POHLED ZPĚT:

Byla před 22 lety v Československu možná jiná cesta k blahobytu?

21. 11. 2011 / Jan Čulík

Jiří Baťa ve svém článku cituje historika Michala Pullmana, který poukazuje na to, že realita před rokem 1989 nebyla tak černobílá, jak ji dnes kreslí mediální antikomunističtí propagandisté, a zdůrazňuje, že českoslovenští občané po roce 1989 nechtěli zavedení agresivního rozkrádačského kapitalismu a nepřáli si například privatizaci velkých státních podniků.

Je fakt, že existovaly jiné cesty k ekonomickému blahobytu, než oddání se rozkrádačským bezbřeze volnotržním principů, a odevzdání domácího kapitálu do rukou zahraničních majitelů, jenže je nikdo jako alternativy české veřejnosti nepředložil.

Jižní Korea se například vypracovala z hospodářsky slabé, zemědělské země na asijského ekonomického tygra tím, že od padesátých let uzavřela svou ekonomiku vnějším vlivům, podřídila ji ochranářství a stát cíleně investoval do domácího vývoje a výzkumu - aby vznikly inovativní podniky, které by dokázaly úspěšně porazit na globálním trhu mezinárodní konkurenci. Teprve až poté, co takové podniky vznikly, otevřela se Jižní Korea hospodářsky světu. Čína udělala za posledních dvacet let v podstatě totéž.

Je ale velkou otázkou, zda se v Československu dal prosadit alternativní hospodářský model. Lidé byli v roce 1989 zpitomělí - jednak dlouhodobou izolací ve východním bloku, a pak - a to určitě vládnoucí elity - svým antikomunismem. Kapitál se musel zprivatizovat překotně a rychle, bez právních záruk (hovořilo se o "úprku před právníky"), protože se politikové, jako například tehdejší ministr privatizace Tomáš Ježek, zřejmě upřímně báli, že bez privatizace státních podniků by se komunismus mohl vrátit.

Bylo v tom spousta chyb (samozřejmě, o tom se dodnes mnoho nemluví, pro většinu privatizátorů bylo příjemné, že nepevné právní prostředí a antikomunistická hysterie jim umožnila státní majetek rozkulačit do vlastních kapes). Pád komunismu v Československu samozřejmě nezpůsobili domácí občané. Jako vždy za posledních čtyři sta let byla hlubinná změna v českých politických a ekonomických poměrech způsobena tlakem zvenčí, v důsledku změn v zahraničněpolitické konstelaci.

S tou si Češi už asi čtyři sta let neumějí řádně poradit. Nedokáží číst hlubinné změny v mezinárodní politice, nedokáží je předvídat, nedokáží s nimi pracovat. Proto tolik zahraničněpolitických porážek. Nevypracovali si mezinárodně kvalifikované odborníky, kteří by se dokázali léta pohybovat mezi nejvýznamnějšími globálními politiky, pochopit jejich uvažování a vyvodit z toho předem, co to bude znamenat pro domácí české poměry. Je nepochopitelné, že mnozí Češi si dodneška myslí (politikové zřejmě taky), že pád komunismu jaksi v Československu 17. listopadu - čtrnáct dní po pádu berlínské zdi!! způsobili sami Češi. A potažmo, že by se komunismus jaksi do Československa mohl nějak vrátit!

Ještě však jednu poznámku. V důsledku intenzivní naštvanosti mnoha občanů z toho, kam to polistopadový režim za dvaadvacet let své existence dotáhl, je součástí kritiky dnešního režimu i určitá nostalgie vůči režimu z doby před rokem 1989. Do určité míry je to pochopitelné, protože lidem jde na nervy propaganda dnešních českých pravicových médií, tak se vůči ní vymezují vzdornou idealizací komunistického režimu.

Je to asi stejná chyba, jako činili čtenáři Rudého práva v sedmdesátých a osmdesátých letech. Protože v rámci své propagandy Rudé právo líčilo život na Západě v nejčernějších barvách, jako svět hladovějících a nezaměstnaných, čtenáři, uzavření v ohradě komunistického režimu, tomu nevěřili a domnívali se, že na Západě lidem létají holuby do pusy. Nikdo se pak po pádu komunismu nezajímal, jaké to na tom kapitalistickém Západě je skutečně. Nikomu nedocházelo, že všude je chleba o dvou kůrkách a že ani život na Západě nebude bez problémů. Tak se stalo, že Československo převzalo ty nejhorší nešvary kapitalismu v té nejhrubější formě.

Myslím, že je nutno zdůrazňovat, že komunistický režim v letech 1970-1989 byl odporný. Svoboda je nedělitelná. Potlačoval jakoukoliv veřejnou diskusi a nahrazoval ji tupou, stereotypní, hysterickou a emocionální propagandou. Ničil jí jazyk na tolik, že nadlouho poškodil vzdělanost (důsledky pociťujeme dodnes). Společensky, politicky i ekonomicky zemi izoloval od světa. Zaostala technologicky i sociálně. V důsledku roku 1968 se nejvíce se bál samostatných myšlenek, jejich vyjadřování potlačoval s neobyčejnou brutalitou.

Je pravda, že drtivá většina národa se po roce 1969 útlaku v obnovené sovětské kolonii přizpůsobila a potlačila určité rysy svého lidství. Lidé si zakázali o některých věcech mluvit a vůbec přemýšlet. Propagandu ignorovali, dělali, jako že ji neslyší. Podrobovali se nesmyslným rituálům, které režim požadoval jako neustálé potvrzování jejich angažovanosti. Za to všechno byli odměněni mírným konzumním luxusem v zemi s rapidně se zhoršujícím životním ovzduším, existenční jistotou (když drželi hubu) a chatou na venkově.

Mnozí budou možná argumentovat, že to bylo o hodně lepší, než je tomu dnes. Nemyslím si. Dnes už Česká republika není žádnou kolonií a existuje možnost věci změnit.

Jen by holt lidi museli vzít záležitosti do vlastních rukou.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.11. 2011