V Afghánistánu mají největší potíže ženy

23. 11. 2011 / Miloš Kaláb

O desátém výročí nechvalně známého data 11. září 2001 se hodnotila situace v Afghánistánu značně kriticky. Země je už celé desítky roků ve válce, která nikam nevede. Její policie i armáda jsou stále v plenkách -- neschopné zajistit občanům bezpečnost před teroristy. Nejhorší dopad má tato neschopnost na afghánské ženy. Dokud jsou cizí armády v zemi, situace se údajně pomalu ale jistě zlepšuje. Téměř 3 miliony dívek opět chodí do školy, ženy jsou opět v práci, 40% zaměstnanců sdělovacích prostředků jsou ženy a ty tvoří 25% podíl krajských zastupitelů. Mění se i základní názory. Počet městských žen, které ještě stále nosí burku, se snížil a náboženská doktrína ztratila trošku na své utlačitelské povaze.

Paní Šinkai Karochajlová (49) se věnuje dlouhé roky práci aktivistky za ženská práva. Nyní je poslankyní v Kábulu. Vysvětluje, proč si přeje, aby cizí vojáci zatím neodcházeli: mezinárodní společenství v zemi má tisíce očí, jimiž hlídá vládu. I váleční podnikatelé si více dávají pozor na své chování. Podle jejího názoru, s nímž souhlasí většina žen, by ženy opět ztratily všechno, co až dosud získaly díky cizí přítomnosti. Paní Favzija Kúfiová (35), poslankyně z Badachšanské provincie, která by chtěla kandidovat na místo prezidenta, vytýká státům, které mají v zemi svoje vojáky, že by chtěly odejít aniž dovedly válku k vítěznému konci: "Musíte počkat než budeme mít funkční vládu a kvalitní armádu a policii". Kritizuje cizí státy, že sice některé slibují, že vytrvají až do doby, kdy bude Afghánistán stabilní, ale jiné (narážka na Kanadu) se vymlouvají, že odcházejí v r. 2011, protože mají doma své vlastní problémy, jiné chtějí odtáhnout v r. 2014, protože se jim to tehdy bude hodit. Další země jednají s Talibány a potom naopak s Talibány nejednají. To všechno mate afghánské ženy. Paní Koofiová připomíná výraz, který přeložen z jazyka darí zní takto: "Nemohu odpovědět na vaši otázku, protože mám ústa plná vody". Znamená to, že nemohu říct pravdu, protože bych tím někoho jiného dostala do nesnází. Tento výraz prý charakterizuje zemi, která je plná rozporů. Zemi, která je údajně plná zbožnosti a při tom je na své občany velice brutální. Brutalita a násilí jsou přítomny v každé rodině a muži jsou beztrestní. Na ulicích vyřvává pop music, ale z mešit na rozích ulic zní úpěnlivé hlasy mulláhů. Alkohol je zakázán, ale v restauracích se podává víno. V nejhorším silničním provozu nemá téměř žádný cestující zapnutý bezpečnostní popruh, protože to by bylo "kopírování Západu". Po celém Kábulu vyrostly kýčovité paláce postavené z ilegálně získaných peněz drogových baronů. Jejich architektuře se říká "narkotektura" nebo "makové domy". Na jedné straně se proklamuje naléhavá potřeba reformovat policii, ale na druhé straně se ponechává v klidu poloslepé soudnictví. Pomluvu a narážky povýšili Afghánci na umění. Jestliže se někdo vypracuje na vyšší místo, bude téměř se 100% jistotou brzy obviněn, že se dopustil náboženských zločinů, pašování drog nebo falšování volebních výsledků. Afghánistán není zemí pro lidi se slabými nervy.

Reportérka Armstrongová potom vypočítává, co všechno udělala Kanada pro tuto zemi s kmenovým zřízením, včetně toho, že založila a financuje "afghánskou nezávislou komisi pro lidská práva", která údajně dosáhla mnoha úspěchů. Kanada financuje naléhavě potřebnou reformu zákonů o rodině, věnovala 210 milionů dolarů ke zlepšení vládních služeb včetně vzdělání a dokonce dala peníze na podporu umění (Turquoise Mountain Foundation) v zemi, kde se válčí už 30 roků.

Za poslední 3 roky vložila Kanada do Afghánistánu 821 milionů dolarů -- nejsou v tom započítány peníze potřebné na udržování armády a policie. Podle paní Karochajlové z toho všeho mají největší užitek ženy: "Mají svou vlastní představu, jak chtějí žít, chtějí, aby jejich hlasy byly slyšeny a aby ony samy měly podíl na řízení země. Zatím jsou ještě stále ovládány muži, kteří používají islám jako zástěrku pro utlačování. Neočekávají žádnou pomoc od prezidenta Hamída Karzaie a jeho kumpánů".

Paní Murvaríd Ziajíová (36) je výkonnou ředitelkou nevládní organizace Kanadské ženy ženám Afghánistánu, jejímž cílem je vzdělávat učitele, zlepšovat znalost čtení a psaní, dodávat knihy do knihoven a získávat potřebné vědecké pomůcky. Analfabetismus je ještě stále vyšší než 80% a je uvedenými ženami považován za to, co dělá národ slepým. Očekávají velkou změnu od vzdělání. Nemohou-li ženy číst, nevědí, co se kde děje -- a to je důvod, proč muži odpírají ženám vzdělání.

Paní Ziajíová přiznává, že zatím všude číhá nebezpečí, zejména sebevražedné bombové útoky. Proto chodí nakupovat až pozdě v noci. "Svou čtyřletou dcerku sleduji na každém kroku. Zatímco jiní lidé posílají své děti do školy školním autobusem, já svou dcerku dávám doprovázet ozbrojeným doprovodem. Jsem totiž terčem případného útoku, protože pracuji pro Kanaďany. Tržiště není bezpečné, ulice nejsou bezpečné, pracoviště není bezpečné. Všude jsou bezpečnostní bariéry, které nám neustále připomínají, že nikde není bezpečí. Víme, k čemu dojde, odejde-li mezinárodní společenství: ztratíme všechno, co jsme získaly".

Předsedkyně Afghánské nezávislé komise pro lidská práva paní Sima Samarová si ale myslí, že to jsou právě ženy, které mohou přenést Afghánistán do 21. století. Proto by se mělo úsilí zaměřit na výuku učitelů, lékařů, státních zaměstnanců a politiků a neobdivovat ty, kteří se sami vystavují obdivu, jsou velice bohatí nebo mocní. Kritizuje Kanadu za to, že věnuje peníze na takové kurzy jako je tkaní koberců, práce s počítačem a podobně, zatímco v základních školách mají třídy po 50 až 60 žácích - a co potom? Ve 12. třídě na střední škole je třeba jen 5 či 6 dívek. "Malé žáčky necháváme chodit pěšky do školy třeba 2 hodiny, ale zakazujeme to starší mládeži z obavy, že by mohla být unesena. Protože není dostatek učitelek pro starší žáky, rodiče odmítají posílat do školy dívky ve věku, že by mohly být provdány, aby je učili mužští učitelé. To je vyloučeno!"

Podle paní Ziajíové není vzdělání prvořadým úkolem pro nikoho u moci, ani ne pro ministra školství, který má prý na starosti další tři resorty. Ještě po 10 letech je nedostatek učitelů, učí se na 3 směny a jsou závažné bezpečnostní problémy. Studenti nevědí, že se může stát učitelem každý, kdo ukončil střední školu. Pozadu je i výstavba silnic a zdravotní systém. Prezident Karzai tvrdí, že má přístup k lékaři 85% obyvatel. Co tím myslí je to, že takový podíl lidí může navštívit kliniku, jenže klinika a lékaři jsou dva odlišné pojmy. Podle paní Samarové se jedná spíš o 50-54% lidí. Co říci na to, že Čína postavila v Kábulu nákladem 12 milionů dolarů moderní nemocnici, ale její dveře jsou zavřeny, protože nejsou peníze na lékaře ani techniky a další personál, kteří by v ní pracovali? Zatím odlétají z kábulského letiště 3x denně letadla do Indie, na jejichž palubě je přibližně polovina cestujících, kteří se letí do Indie léčit! Není Afghánistán schopen -- při veškeré zahraniční pomoci -- dát za 10 roků do provozu ani jednu novou nemocnici?

Nedůvěra je všude, prezident Karzai udělil amnestii teroristům a současně nazýval Talibány "svými bratry", ale paní Samarová se chystá zveřejnit podrobnosti o hromadných vraždách, útocích, mučení a popravách, které decimují Afghánistán už po celá desetiletí, od převratu v r. 1978 přes rok 1996, kdy se k moci dostali Talibáni až do r. 2001, kdy je svrhli Američané se svými spojenci. Druhé desetiletí po jejich svržení je země znechucena trvale rostoucí korupcí, ale současně slyší hlas žen, že ty se už nenechají násilím trvale vrátit do domácností. Nebyl jsem v Afghánistánu a moje informace o té zemi jsou pouze z novin, časopisů a televize. Zpočátku jsem se divil, proč se místní obyvatelstvo nevypořádá s Talibány podobným způsobem, jakým se vypořádali Evropané ve 2. světové válce s nacisty, kdy jako partyzáni pomáhali bojujícím spojeneckým armádám. Je to patrně tím, že fronta nevede mezi Talibány a netalibánským obyvatelstvem, nýbrž mezi muži a ženami. Kdyby totiž všechno obyvatelstvo odmítalo Talibány, byla by jejich porážka otázkou času. Problém je zřejmě komplikovanější, třeba když se uváží, že současně s bojovou činností proti Talibánům provádějí cizí odborníci geologický průzkum. Zprávám, že to dělají proto, aby bohatství nezištně předali místnímu obyvatelstvu, nevěří ani nevzdělaní Afghánci. Místní politici a podnikatelé, kteří mají v rukou moc, to dovedou tak zařídit, aby se dostali k penězům, které do země posílají daňoví poplatníci západních zemí ve formě pomoci pro celý Afghanistán. Afghánské ženy jsou netrpělivé, ale nejsou samy. Netrpělivé jsou i ty státy, které pomoc poskytuji. Jak dlouho ještě potrvá, než se místní lidé naučí číst a psát a hlavně pochopí, že se musí na výstavbě svého státu sami aktivně podílet!

Je velice zajímavé sledovat, jak vlastně došlo k dnešním bojům proti Talibánům. Na návrh svého poradce Zbigniewa Brzezińského vydal americký prezident Jimmy Carter příkaz, aby byla tajně poskytnuta vojenská pomoc odpůrcům prosovětské vlády v Afghánistánu -- s úmyslem vyprovokovat Sovětský svaz k invazi. Podařilo se to a v ten den, kdy sovětská vojska překročila hranice, blahopřál pan Brzeziński prezidentovi, že se podařilo dát Sovětskému svazu jeho vlastní "vietnamskou válku". Přestože si byla Carterova administrativa vědoma toho, že podporou afghánských mudžahedínů ohrožuje budoucí sociální i hospodářské reformy, geopolitické zájmy USA byly důležitější než dobro země, která by se mohla dostat do tábora nepřátel USA. Zatímco začaly proudit k mudžahedínům zbraně zaplacené americkou vládou, vydalo americké ministerstvo zahraničních věcí pokrytecké přání, aby všechny strany včetně Sovětského svazu dodržovaly nezasahování do tamních záležitostí. Koalice mudžahedínů se skládala nejméně ze 7 skupin, které vzájemně soupeřily o území a přístup k trhům s drogami. USA se rozhodly podporovat tu nejkonzervativnější (vedenou Gulbuddínem Hekmatjárem), aby co nejvíce uškodily Sovětskému svazu. Podporou extrémních muslimů doufaly USA, že se jim podaří vyvolat národnostní a náboženské nepokoje v přilehlých sovětských republikách.

Od r. 1985 dodávaly USA mudžahedínům zprávy o sovětských cílech získaných z družic i z odposlouchávaných hovorů, tuny výbušnin, naváděné protitankové rakety, odstřelovací pušky, přes tisíc ručních protivzdušných raket Stinger a velké množství dalšího vojenského materiálu. V jediném roce 1987 toho bylo 65 tisíc tun.

V r. 1994 se vynořila skupina mladých bojovníků, kteří si říkali "studenti" (paštunsky Taliban). Jednalo se z velké části o válečné sirotky, kteří neznali nic jiného než válku, v níž ztratili nejen rodiče a příbuzné, nýbrž i vztah ke společnosti. Vesničtí mulláhové jim dali víru v extremistický ultrasektářský islám blízký vahábismu a pakistánská armáda je vycvičila k boji. Spojené státy vyzývaly Saúdskou Arábii i Pakistán, aby oba státy poskytly Talibánům všemožnou podporu, aby ti konečně zavedli v zemi pořádek, přestože se předpokládalo, že to bude znamenat potlačování lidských práv, emíra jako hlavu státu a žádný parlament, za to ale bude v zemi existovat něco jako konsorcium Unocal, které postaví ropovody a plynovody z Turkmenistánu do Pakistánu a k Arabskému moři. "S tím přece můžeme žít", prohlásil jeden americký diplomat. Odpor ženských organizací a organizací na ochranu lidských práv v USA způsobil, že se Clintonova vláda rozhodla ztlumit své nadšení pro Talibány a jejich vládu oficiálně neuznala. Tajně ji ale podporovala až do r. 1998, kdy obvinila Usámu bin Ládina z bombových útoků na svá vyslanectví v Keni a Tanzánii. Přestože vyhlásila sankce -- nikoliv za hrubé porušování lidských práv, nýbrž proto, že vláda odmítla vydat Usámu bin Ládina, v polovině května 2001 oznámil tehdejší ministr zahraničních věcí Colin Powell, že udělil afghánské vládě podporu ve výši 43 milionů dolarů a pochvalu za to, že Talibáni omezili výrobu opia (ve skutečnosti proto, aby zvýšili jeho cenu). -- A potom přišel útok na New York...

Tyto okolnosti je dobré znát, abychom mohli být vděčni dnešním západním vojákům v Afghánistánu za to, že se snaží nacpat džina zpět do láhve, kterou před mnoha roky otevřely Spojené státy.      

Vytisknout