Hlučné nemocnice, únava z poplachů a jak to škodí pacientům

8. 12. 2011 / Miloš Kaláb

Dotaz: Co je únava z poplachů?

Odpověď: Účelem poplašného zařízení je upozornit vás na něco důležitého. Dochází-li k poplachům často, lidé se přestávají vzrušovat a na poplašné signály nereagují, jak by měli. Někteří moji kolegové podezírali zdravotníky, že poplašná zařízení vypínali, ale to se nepotvrdilo. Pravda je, že zní v nemocnicích tolik poplachů, že není pro zdravotníky fyzicky možné, aby na všechny rychle reagovali. Kromě toho je nyní v nemocnicích takový hluk, že v něm zvuk poplašného zařízení zaniká. Stává se, že se najednou ozývá třeba až 70 poplašných zařízení najednou.

Dotaz: Jak ovlivňují poplašná zařízení zdravotníky a pacienty?

Odpověď: Poplachy se považují za největší nepříjemnost pro obě skupiny lidí. Jsou domněnky, že poplachy způsobují pacientům újmu na zdraví, protože jim zabraňují ve spánku, který je důležitý pro uzdravování. Jedna studie za zabývala sledováním hormonu kortisolu u zdravotních sester. Výskyt kortisolu souvisí se stresem. Nevím, zdali se podobná studie provedla na pacientech, ale když ležíte v nemocnici, obáváte se o své zdraví - a najednou zazní poplach, který vydala vaše postel. Jak se cítíte? Určitě se vyděsíte.

Dotaz: Je únava z poplachů problémem i v jiných oborech lidské činnosti?

Odpověď: Je mnoho provozů, kde je velký hluk, například u tiskařských lisů - tam ani nikoho neslyšíte i když křičí, takže to je strašné. Problém poplachů se někdy vyskytuje v nukleárních zařízeních a v jiných provozech, kde si musíte uvědomovat, že poplach od vás vyžaduje pozornost a může být následován nějakou nebezpečnou situací. Jenže výraz "únava z poplachů" jsem slyšela jen v souvislosti se zdravotnictvím. Je to relativně nový jev.

Dotaz: Používá se poplachu jako dočasné výpomoci, protože nemocnice nemají dostatek personálu, aby mohly sledovat zdravotní stav pacientů?

Odpověď: Nevím, zdali dnes připadá na jednoho zdravotníka více pacientů než v minulosti, ale rozhodně přibývá množství zařízení na jednoho pacienta a protože každé zařízení na něco upozorňuje, přibývá poplachů. Mám dojem, že mnoho poplachů není ani tak důležitých ze zdravotnického hlediska jako spíš z hlediska právního - aspoň co se Spojených států týká. Bože chraň, aby k něčemu došlo a vy jste nebyli upozorněni poplachem. V tom případě by se pohlíželo na výrobce zařízení i na zdravotníky jako na viníky, kteří jednali nedbale. Z čistě akustického hlediska bychom chtěli diskutovat o tom, kdy je dobré mít poplašné zařízení a kdy to není dobré. Už nemáme zařízení a přístroje, které by nevydávaly poplašné signály, ale my se nechováme příliš rozumně co se těch signálů týká.

Dotaz: Byly by nemocnice hlučnými místy i kdyby nezněla poplašná zařízení?

Odpověď: Hladina běžného hluku v nemocnicích roste rok od roku. Je tam hodně hluku o nízké frekvenci, z velké části způsobovaného vytápěním, větráním a klimatizací. Postupem času se proud vzduchu v nemocnicích hodně zesílil, hlavně proto, aby se odfiltrovaly mikroorganismy a jiné patogeny. Jestliže je váš systém postaven na určitý proud vzduchu a vy jej potom hodně zesílíte, ten systém začne burácet. Jinou věcí je zvýšená hustota lidí na jednotku plochy. Vzrůst je dramatický a všichni ti lidé mluví nahlas. Neustálé mluvení je v nemocnicích tradiční. Upozorňuji, že se to děje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Přidejte k tomu časté hlášení místního rozhlasu, že se ten a ten lékař nebo ta a ta sestra má okamžitě dostavit do místnosti té a té a pochopíte, proč je v nemocnici tolik hluku způsobeno lidským hlasem.

Dotaz: Proč se hluk lépe nekontroluje?

Odpověď: Víme, že jsou nemocnice velice hlučné a víme také to, že si na hluk stěžují pacienti, zdravotníci i návštěvníci - ale nevíme, co s tím udělat. Například nemáme k tomu ani vhodný materiál. Pro udržování čistoty je zákaz používat tradiční materiál, který absorbuje zvuk. Všechny stěny jsou tvrdé, podlaha je tvrdá a tvrdé jsou i stropy. V typických kancelářských budovách jsou akustické dlaždice. Koberce tlumí klapání podpatků i jiné zvuky. Materiál, který nejlépe pohlcuje zvuk, se skládá z vláken mezi nimiž jsou dírky. Takové panely se používají u zavěšených stropů. Jenže tento materiál se nedá čistit a dírky v něm jsou místy, kde se mohou množit baktérie. Je tedy zapotřebí nových materiálů, které se dají čistit, pohlcují zvuk a jsou vhodné pro nemocnice. Zdá se, že se v tomto ohledu něco dobrého vyvíjí.

Dotaz: Bylo by to drahé vybavit nemocnice materiálem, který tlumí zvuk?

Odpověď: Nemocnice jsou pravděpodobně nejdražšími budovami, jaké si dovedu představit. Cena materiálu, který pohlcuje zvuk, by byla v celkovém rozpočtu na nemocnici asi poměrně nízká. Hluk se dá snížit i jinak. V jedné nemocnici jsme provedli pokus s materiálem, který tlumil zvuk. Připevnili jsme jej na zdi pomocí "suchého zipu" (Velcro). Ten den, kdy se to stalo, nemocniční personál ztlumil intenzitu zvuku na telefonech i na svých volacích přístrojích - a ono se to hned příjemně projevilo.

Dotaz: Mnoho lidí bere poplachy jako nutné zlo. Nehledí na únavu z poplachů jako na vážný problém?

Odpověď: Máme málo peněz, abychom mohli provádět výzkum, který by měl nemocnice zlepšit. Není snadné přesvědčit vedení, že by bylo užitečné snížit hluk, když potřebný výzkum by soutěžil o peníze s výzkumem kmenových buněk, který by mohl přinést převratné objevy. Mám problém, že vám nemohu říci: "Prosím vás, nechoďte do nemocnice, protože vás ten hluk v ní zabije". Ve skutečnosti hluk opravdu negativně ovlivňuje každého, kdo musí v nemocnici být. Je opravdu zapotřebí zjistit, je-li dnes v nemocnicích hluk už tak silný, že brání pacientům ve spánku, což jim způsobuje zdravotní problémy, k nimž by nedošlo, kdyby byla nemocnice tišší.

Dotaz: Co je nutné udělat, aby se to zlepšilo?

Odpověď: Podle odborné literatury zůstává 90% poplachů bez reakce. Stroje pracují správně, najednou se ozve poplach, vy reagujete a zjišťujete, co se stalo a řeknete si, že se asi něco stalo s pacientem ale nejste v situaci, kdy chcete něco udělat. Takže se v 90% případů nic nestane. Podle mého názoru by bylo skvělé, kdyby se mohl snížit výskyt poplachů o 70 až 75%. Kdyby se toho podařilo dosáhnout a poplašné signály se posílaly pouze zdravotnickému personálu a to buď na sesterskou stanici nebo přímo na jejich mobily, nemusely by znít tak, aby je slyšeli všichni lidé.

Poplašná zařízení na lékařských přístrojích jsou velice dobrá v tom ohledu, že upoutají pozornost každého zúčastněného, jenže jsme to nezařídili tak, aby podávaly mnoho informací. Četla jsem studii, při níž přehrávali stovku nejběžnějších signálů zdravotníkům, které žádali, aby ty signály identifikovali. Nebylo žádným překvapením, že si nejlépe vedly zdravotní sestry, ale i ony rozeznaly nejvýš jejich polovinu. Poplašné signály se neodlišují navzájem dost zřetelně a není z nich zřejmé, jsou-li naléhavé nebo ne.

Dotaz: A co jiného?

Odpověď: Kromě toho jsme nedokázali integrovat naše poznatky z multifunkčních zařízení. Leží-li na lůžku těžce nemocný pacient, je téměř jisté, že bude mít na těle připevněno několik senzorů, které mohou najednou spustit poplach. Jestli jste byli někdy v nemocnici napojeni na kyslík, dali vám asi na prst něco jako kolíček na prádlo, který držel senzor registrující hladinu kyslíku ve vaší krvi. To, jak vás kolíček stiskal, se vám asi nelíbilo podobně, jako se to nelíbí většině pacietnů. a tedy jste si jej sundali. Přístroj v tu chvíli registruje "nedostatek kyslíku" a hned rozezvučí poplach. Jenže senzor není jen na prstu pacienta nýbrž jiný je také na ventilátoru. Zní-li poplašné zařízení jen na prstu ale nikoliv současně na ventilátoru, můžete si být jisti, že si pacient sundal kolíček se senzorem s prstu. V tomto ohledu pomalu dochází ke zlepšení. Mně vadí výraz "únava z poplachů", protože obsahuje význam, jakoby to byla vina zdravotnického personálu, který nereaguje na poplašné signály, ale zanedbává zásadní věc, že je nutné počet signálů snížit, dát jim určitou hierarchii a snížit hluk v nemocnicích tak, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se pacientův zdravotní stav v nemocnici zlepší.

Autor není lékařem ani nepracuje v nemocnici. Pro svůj věk má obavu, že se brzy do nemocnice dostane a s nelibostí zjistí, že to není takový druh nemocnice, jaký by v dnešní době v Kanadě očekával. Nejedná se pouze o hluk. Jsou i jiné nepříjemnosti jako např. "koedukační nemocniční pokoje". Kdo o nich nevěděl, poučil se začátkem prosince, když "veřejný občan" Hugh Adami přinesl v novinách The Ottawa Citizen velice nepříjemnou zprávu. "Veřejný občan" je novinář, na něhož se obracejí lidé se svými problémy a on se je potom snaží řešit tím, že je projednává s lidmi, kteří problémy způsobili. Jeho e-mailová adresa je v novinách současně s výzvou, aby mu napsali lidé, které něco trápí či obtěžuje. Jeho funkce je velice užitečná - mnoha lidem skutečně pomohl.

Tentokrát se na pana Adamiho obrátila paní Patricia Grantová, jejíž 89-letá matka paní Mary Workmanová byla přijata do nemocnice Queensway-Carleton se zlomenou kyčlí. Není prý žádným tajemstvím, že je v nemocnicích tak velký nedostatek lůžek na pokojích, že jsou někteří pacienti několik dní drženi na přeplněném oddělení první pomoci (emergency room) než se nějaké lůžko uvolní. Toto nebyl ale případ paní Workmanové. Ta byla na lůžku v pokoji, jenže na tom druhém neležela jiná žena nýbrž muž. Nebylo to nějakým přehlédnutím jmen, anglická jména žen nekončí na -ová ani -á, takže by se to snad mohlo stát. Muž i žena se dostali do jednoho nemocničního pokoje proto, že se tak rozhodlo vedení nemocnice. Paní Grantová je zdravotní sestra na odpočinku, ale za své praxe se s podobným případem nesetkala.

Její maminka potřebovala pomoc nemocnice poprvé po 40 letech. Po operaci nemůže v noci spát navíc proto, že druhý pacient-muž silně chrápe. Je to "jinak příjemný muž", ale paní Workmanovou deprimuje situace, že spává v jednom pokoji s cizím mužem. Vedení nemocnice sdělilo paní Grantové, že koedukační lůžkové pokoje byly zavedeny už v r. 2006 a že se nejedná o nic zvláštního, prý jsou takové pokoje i jinde v Kanadě a v Británii. Říká se jim mixed gender rooms. Pacienti proti nim sice protestují, ale co dělat, když není lůžek dostatek?

V Sault Ste. Marie v severním Ontáriu se probrala pacientka po infarktu na pokoji a měla pocit, že se jí něco zdálo, protože vyděšeně hleděla na muže na druhém lůžku, který masturboval a jiný muž si ji prohlížel. Byli to pacienti a byla to syrová skutečnost. V jiné severoontárijské nemocnici si 65-letá pacientka stěžovala zdravotní sestře, že ji ohmatával mužský spolu-pacient a sestra jí odpověděla, že je to proto, že je ještě stále atraktivní a "přitahuje muže".

Dr. Andrew Falconer, personální ředitel nemocnice Queensway-Carleton sdělil panu Adamimu, že se nemocnice snaží dávat na pokoje pacienty stejného pohlaví, ale že se to "někdy nedaří". Dodal, že pacienty personál informuje o tom, že je volné místo jen na pokoji již z poloviny obsazeném pacientem druhého pohlaví a že mohou převoz do toho pokoje odmítnout. S paní Workmanovou o tom ale nikdo z nemocnice nemluvil. Prý je tato informace také v brožurce, kterou dostává každý pacient. U starých pacientů je údajně nejdůležitější odsunout je z oddělení první pomoci, protože se na pokojích poskytuje péče, která je jejich potřebám přizpůsobena. Koedukační pokoje jsou občas nutné, aby se zabránilo infekcím, které se někdy nemocnicí šíří. Vedení nemocnice nechce umisťovat nového pacienta do pokoje, kde je infikovaný pacient téhož pohlaví, takže toho nového umístí raději s pacientem opačného pohlaví. Případně dávají do jednoho pokoje takový pár pacientů, když oba trpí stejnou infekcí. To je zřejmě případ paní Workmanové a jejího "spolubydlícího", protože "oba trpí nějakým druhem žaludečních/střevních bacilů".

Mluvčí nemocnice paní Judy Brownová uklidňovala pana Adamiho sdělením, že v nemocnici Queensway-Carleton zatím nikdy nedošlo k takovému případu jako v Sault Ste. Marie. Paní Grantovovou to ale neuklidnilo a je ráda, že bude její maminka převezena na zotavení do malé venkovské nemocnice. Kromě hlavního problému s koedukačním pokojem si paní Grantová stěžovala panu Adamimu i na studená jídla a navíc na drahé parkování u nemocnice. Nemocnice si poplatky zvýšily tak, aby měly z parkování další velký příjem, čímž silně poškozují pacienty, kteří často dojíždějí auty na různá vyšetření a na terapii. Kanadský lékařský časopis veřejně navrhnul, aby byly parkovací poplatky u nemocnic drasticky sníženy, protože vlastně narušují právo kanadských občanů na bezplatnou nemocniční léčbu. "Toto právo nemohou uplatňovat lidé, kteří nemají na poplatky peníze. Jedná se hlavně o ty pacienty, kteří musejí nemocnice navštěvovat často a po dlouhou dobu," napsal časopis a získal souhlasnou odezvu od čtenářů.

Ve dlouhém článku pana Adamiho bylo tolik nepříjemných informací, že by z nich mohl onemocnět i dosud jinak zdravý člověk jako je sám autor. Jak dlouho potrvá, než se sám začne s tím množstvím nepříjemností potýkat?

Vytisknout