ovšem mezi politiky a ekonomy v Evropě i mimo ní názory různé. O tom, jak by se v takové situaci vyvinul vztah mezi eurozónou a EU, lze pouze spekuovat.

Pokud pak jde o Česko, prezident Klaus a jeho "bývalá" ODS nespekulují, nýbrž politickou unii jednoznačně odmítají. V Evropském parlamentu (EP) se poslanci ODS spojili se skupinkou britských odmítačů EU, jež se odtrhla od tamní konzervativní strany a v uplynulých volbách se dostala do europarlamentu. Ani v Anglii je jako politickou stranu neberou vážně a současný konzervativní premiér Cameron s nimi dosud nechtěl mít nic společného. (Ve Skotsku je politika vůči EU značně vstřícnější než v konzervativní vládě v Londýně, skotský premiér si například veřejně stěžoval, že Cameron jednal protiústavně, když nedávno v Bruselu vetoval dohodu o sanaci eurozóny, protože pro takové rozhodnutí předem nekonzultoval skotskou a velšskou vládu, pozn. red.)Nyní je ovšem situace jiná, uvidíme...

Nový vůdce ODS v europarlamentu Jan Zahradil, jenž zmíněnou frakci v rozhovoru pro internetové Parlamentní listy koncem roku 2011 nazval zavedenou eurorealistickou značkou se zřejme překřtil na realistu, i když dosud akceptoval pro svou skupinu výraz euroskeptici a po pravdě řečeno se v rozhovoru jednou i decentním euroskeptikem sám nazval.

Názory v ODS jsou někdy opravdu pozoruhodné. Zahradil například vážně tvrdí, že ministr zahraničí (a kvazipředseda TOP 09) Schwarzenberg se snaží domluvit s ČSSD a prodat Česko Němcům.

Říká také, že o případném přijetí Eura v Česku (což vůbec není aktuální) by se mělo uspořádat referendum, cosi, co ODS dosud jako politický nástroj vždy odmítala.

Také by se Česko nemělo, podle Jana Zahradila, orientovat na hospodářskou " závislost na Evropě a Německu, nýbrž navázat na staré, dobré svazky se zeměmi v Africe a v Asii.

Jan Zahradil je zahraničněpolitický expert ODS ale obávám se, že v této disciplině je poněkud dezorientován.

Pouštět se do hlubší polemiky s vůdcem poslanců ODS v EP, by mě však zavedlo příliš daleko od mého předsevzetí vyhýbat se české politice, připomenu jen ještě, že v této největší vládní straně je názor, podle kterého Česko nemá půjčovat peníze Mezinárodnímu měnovému fondu, tedy nikoli EU, či eurozóně, pevně zakotvený. S ohledem na českou hospodářskou a politickou mezinárodní sílu a na svazky ČR s německým a s evropským hospodářstvím je ovšem odpověď pana Zahradila s poukazem na Afriku a Asii málo přesvědčivá.

Jisté je, že Lisabonská smlouva dlouho nevydržela a co nevidět nás čekají zřejmě tahanice kolem nové, ať už se bude jmenovat jakkoli. Určitě se nám na té nové zase leccos líbit nebude, ale co s tím.

Jsme malá, nijak moc významná země uprostřed Evropy a jsme rádi, že jsme členy EU. Docela určitě nám to dosud poskytlo řadu výhod i bez ohledu na peníze, jež odtamtud čerpáme.

Ani mně se nelíbí půjčovat peníze do ciziny, ale půjčovat MMF je nesporně jistější, než půjčka Řecku, Irsku, Portugalsku a bůhvíkomu ještě dohromady.

Česko není Švýcarsko, ani Anglie a izolace uprostřed EU rozhodně výhodou nebude.

Snad bychom se měli spíš angažovat v tvorbě a fungování evropských institucí, Evropského parlamentu, evropské bezpečnostní a zahraniční politice vůči světu kolem, tam všude by se nám možná otevíralo širší pole působnosti a zanechali bychom za sebou viditelnou stopu. V krizovém roce, který nás nepochybně čeká, bude třeba jednat racionálně.

Šťasný a veselý...

V Praze prvního ledna 2012

egon t. lánský

Autor je bývalý místopředseda české vlády.

Vytisknout