Má společnost svou základní strukturu zcela neměnnou? Aneb "o trojím lidu"

23. 11. 2011 / Ivo Šebestík

Jelikož byl Meneláos drsný válečník, nepotrpěl si na nějaké finesy, překvapil Prótea ve spánku a popadl jej, aby mu neutekl. Ale v té chvíli předvedl Proteás, co umí. Sevřen spartským králem měnil jednu podobu za druhou. Byl lvem, drakem, ohněm, vodou a nakonec i velikým stromem. Ale tyto "proteovské" proměny mu stejně nepomohly. Nakonec se, unaven převtělováním, vrátil do původní podoby.

Není "proteovská" snaha dospět metamorfózami k osvobození společnosti od některých jejích zažitých struktur v podstatě také marná? Neexistuje v lidské komunitě jakési těžké žulové jádro, se kterým se nikdy a za žádných okolností nedá pohnout, byť to i místy občas vypadá nadějně? Koneckonců i ten Proteás byl přece chvíli zeleným stromem...?

Jenže zároveň to byl stále jen týž stařec zasvěcený službě mořskému světu, se škeblemi ve vlasech a s chobotnicemi místo vousů. Lidstvo během svého dlouhého vývoje vystřídalo spoustu rozličných uspořádání, která se navzájem od sebe nemálo liší. Na první, druhý i třetí pohled se zdá, že současnou společnost v západní či střední Evropě nelze srovnávat s jejím uspořádáním v době Karlovců a Mojmírovců. Absurdním se zdají být srovnání i méně křiklavá, třeba Francie za Napoleona I. a táž země za Ludvíka Napoleona, nebo rakouské a české země za Rudolfa II. a za Františka Josefa.

Historik a dejme tomu specialista na právo objeví i v těchto "méně rozlišených" systémech spoustu rozdílů. Vesměs ve prospěch alespoň trochu měřitelného pokroku třeba v ústavním pořádku, v organizaci armády, v sociálních ohledech, v rozšířenosti vzdělání a podobně.

Kdo však v sobě sebere kus odvahy na to, aby se podíval skrze všechny nepochybně významné a důležité rozdíly, pak zahlédne samotné jádro společenského uspořádání, které je obdivuhodně konstantní už celá tisíciletí a odolává všem pokusům o zásadní reformu. Tou zásadní reformou by totiž musel být nejspíše nějaký zásah do podstaty lidské povahy. Ona základní struktura uspořádání lidské společnosti je totiž -- bohužel pro všechny idealistické reformátory -- přírodní povahy.

Každá lidská komunita většího počtu členů, počínaje kmenem a konče moderním státem, má v podstatě třístupňové uspořádání. Když si vezmeme takový malý a roztomilý příklad z domova, pak ji můžeme spatřovat v podobě starého babiččina prádelníku vonícího levandulí a šeříkem. Prádelníček má tři šuplíky. Horní je uzoučký a nepojme žádné prádlo. Tam si babička ukládá cennosti. Je-li marnivá, pak i šperky. Má tam i vkladní knížku, pečlivě zabalenou bonboniéru, vzácné pero, dar arcivévody Ferdinanda, a pár jiných bibelotů.

Pod tímto svrchním šuplíkem, jenž toho vskutku co do množství mnoho nepobere, nachází se veliké šuple plné pečlivě roztříděného a vzorně poskládaného prádla. To ono voní šeříkem a levandulí. Obsahuje vše, co pečlivá hospodyňka vyprala, vyžehlila, složila a uložila. Každý kousek prádla má své místo. Povlečení je složeno tak, že jeho hrany jsou málem ostré, že by se člověk o ně pořezal. Podobně košile, halenky, ručníky, utěrky. No prostě vše. Tento šuplík je vskutku objemný a jeho složení pestré.

Dole se však nachází ještě jeden šuplíček. Opět úzký a vcelku nevýznamného obsahu. Do něj babička -- občas též nepořádnice -- odkládá -- dalo by se říci, že zahazuje -- vše, co nemá správný rozměr k poskládání či co je vyrobeno z takového materiálu, který nelze účinně ohnout či sežehlit, aby jej bylo možno umístit o patro výš. Je to takový odpadkový šuplík pro nevhodné materiály, špatné tvary a vzpírající se nepoddajné látky. Nachází se v něm i to, co by babička v podstatě už i sama vyhodila do koše, ale z nějakého důvodu tak ještě neučinila. V podstatě takové je i uspořádání lidské společnosti, bez ohledu na to, zda vládne náčelník Sedící býk nebo zda v čele společenství trůní král či důstojný pan prezident, jedno který.

Vrchní šuplík představuje hypotetický prostor mající schopnost být kdykoliv reálně naplněn konkrétními lidmi. Zatímco Sedící býk nebo Vinnetou či náčelník Čikariů v něm budou mít nejbližší členy své družiny, muže, se kterými vybojovali nejednu bitvu, našli pastviny bizonů, uhasili požár v prérii a jejichž skráně zdobí vedle orlích per též i šediny důstojného věku, tak společnosti, které odstranily jak měřítko osobní statečnosti, tak i privilegia spojená s urozeností, svůj vrchní šuplík zaplní finančníky, bankéři, majiteli energetických gigantů, mediálními magnáty, předními politiky, generály a podobně.

V tomto ohledu je rozdíl mezi oběma společnostmi impozantní. Přesto základní struktura platí pro oba typy, byť v obou případech nacházíme v čele (v horním šuplíku) osobnosti zcela jiných kvalit. Myslím, že problém začal přesně v tom okamžiku, kdy se mezi válečníky vloudil první kmenový šaman...

Pojďme však k šuplíku druhému. V něm v každém společenském uspořádání dlí naprostá většina lidstva.

Základním cílem horní přihrádky je, aby obsah prostředního šuplíku byl co možná pečlivě uspořádán a nehrozila anarchie či jiná politická nebo hladová akce. Proto je roztříděnému a vyžehlenému prádlu dán přísný řád. Přesné rozměry, jednoznačná technika poskládání se. Prádlo má zabírat co nejméně prostoru, nic nesmí vykukovat z řady. Čtenáři, kteří byli na vojně, vědí, o čem je řeč. Prostřednímu šuplíku vládnou zákony. Prostřední šuplík na rozdíl od horní přihrádky platí daně. Horní přihrádce se částky někdy omylem zaplacené v daních kompenzují úlevami, zakázkami, privilegii.

Účast v prostředním šuplíku zvládá každý jednotlivec po svém. Někdo je spokojen s tím, že je alespoň tam a nebyl babičkou pohozen ve třetím štoku. Další jedinec, ctižádostivý, chamtivý či posedlý mánií řídit (cokoliv a kohokoliv) úporně hledá ve stropě svého šuplíku dírečku po červotoči, kterou by unikl směrem vzhůru. Vznik kapitalistického systému na bázi měšťanské společnosti pozdního středověku nadělal ve struktuře dna první přihrádky docela významné množství děr, jimiž je možno propašovat svou existenci z účasti na málo významném bytí uprostřed většiny do výše položené škatulky.

V tom ohledu byla překonána rigidní struktura společnosti vzniklé vůlí aristokracie. I když vždycky v dějinách existovaly podivuhodné cesty vzhůru. Například slavný historik Gibbon líčí nebývale úspěšné postupy bývalých otroků a propuštěnců na dvoře šíleného císaře-gladiátora Caracaly. A to až do nejvyšších státních funkcí! Většina těchto osob si ovšem počínala mimořádně hanebně. Bývalá chudoba a nízké postavení je vedly k hamižnosti, korupci a ke krutostem. Budiž to varovným příkladem i pro současnost. Ne vždy se vyplatí povyšovat lidi nízkého (mravně) postavení.

Zbývá šuplík nejspodnější. Ano, je odkladištěm všeho toho, co společnost neakceptuje či co odmítá akceptovat společnost. Je tam soustředěno též vše, co nemá být příliš vidět, za co se společnost stydí, co neumí řešit. Zkrátka to, co je, ač by být nemělo. Je to přihrádka s nápisem PROBLÉMY. Většina z těch problémů je neřešitelná z toho důvodu, že nikomu nestojí za vážně míněná řešení. Jednodušší je nechat problémy tam, kde jsou. Některé vyhnijí, jiné zmrznou na ulici či zemřou hlady.

Omlouvám se útlocitnějšímu čtenáři za "prádelníkovou klasifikaci" základní struktury lidské pospolitosti. Ale obávám se, že je v zásadě skutečně patrná v každém z doposud uplatněných způsobů, jimiž se lidé organizují. Lidí je vždycky mnohem více, než pojme pomyslný horní šuplík. Ten by ostatně ztratil smysl, kdyby jej bylo možno výrazněji rozšířit nebo nafouknout.

Politicky vzato se společnosti od sebe liší metodami, jakými se horní šuple plní z rezervoáru toho prostředního. Někdy to jde po dobrém a stačí natřít si tělo nějakou mazlavou olejnatou směsí, aby se člověk protáhl červí dírou nahoru. Jindy se prostých členů komunity zmocní nervozita a netrpělivě je přikročeno k akci. Dno horní přihrádky je vzato ztečí, prolomeno, rozštípáno na třísky a obsahy obou (vlastně všech tří) šuplat se nakrátko promíchají. Ovšem jen na krátko. Přijde šikovný truhlář a vše rychle uvede do pořádku. Prádlo se opět oddělí od "cenností", roztřídí, nově přežehlí, někdy i vypere a vyvaří, třeba se vezme i přes valchu, a pořádek je obnoven. Lidstvo kráčí dál, k novým, modernějším a ještě pestřejším formám uspořádání, pod nimiž však vždy a za všech okolností zůstává skryta zásadní neměnná struktura "trojího lidu".

Vytisknout