Padouch nebo hrdina?

22. 11. 2011

tisková informace United World of Indigenous Peoples

V nedávné době médii proběhla zpráva, že novinář Simon Eroro obdržel výroční cenu předávanou deníkem News Limited. Tuto Cenu za nejlepšího novinářského sólokapra měl novinář z Papuy-Nové Guineje dostat za reportáž, při níž pronikl mezi domorodé bojovníky za nezávislost na indonéské okupační vládě a popsal jejich pohyb a pozice. Hlavní informací pak bylo především sdělení, že k tomu, aby mohl Eroro mezi rebelující domorodé separatisty proniknout, odvážně podstoupil rituální obřízku pomocí bambusových tyčí.

Jazyk celého sdělení čtenáři sugestivně naznačil, kdo je v tomto příběhu statečný hrdina hodný oslavy ("Krom riskantního zákroku musel při cestě za rebely překonat i nástrahy novoguinejské džungle") a kdo jsou naopak nebezpeční rozsévači zla ("Díky informacím, které Eroro během reportáží získal, mohly policejní složky hranice lépe utěsnit a hlavně odhalit několik rebelských výcvikových táborů"). Čtenář, který není navyklý být ve střehu a prosévat si mediálně podávané informace sítem vlastních vědomostí a zdravého úsudku, možná tak bezděčně opravdu pocítil jistou dávku obdivu k tomuto muži a snad i zadostiučinění z toho, že dobrá věc se zase jednou někde podařila.

Podívejme se nyní na jeho údajně hrdinný čin blíže.

Zmínění "rebelující separatisté", jejichž pohyby a přesuny Erorova reportáž policejním složkám popsala, již od šedesátých let bojují za nezávislost přislíbenou mezinárodním společenstvím. Jak se ve zprávě uvádí, "Tamní rebelové stále dodržují původní domorodé zvyky a patří mezi nejméně probádané etnické skupiny na světě." Erorovi se tedy ve skutečnosti pomocí lsti a lží podařilo infiltrovat a zneužít pohostinnosti členů tohoto vůči světu velmi uzavřeného etnika, jejichž odbojové hnutí má však daleko do teroristických organizací typu Al-Kajda nebo Taliban.

Vychází tak najevo, že Eroro není hrdinou ani novinářem, ale spíše agentem indonéské armády. Je příznačné, že ceremonie předávání ceny se zúčastnil i sám Rupert Murdoch, jenž je ztělesněním dravě bezohledného přístupu k novinařině, který si s novinářskou etikou hlavu nedělá a své zdroje se nijak nesnaží chránit. Murdoch naopak zcela nepokrytě při ceremonii přiznal své ambice: "A právě reportáže jako tato z nás dělají mediální velmoc."

Není bez zajímavosti, že tato zpráva se v médiích objevuje souběžně s již méně populárními informacemi: 

19. října 2011 se konal Třetí národní kongres papuánských vůdců v Jayapuře v provincii Papua, při němž došlo k vyvěšení národní vlajky a vyhlášení nezávislosti. Na pokojné shromáždění vtrhla stovka indonéských policejních těžkooděnců a začala do lidí střílet. Bylo usmrceno nejméně pět osob -- místní skupiny pro lidská práva tvrdí, že zabitých bylo 17 -- a další jsou pohřešováni, stovky lidí byly uvězněny a velké množství se zraněno ukrývá. Indonéská vláda nazvala vyhlášení papuánské nezávislosti vlastizradou, pro obyvatele Západní Papuy je však součástí jejich boje o znovuzískání vlastní země.

Vraťme se nyní zpět k příběhu oceněného novináře a vyslechněme si navenek podobný příběh jeho jiného kolegy, kterému se v únoru letošního roku podařilo -- zcela bez oslavných fanfár a bulvárně zajímavých detailů -- dostat do hlubin papuánské džungle a promluvit tam s generálem Richardem Youwenim, jedním z nejdéle sloužících velitelů rebelující domorodé armády. William Lloyd George píše:

Obklopen kmenovými vojáky v tradičním oděvu, generál mi se slzami v očích vyprávěl, jak se coby student inženýrství v Jayapuře dověděl o počátku konfliktu a okamžitě se vrátil ke svému lidu: "Nemohl jsem jen tak stát stranou a nechat Indonésii, aby nám vzala naši zemi," vyprávěl mi Youweni, očividně pronásledován touto vzpomínkou. "Jim na našich lidech a naší zemi nezáleží, chtějí se jen zmocnit našich přírodních zdrojů." Stejnou křivdu popisovali i ostatní velitelé. Mnozí z nich při vzpomínce na to, jak byli Papuánci mučeni a zabíjeni indonéskou armádou, plakali.

Rebelové jsou roztříštění, mají ubohé zbraně a nedostává se jim mezinárodní podpory, ale jejich oddanost zemi a národu je zcela zřejmá. Jeden z velitelů, Freddie Laboi, mě ujišťuje: "Možná je nás málo a jsme špatně vyzbrojení, ale budeme bojovat dál, abychom získali zpět svou zemi, která nám po právu patří."

Zatímco indonéská vláda a mezinárodní korporace mohutně vydělávají na přírodním bohatství ostrova, sami Papuánci žijí v zoufalé bídě. Rozvojový program OSN uvádí, že 35 % populace Západní Papuy žije pod hranicí bídy, což je v kontrastu s indonéským národním průměrem zhruba 13 %. Skupiny pro lidská práva odhadují, že od doby, kdy Indonésie začala kolonizovat papuánský národ, bylo zabito přes 400 000 Papuánců. I přes kritičnost situace papuánského lidu jen málokdo ve světě ví, kolik si toho za ta léta vytrpěli.

Human Rights Watch a další organizace zaměřené na lidská práva vyzvaly amerického prezidenta Baracka Obamu, aby se vyslovil k problematice Papuy při setkání s indonéským prezidentem Susilo Bambang Yudhoyonem na regionálním summitu pro Východní Asii, který proběhl tento uplynulý víkend na indonéském ostrově Bali. Yudhoyono se však v sobotu vyslovil na obranu akce indonéské armády takto: "Když naši vojáci jednají v sebeobraně, nelze to klasifikovat jako porušování lidských práv." Yudhoyono také sdělil, že během jeho setkání s Obamou na Bali nebyla Papua konkrétně projednávána.

Organizace United World of Indigenous Peoples (UWIP) se dlouhodobě věnuje monitoringu situace na Západní Papui a provozuje stránky www.freewestpapua.cz

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 22.11. 2011