Francie

Prezidentští kandidáti francouzské mysli 2012

8. 12. 2011 / Josef Brož

Mohli bychom z nich společně postavit jeden fotbalový tým -- i s náhradníky. Šestnáct -- včetně dosud zcela oficiálně nevyhlášených -- takový je počet kandidátů na prezidentský mandát, jehož dvě kola čeká francouzskou společnost na přelomu dubna a května příštího roku - 2012.

Nejvážnější bitva se očekává mezi kandidáty Socialistické strany (PS) ??Françoisem Hollandem (*1954), vzešlým z historických primárních voleb strany a stávajícím prezidentem, očekávaným kandidátem Svazu pro lidové hnutí (UMP) Nicolasem Sarkozym (*1955).

Třetí vzadu: volba pozitivní nebo negativní?

Ale podobně jako vždy, jsou i kandidáti, kteří mohou překvapit: a statut třetího muže získal od velkého úspěchu z 21. dubna 2002, kdy postoupil do 2. kola, zejména předseda Národní fronty (FN) Jean-Marie Le Pen (*1928). Jeho auru i nadále šíří -- a v mnoha ohledech nabízí i přívětivější podobu národního populismu -- dcera Marine Le Penová (*1968). Národní fronta je významným faktorem zejména pro 1. kolo. V Evropském parlamentu se jako europoslankyně podílí na šíření svých myšlenek.

V tom 2. kole naopak sehrál důležitou roli centristický kandidát François Bayrou (*1951), vzešlý z prostředí Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) -- jež byla jako strana dlouhou dobu dědicem odkazu prezidenta Valéry Giscarde d'Estaing -- jehož voličský potenciál a jejich příklon nakonec rozhodl. Bayrou od té doby založil novou stranu Demokratické hnutí (MoDem) s úmyslem své hnutí posílit, ale jen s obtížemi nakonec ustál svá další voličská klání. Zastává poslanecký mandát.

Volba mezi Le Penovou a Bayrouem je volbou mezi dvěma řešeními: tím negativním a tím pozitivním. Každý si to může jistě vykládat různě. Vítězství Mariny ale patrně Francii nepřivede do žádného klubu, v němž by se Evropě líbilo.

Meze francouzské frustrace

Rozložení mezi levicí, pravicí, středem a krajní pravicí zůstává v zásadě vyrovnané. Krajní levice je do té míry roztříštěná, že vzbuzuje spíše opovržení a lítost. Bude tomu tak i pro příští rok? Dá se to říct téměř s jistotou...

Minulé prezidentské volby v roce 2007, které uzavřely dvanáct let vlády Jacquese Chiraca, byly ovšem výjimečné: zvítězil po letech relativně mladý kandidát, Nicolas Sarkozy, jenž sliboval oproti letům "nehybnosti" tolik zdůrazňovaný politický "zlom". Právě účet za uplynulých pět let bude ale silným faktorem oproti volbám, které byly své druhu pokusem o vymanění z éry chirakismu.

V příštím roce, stejně jako tomu bylo minule, se dá bez velké imaginace očekávat souboj, v němž vítězem bude kandidát, jenž dokáže využít hluboké frustrace francouzské společnosti.

Na jedné straně to jsou tendence po posílení národní identity a využívání problému neregulované imigrace, jež stály za úspěchem Sarkozyho, na straně druhé projekt stavějící perspektivu na vzdělanosti a sociální citlivosti, o níž minule nepřesvědčila emotivní socialistka a (bývalá partnerka kandidáta nynějšího): Ségolène Royalová.

Šestnáct řešení, čtyři ve hře -- zleva doprava

Recepty na řešení stavu francouzské mysli jsou ovšem různé. Při pohledu na výzkumy veřejného mínění, které považují za hodnověrné zejména čtyři výše zmíněné kandidáty, zopakujeme to: Nicolas Sarkozy (UMP), François Hollande (PS), Marine Le Penová (FN) a François Bayrou (MoDem). Další desítka je pestrou směsicí směrů a ambicí.

Na levé straně politického spektra je to bezesporu Jean-Luc Mélanchon (*1951), bývalý socialista a ministr ve vládě premiéra Lionela Jospina, nyní Levicová strana (PG), jemuž se podařilo alespoň částečně sjednotit elementy komunistické a radikální levice. Mélanchon je vyhledávaným mužem, jenž nechodí pro výrazy daleko. Jeho znalost socialistické buržoazie (tzv. gauche caviar -- kaviárové levice) mu dnes dává legitimitu pro mnoho levicových aktivistů, kteří nemohou socialisty ani vidět. Agentury mu dávají jen 8% procent potenciálu, což není právě něco, co by Hollandovi zrovna dopřávalo klidu. Zastává mandát evropského poslance.

Stále mu ale konkurují další tři kandidáti, kteří zůstávají věrní svým východiskům: Philippe Poutou, Nathalie Arthaudová a nakonec i Jean-Pierre Chevènement.

První dva pocházejí z okruhu krajní levice: působí ve dvou křídlech. Philippe Poutou (*1967), dělník v automobilce Ford, byl dlouhá léta aktivistou Revoluční komunistické ligy (LCR), jejíž kořeny sahají do studentské revolty května 1968, jež se transformovala do Nové antikapitalistické strany (NPA). Zastupuje hnutí antiglobalistů a částečně i trockistických revolucionářů.

Oproti tomu Nathalie Arnaudová (*1970), která nyní stojí na čele Dělnického boje (LO) neskrývá východiska silně feministická., působila jako mluvčí dlouholeté kandidátky na prezidentský úřad: veteránky dělnických odborových bojů Arlette Laguillerové a šestinásobné kandidátky -- od roku 1974 do posledních voleb 2007 -- a dlouhou dobu také jediné ženy.

Kandidát Jean-Pierre Chevènement (*1939), to je jiný případ. Pětinásobný ministr socialistických vlád se vždy vyznačoval silným vzdorem: ten ho také přivedl k významným rezignacím, které souvisely vždy s nějakým tématem, jež mu bránila dále vykonávat funkci -- za Mitterranda i Jospina. Odpůrce evropského měnového systému, války v Perském zálivu, Maastrichtské smlouvy... Zakladatel Občanského a republikánského hnutí (MRC) spojuje vysokou míru citlivosti k národní suverenitě se sociálními otázkami. Od roku 2008 je senátorem.

Ani jeden z nich -- Poutou, Arthaudová, ani Chevènement -- nedosahují v průzkumech veřejného mínění více než 1% voličského potenciálu.

Na levici má speciální postavení ještě jedna žena: Eva Jolyová (*1943). Politická citlivost jí vede směrem k ekologii a zeleným. Její původ je norský. Narozena jako Gro Eva Fareseth, získala prestiž jako vyšetřující soudce v boji proti korupci: zejména v kauze Bernarda Tapieho a Crédit Lyonnasis. U veřejnosti se její obliba pohybuje kolem 5%.

Pravice je rovněž složena z kandidátů, kde významnou roli hrají ambice: to je nejvíce případ bývalého chirakovského premiéra Dominique de Villepina (*1953), který má mnoho důvodů snažit se o revanš se stávajícím prezidentem. Bývalý ministr zahraničních věcí, který se podílel v poslední době i na vyjednávání o sestavení nové vlády v průběhu libyjské krize. Jeho jména zaznívá v souvislosti s různými obskurními aférami: ať už je to aféra Clearstream nebo jiné, převážně korupční kauzy. Vedle přesvědčení o svém vlastním šarmu, zaujal tento bývalý diplomat i různými, převážně brilantními esejemi a sborníky (i vlastních) básní. V dubnu letošního roku konečně opustil UMP a založil si vlastní stranu: Solidární republiku.

Postavy, o níž bychom se ještě měli zmínit, jsou dvě: Hervé Morin (*1961), bývalý ministr obrany, podporoval při posledních volbách Bayroua, po úspěchu Sarkozyho se ale přiklonil k prezidentovi. V nynějším klání hraje trochu smutného muže "nového středu". Podobně jako jiný centrista, který se už prezidentských ambicí vzdal, Jean-Louis Borloo, se Bayrou pokoušel o jediné: nahnat hlasy pro Sarkozyho.

Také Corinne Lepageová (*1951) původně podporovala Bayroua. Centristka a evropská poslankyně působila jako ministryně životního prostředí ve vládě Alaina Juppého. V polovině 90. let založila politické klub reflexe s názvem CAP 21, který se spojil s Bayrouovým hnutím MoDem. Kvalifikovaná často jako ekoložka pravice, odmítá oboje označení. V průzkumech dosahuje 0,5%.

Další žena Christine Boutinová (*1944), jejíž citlivost je křesťansko-demokratická, ovšem v úzkém sepětí s UMP, byla Sarkozym ve vládě jmenována jako ministryně pro městský rozvoj a ubytování. Původně přináležela k UDF, aby v okamžiku vzniku UMP přešla k nově vzniklé formaci pravicové jednoty. Některé její názory bývají označovány za homofobní, proslula svou dlouhou řečí proti registrovanému partnerství.

Závěr patří koloritu, ale i taková je francouzská politika: Fréderic Nihous (*1967) je zástupcem francouzského venkova a všeho, co se tím myslí: v tomto případě hlavně - lov, rybolov, příroda a tradice. Kandidát Nicolas Dupont-Aignan (1961) byl členem uskupení RPR, RPF a UMP, ale své "ne" řekl ve chvíli, kdy se Chirakova strana vyslovila pro přijetí evropské ústavy. Kandidát Carl Lang (*1957), europoslanec a suverenista, vystupuje silně jako odpůrce Marine Le Penové, a na to konto také založil vlastní stranu Strana Francie (PDF), působí v rámci europarlamentní skupiny Identita-tradice-suverenita.

Žádný z výše zmíněných nedosahuje více než 1% ve výzkumech veřejného mínění. Dva poslední patrně ani nezískají dostatečný počet podpisů na svou kandidaturu.

***

Přesto každý z nich tvoří část myšlení a politické akce, která tvoří spektrum francouzské politiky. Někteří zapadnou, jiní naopak vyrostou. O jejich programech se lze dočíst, o jejich aférách často ale více. Pokud stojí někdy za zaznamenání. Jejich přehled ale nechce být jen vyplněním mezery, ale základu k politickému myšlení obecně: pouze rozdíly a odchylnosti, domnívám se, tvoří kolorit.

Vytisknout