Léčba Švejkem

21. 11. 2011 / Michal Rubáš

Všechna tato tvrzení puštěná do éteru není třeba hned objasňovat "psychoanalyticky" tím, že naše skutečnost má neustále tendenci převracet se ve svůj protiklad.

Účelem amerického neoliberalismu je blokovat všechny pokusy o účinnou ochranu jednotlivců, celých společenských skupin a trhu před predátorským chováním nepočetné skupiny těch, kteří jsou štědře obdarováváni korporativistickým státem. Neoliberalismus je ideologická clona sociálního státu pro bohaté, jež zabránila včasné regulaci bank kupříkladu v obchodování s deriváty a jež obecněji dovoluje akcelerovat nárůst příjmových nerovností, které jsou základní ekonomickou příčinou celospolečenské krize. Tím se vysvětlují teze a), b) i c). Nevýhodou tohoto čtení je, že umožňuje tržním fundamentalistům dále snít o neoliberální utopii.

Tvrzení d) souvisí s jinou správnou Žižkovou tezí, že kapitalismus nelze reformovat. Zde si můžeme vystačit s obecnou marxistickou poučkou, že kapitalismus nemůže existovat ani se sociálním státem (neboť jej zkonzumuje jako vše nezbytné a nekonkurenceschopné -- tedy bez náhrady) ani bez něho (neboť soc. stát vytváří pro kapitalismus zdroje, bez nichž se neobejde -- vzdělává a pacifikuje pracovní sílu, zajišťuje skrze přerozdělování kontinuitu poptávky a úroveň mezd nad hranicí přežití atd.). Globální kapitalismus pak přestává definitivně financovat stát(y), tedy to, na čem závisí (jak vysoké, tak nízké příjmy jsou nezdanitelné -- ty první proto, že jsou mobilní, ty druhé proto, že jsou nízké.)

I díky Michaelu Hauserovi v sobě Slavoj Žižek v Praze oživil myšlenku, že na tuto agónii kapitalismu je dobré reagovat jako Švejk. Systém je dosud funkční proto, že jeho ideologii nikdo nebere vážně. Kdybychom jednali, jako by "liberální demokracie" byla popisem skutečnosti, stávající režim bychom vyvrátili -- vlastně bychom tím uskutečnili jeho humanistickou "clonu", zhmotnili jeho ochrannou mlhu, promítli ideu do praxe, již měla skrývat, a tím tuto praxi zničili a možná plynule vstoupili do komunismu.

Je ovšem otázkou, co je dnes vlastně oficiální ideologií: jsou to hodnoty popsané a předpokládané v Listině práv a svobod (hodnoty křesťanské a humanistické), nebo hodnoty sociálně darwinistického cynismu, jenž už se přece jako takový neskrývá? "Liberální demokracie" je dnes zřejmě obojí, zakládá se na hodnotovém protikladu.

Právě toto cynicky otevřené soubytí altruismu a cynismu Žižek na Václaváku označil znamenitě jako dnešní "dospělost". Švejkova doba ovšem mocichtivost a egoismus skrývala. Odkrýt je bylo infantilní. Toto skrývání byla dospělost. Dnes chtějí-li mladí vypadat dospěle, odkrývají svou infantilitu, tvar rozmazleného dítěte, svůj cynismus.

Bude tedy dnes úlohou "státního blba", jenž si jakoby zvnitřnil úřední hodnoty, jít s dobročinným úsměvem bankéře po krku neschopnému neplatiči a zároveň natahovat ruku do státní kasy? Bude si na náměstí lebedit, jak je tu všude kolem díky privatizaci všechno krásně ziskové a efektivní, jak už ve volbách díky bohu není skoro o čem populisticky rozhodovat, protože státu už opravdu, ale opravdu nic nepatří? Takových blbů je tu dost. Podle českých statistik jde o "osoby mladší, s vyšším příjmem a vyšším vzděláním".

Anebo namísto tance nad hrobem vyloučených a neúspěšných nakoupí z vypůjčených peněz českým ústavním soudcům brejle se slovníkem, aby se konečně něco dozvěděli o významu slova "bezplatná" a "z veřejného"? To přece už dělají sociální demokraté.

Či snad budou noví švejkové ukazovat kolizi zapomenuté lidskosti s nelidskostí kapitalismu pokřikem na poslance a exekutory: "Co blbnete, vždyť jsou tady lidi!"? (To zkusil nedávno před Sněmovnou jeden volič a dostal od Kalouska nakládačku.)

Dnešní švejkové nejsou vůbec ničím nápadní. Jako by nebylo co převracet. Ve světě, kde se předstírá infantilita. Kde infantilita je dospělost.

Vytisknout