Poker na šachovnici

8. 12. 2011

Ministr zahraničí SRN Guido Westerwelle kategoricky vylučuje jakoukoliv formu vojenského vměšování a trvá na vedení dialogu s íránskými úřady i po odvolání německého velvyslance z Teheránu. (Velká Británie po incidentu s útokem na své velvyslanectví odvolala diplomaty z Teheránu a vypověděla íránského velvyslance z Londýna. Své velvyslance odvolaly také Francie, Nizozemsko, Itálie, Švédsko a Německo.) Současně s tím německé ministerstvo zahraničí přitvrdilo svůj postoj k otázce sankcí. Němci se předtím snažili pokud možno zmírnit ekonomická omezení, protože způsobují ztráty také německým exportním firmám. Avšak v předvečer zasedání ministrů zahraničí EU 1. prosince, na němž byly přijaty nové sankce, se německá strana přidala k příznivcům Francouzi předloženého ropného embarga proti Íránu.

V prvním pololetí roku 2011 na Írán připadalo 18% ropy zakoupené zeměmi EU, přičemž největší část směřovala do Itálie. Poté co Libye obnovila dodávky by se bylo možno bez íránské ropy obejít, leč problém je v tom, že za současných okolností jedině Írán dodává Řecku ropu na úvěr. Právě kvůli řeckým nesnázím EU nepřistoupila k ropnému embargu. S ohledem na rychlé a rozhodné zesílení sankcí, tak aby pokryly zdroje financování íránského jaderného programu, Berlín navrhl příkře omezit přímé bankovní vztahy mezi EU a Íránem, zejména rozšířit sankce na íránskou banku Tajárat, která provádí finanční operace z Francie. Nicméně Němci oponovali francouzskému návrhu zablokovat účty všech íránských bank. Další německý návrh byl přidat na seznam firem, jejichž aktivity jsou na území EU zakázány, automobilové, dopravní a logistické společnosti. To znamená, že se Německo přidalo ke "klubu" příznivců přísných opatření proti Íránu, k němuž nesporně patří Velká Británie (která, stejně jako USA, ještě před incidentem na velvyslanectví přerušila styky se všemi íránskými bankami včetně centrální), Nizozemí a Francie.

V Německu proti rozšíření ekonomických sankcí vůči Íránu vystoupila pouze strana Die Linke, která poukázala na to, že sankce snižují životní úroveň obyčejných Íránců. Levice žádá ukončení "nebezpečně pošetilých debat" o vojenském úderu na Írán. Člen předsednictva strany Wolfgang Gehrcke je přesvědčen, že ten kdo nevylučuje vojenské řešení problému připouští možnost rozsáhlé nové války na Blízkém Východě. Taková kritika má konkrétního adresáta: Je jím Philipp Mißfelder, zahraničněpolitický expert frakce CDU/CSU v Bundestagu. V interview pro rozhlasovou stanici Deutschlandfunk prohlásil: "Mám za to, že vyloučení vojenského řešení by v nadcházející době oslabilo naši pozici při rozhovorech. Koneckonců to pro nás není samoúčel a souhlasím s ministrem, že efektivita vojenského úderu by byla značně sporná. Ale přesto si myslím, že vyloučit takovou možnost by znamenalo velké nebezpečí, že druhá strana začne situaci hodnotit jinak".

Takovýto dvojsmyslný postoj připomíná poker. Západ formuluje "íránský problém" následovně: Írán coby jaderný stát nebo přerušení jaderného programu s rizikem použití síly. Thomas Rid z katedry válečných studií (Department of War Studies) londýnské King's College je přesvědčen, že "odpověď Ameriky, Evropy a Izraele na íránský jaderný program musí dříve či později zahrnout použití vojenských prostředků, buďto preventivní úder, nebo odstrašení". Čas pro provedení preventivního úderu, tvrdí T. Rid, se krátí: Brzy bude pozdě. Z toho vyvozuje, právě nyní je chvíle vhodná pro takový úder. A to vůbec není marginální postoj.

Vlivný německý list Handelsblatt cituje jistého zahraničního diplomata v Teheránu: "V případě možného izraelského napadení a odvetného úderu podporu a pomoc Izraeli poskytnou všichni, kdežto Íránu nikdo. Írán může jen sotva počítat s pomocí ze strany proamerických Arabů, stejně jako s podporou bratrské Sýrie, která se sama nachází v krizi. Latinskoameričtí přátelé, včetně Venezuely a Bolívie, také zasahují málo, stejně jako Rusové nebo Číňané."

Tezi o regionální a mezinárodní izolaci Íránu prosazuje jak tisk, tak autoritativní experti. Posledně zmínění mají za to, že právě teď, po změně režimů v severoafrických státech, jsou geopolitické pozice Íránu oslabeny; jediný spojenec v regionu - Sýrie - se fakticky nachází ve stavu občanské války. Kromě toho Írán dosud nemá jadernou zbraň a rakety dlouhého doletu. Podle agenturních údajů německé vnější zpravodajské služby BND za rok 2009, které se objevily v tisku, by měl Írán vybavit svou armádu raketami dlouhého doletu během dvou až tří let, to jest do roku 2012 (rakety Šaháb -5 a Šaháb-6 jsou s to zasáhnout cíle ve vzdálenosti 3 000 - 5 000 kilometrů). A konečně, k novým vojenským dobrodružstvím Západ "inspiruje" operace v Libyi, kterou velitelství NATO považuje za naprostý úspěch.

Libyjské tažení naprosto názorně demonstrovalo provedení pozemní operace "místními silami" bez přisunutí pravidelných ozbrojených sil zemí Aliance; maximální riziko nesli vojenští poradci (v Libyi to byli Britové a Francouzi). Na straně libyjských povstalců bojovaly také jednotky katarské armády. Mezi západními a izraelskými vojenskými experty existuje názor, že v případě zahájení ozbrojených operací proti Íránu se nebude možno omezit pouze na provedení leteckých úderů, podobně jako tomu bylo v případě Iráku v roce 1981 a Sýrie v roce 2007, kdy Izrael leteckými útoky zničil předpokládaná centra vývoje jaderných zbraní. S ohledem na tuto strategickou perspektivu Západ v posledních letech zvyšuje vývoz zbraní do zemí Perského zálivu. Jen německé dodávky do zemí Rady pro spolupráci v Perském zálivu vzrostly ze 129 milionů euro v roce 2007 na 358 milionů v roce 2008 a 790 milionů v roce 2009, včetně vývozu v hodnotě nějakých půl miliardy euro do Spojených arabských emirátů. Nedávno francouzsko-německý koncern EADS informoval o zájmu SAE získat 60 stíhacích letounů Eurofighter, které prokázaly svou účinnost v době libyjského tažení; cena zakázky může dosáhnout několika miliard euro. Tyto letouny už má k dispozici Saúdská Arábie. Vojenská spolupráce mezi Západem a monarchiemi Perského zálivu se však neomezuje jen na dodávky zbraní. Probíhají společná cvičení, a to také na základně vojenského letectva Al-Dafra. Zpočátku tam probíhaly společné manévry amerických a britských sil, později se připojily také Francie, Saúdská Arábie a Katar.

"Globální zodpovědnost Západu za bezpečnost způsobuje nevyhnutelnost jeho účasti v drobných válkách. Dnes k tomu u vlád existuje vůle, jsou toho schopny". Podobná sentence z úst německého politologa už není nepředstavitelná. Je pouze třeba uvědomit si, že se autor neinspiroval myšlenkami Nietzscheho, ale parafrázuje projev Baracka Obamy při převzetí Nobelovy ceny za mír. Prezident USA tehdy prohlásil: "Budou vznikat situace, kdy země - ať už budou jednat jednotlivě nebo v rámci koalic - shledají použití síly nejen nevyhnutelným, ale i oprávněným".

Podrobnosti v ruštině: ZDE

Vytisknout