Když jsem se s ním sešla, řekla jsem mu, že bych po starém primáři Sovovi (Ladislav Chudík) a doktoru Blažejovi (Josef Abrhám), které byly dominujícími postavami předchozích řad, chtěla tentokrát postavit do středu ženu, doktorku Čeňkovou (Eliška Balzerová). Peripetie, které jsem vymyslela, se panu doktorovi líbily, a tak jsem začala psát.

Ale pan Chudík byl tehdy tak těžce nemocný, že to vypadalo, že nebude schopen hrát, a tak jsem musela vzít všechny napsané díly, hodit je do stoupy a začít psát znovu. Pro pana Chudíka bylo ale paradoxně takovou vzpruhou, že ještě se na něj čeká, takže se doslova zázračně postavil na nohy a byl schopný hrát - a byl v takové kondici, že by to paradoxně odehrál až do toho sedmého dílu, ale s tím jsme předtím nemohli počítat. Takže nakonec natočil jen malý part, takový pozdrav starého Sovy na rozloučenou, který vyžadovala ta přepsaná verze.

To dodnes Dietlovi nikdo nepřiznal, jaká témata v tomhle seriálu otevřel.

Miloše Macourka, pro neuvěřitelnou míru fantazie a zároveň logiky, což je věc, která se potkává málokdy (Teď to vidím u J. K. Rowlingové, která vedle něj snad jako jediná dokázala vytvářet takhle magický svět a zároveň ho naprosto logicky propracovat. To je jak detektivka, kde vytáhnete kostku a rozsype se celá stavba.)

Jana Procházku -- to byl scenárista par excellence bez přívlastků.

A Jiřího Hubače -- přesně pro to, co říkáte -- pro obrovskou koncentraci morálky v postavách (byl to silně věřící člověk), schopnost soucitu, lyričnost a taky obrovský citový ponor do těch postav. To je taková nejsilnější čtyřka, ze které čerpám.

Chlapec se do té říše času nakonec dostane, a docílí, že táta na ty zkoušky přijde a na tu školu se dostane. Načež se ukáže, že se nenarodí ten kluk a nenarodí se ani jeho sestra, protože nepotká maminku, neboť v tom "neúspěšném" životě samozřejmě potkal holku jako je on sám. Takže děti musí ještě "opravit" maminku. Z maminky se tedy stane úspěšná zpěvačka, z tatínka pilot, který pilotuje největší letadla světa, ale na druhé straně jsou rodina, která nechce děti -- mají jen jedinou dceru a ještě se hádají, kdo jí bude hlídat. Takže děti ve finále touží vrátit svoji rodinu do původního stavu, protože vlastně tenkrát byli sice chudí, ale opravdu šťastní...

Já trochu byla stranou, protože jsem byla výrazně mladší. Všem bylo přes dvacet a mně těch čerstvých osmnáct. V tom věku je to veliký rozdíl, zkušenosti jsou úplně jiné...

Pikantní a charakteristické je, že ta skripta byla postavena podle materiálů a zkušeností filmové školy Josepha Goebbelse.

Fakt je, že z hlediska řemesla jsou některé jeho věci skoro neopakovatelné. Kvůli synovi, protože ve škole probírá husitství, jsem teď znovu zhlédla Vávrovu Husitskou trilogii. Samozřejmě, že je k smíchu, když tam náboženský reformátorŽelivský propagandisticky káže z bible: "Kdo nepracuje, ať nejí." Ale ta výprava a ta filmařina, Trnkovy kostýmy... To už nikdy nemůžeme dohnat ani zopakovat. Já, jako ctitelka historie, mám taky v šuplíku několik látek ze starší historie, ale dostáváme se zpátky k tématu, kterým jsme začali; znárodněná kinematografie si to mohla odvolit, kinematografie financovaná ze soukromých zdrojů bohužel ne.

Bylo to mnohem lidštější, poutavější, žádný mramorový pomník. A pro nás mělo ohromnou sílu to odhodlání Bartošových spolupracovníků i přes všechny osobní spory a krutosti dál pokračovat v tak riskantní práci. Smáli jsme se vždycky těm bezchybným Mirkům Dušínům, co se vrhali v sovětských filmech vlastní hrudí před tanky. Tak přece sama nebudu takový film psát. A vyšla z toho nakonec zajímavá myšlenka -- vadí nám, že lidé, kteří pro nás položili životy jako hrdinové, se třeba nechovali ve svém soukromí zrovna košer? Ty podrážděné reakce mi často připadaly jako výbuch zoufalého vzteku malých dětí, že jim dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče.

Všechny historické podklady jsme čerpali od autora knihy Operace Silver A doktora Jelínka, což byl po roce 1968 perzekvovaný historik, který, protože byl uklizen do archivu, měl dost času, aby obcházel ty, co ještě přežili, parašutisty a jejich spolupracovníky. Doktor Jelínek nás dokonce vzal na návštěvu k panu Krupkovi. Jediné poznání z boje za vlast, které nám řekl, bylo: "V životě už bych to neudělal a nikomu bych to nedoporučil."

Doktor Jelínek nám pak na obědě vyprávěl, co všechno ještě ze své knihy vypustil, a my jsme mu říkali: Ale vždyť to je fantastický materiál na filmový příběh! On nám na to řekl: "Já to těm klukům ale nemůžu udělat. To musíte říct vy."

Když byl v roce 2008 dopsaný scénář, a tiskem problesklo, že se bude točit, ozval se nám telefonicky pán, jehož telefonát začínal: "Já jsem Krupka..." Byl to syn paní Krupkové, která zemřela v roce 1997 v Německu, kam emigrovala po roce 1968, a pana Krupky. Hrklo ve mně, že třeba natáčení neschválí, protože nikomu se nelíbí vidět na plátně rodinné prádlo. na schůzce jsme pak panu Krupkovi vylíčili, jak jsme to celé postavili a on říkal: "To je v pořádku." A pak nám vyprávěl celou řadu podrobností, které nás ujistily v tom, že v naší inscenaci je to všechno mnohem jemnější než ve skutečnosti.

Po odvysílání Operace Silver A nám pan Krupka mladší poslal nádherný mail, že když slyšel mluvit Kláru Issovu (která hrála jeho matku), bylo to jako by svou mámu zase viděl a slyšel. Ta podoba prý byla dokonalá, dokonce včetně takového sportovního stylu oblečení, které navrhla kostýmní výtvarnice. To byl přesně její styl.

Ale s tou neopatrností spolupracovníků to samozřejmě pravda byla, a byla opět daleko horší. Uvědomte si, že to většinou byli mladí lidé kolem dvaceti a válka jim vzala všechno co je bavilo, co je těšilo, důstojníky poslali do zálohy, dělali na poště, ve fabrikách a jejich manželky, které se za První republiky "dobře vdaly" najednou seděly doma a počítaly potravinové lístky. A najednou jim tam seskočil anděl smrti Alfréd Bartoš a oni podlehli jeho charismatu a vtáhly do toho i své manžely a své přátele. Bartoš byl nepochybně charismatická démonická postava, přišel v situaci, kdy Heydrich po svém nástupu rozdrtil první generaci odbojářů, Obranu národa, a zdálo se, že je všemu konec.

A najednou svitla naděje -- a právě v podobě oslnivého Fredy Bartoše, kterému se všechno dařilo. Celá pardubická skupina postupně podlehla  myšlence, že válka je brzo vyhraná a že všechno dobře dopadne.

Operovali pardubickému gestapu doslova pod nosem a nikdo si ničeho nevšiml, nikdo nic neshodil, i když Bartoše (který se tu před válkou vyskytoval) poznávali lidé z Pardubic na ulici. Od pamětníků víme, že paní Krupková a Hladěnová chodily po Pardubicích a veřejně se oslovovaly paní poslancová a paní prezidentová. A ti lidé z Pardubic byli tak solidní, že to nikdo neshodil. To udělal až člen skupiny Out Distance Karel Čurda, zrádce atentátníků na Heydricha. Mimochodem, když se ho po válce ptali, proč to udělal, řekl: "Protože to vypadalo, že tady Němci budou věčně." Je možné, že kdyby mlčel, ti lidé by třeba opravdu přežili. Čurda totiž nevyzradil atentátníky, nevěděl, kde se skrývají, ale vyzradil pardubické centrum, byt manželů Krupkových, kterým sám prošel.

Skutečnost je vždycky složitější a drsnější, než učebnice dějepisu, kde vždycky o každé hrůze předem víme, že trvala od- do-.

To moje téma ale není erotická posedlost -- je to touha, vášeň, nejdřív třeba erotická, ale postupně se v peripetiích taví do kvalitnější podoby. Do skutečné osudové lásky, která přináší oběti. Myslím, že příběh, kde není hrdina poháněný takovou silnou touhou -- a nemusí jít přece jen o lásku -- vlastně nemá cenu, nechytí vás za srdce a nezaujme vás. Vždyť bez vášně by mě to ani nebavilo psát.