Tobě věnec budiž dán, Magore, aneb o živých jen špatně

23. 11. 2011

Nerad bych čímkoli rozrýval růžovou zahrádku iluzí o významu Magora Jirouse pro kulturu, ale nemyslím, že nějaký existuje. Nerad bych boural idylický svět kovaných disidentů, ale myslím, že v tomto případě jde o císaře, jehož nahotu zatím nikdo nedemaskoval hlavně proto, že byly na práci důležitější věci.

S prostředím, kde existují tendence glorifikovat Magory, zatímco po nedávno zemřelém malíři Sýkorovi v tomto ohledu neštěkne ani pes a skromný prototyp antirebela akademik Holý zápasí o dotace, není něco v pořádku. Za to, že jednooký král a odborník na vše Klaus, podobně jako živoucí symbol trautenberkovství Knížák, sami sebe nerušeně pasují na kulturní a vědecké elity, zatímco objektivně, kriticky a pluralitně uvažující osvícenci (střihu např. Petra Robejška) zápasí o intelektuální přežití kdesi na periferii zájmu české společnosti, mohou spíš než sofistikované mlčení hlavně naivita, hloupost, nebo totální absence vkusu.

Inteligentní mladá dáma, která se empaticky zabývá lidskými příběhy navázanými na socialistickou výstavbu za období normalizace, uzavírá svůj nedávný "kontroverzní" rozhovor v Respektu slovy: Hlavně ať to nevypadá, že jsem nějaká komunistka. Pro mě z toho vyplývá, že dotyčná buď nevěří ve schopnost čtenáře rozlišovat pojmy a dojmy, nebo, přestože je velmi vnímavá a schopná objektivní interpretace reality, ani ona nezpochybňuje disidentskou mantru o černém zlu a bílém dobru. Tu však svou vlastní činností paradoxně nabourává -- středobodem jejího vcítění je spořádaný a konformní občan dané doby, v jejím podání na rozdíl od zaběhaných klišé překvapivě oplývající lidskými rysy.

Jak je to možné? Asi proto, že konformisté tvoří z titulu svého označení v rámci společného konsenzu vždy většinu. Konformní byli v rámci své skupiny autoři americké ústavy, konformní jsou spolky dobrovolných hasičů, konformní v rámci své skupiny jsou opozičníci či členové ve své liberálnosti konzervativních (a naopak) hnutí. Právě konformismus uvnitř té které skupiny zbavuje její členy tíhy rebelství a dává jim možnost pokračovat, plánovat a existovat.

Z tohoto hlediska se situace po listopadu 1989 jistě změnila. Nejen bolševik, ale v zásadě i konformisté, tj. majoritní společnost, ustoupili progresivním menšinám. Kromě finančních oligarchů představují druhou nejvýraznější z nich postavy spjaté s bývalým disentem, občas označovaní jako pravdoláskovci. To, že dvacet let mohou na mocenské, kulturní a mediální scéně figurovat stejná jména lidí, kteří se odnepaměti znají a navzájem se podporují, koresponduje s faktem, že většina národa je skutečně konformní. Konformně, a to na výsost, se z přirozenosti věci svého nového establishmentu chová ale i bývalý disent. Konformita je mimo jiné cítit i z jeho přístupu k finální kanonizaci legendy o Magorovi.

Je tohle ale poselství, pro které Magor psal, rebeloval, žil, živořil a za které je veleben? Opět myslím, že ne. Magor totiž podle mě disponoval spíš než vizí především vlastnostmi. Za základní z nich bych považoval chronickou neschopnost sžít se s jakoukoli dobou a společností, kombinovanou s notnou dávkou naivity a tvrdohlavosti. Možná to bylo důvodem jeho rebelství, režim se spíš ukázal jen jako vhodné médium: jako takový pomohl vzniku fenoménu "Magor" vlastní hloupostí, náchylností nechat se vyprovokovat a snahou být papežštější než papež -- zosobněnou mimo jiné mylnou představou, že Sovětům, kteří sami tehdy žili všelijak, by mohla vadit jurodivě působící beatnická mládež. Netrvalo dlouho a zrodil se Magor, za kterého se mohl leckdo schovat. Svým způsobem obyčejný, jezuitsky zarputilý a nekomplikovaný kluk, který kromě daných vlastností ničím zvláštním neoplýval a ke své roli přišel jak slepý k houslím.

Obávám se ale, že to, co mohlo být kdysi pochopitelnou podporou, mělo či má v posmrtném období sklon hypertrofovat do nekritického obdivu, který si podle mě umělec rozměrů Jirouse (na rozdíl třeba od kolegy Krchovského, který je skutečným řeholníkem slova) nezaslouží. Fakt, že ani disidentští kapři sami sobě rybníky nevypouštějí, může ale v tomhle ohledu vysvětlit leccos. Magorův nikterak brilantní umělecký příspěvek byl tak zřejmě vyvážen -- nebo spíš převážen -- zejména jeho ochotou být za mnohé otloukánkem.

Chápu, že každý establishment má své ikony a někoho, na koho se bude vzpomínat a kdo bude opěván. Co nechápu, je intenzita, s níž se čas od času obdobné disidentské poudačky vzedmou, jakož i drive, s nímž aspirují na status legitimity a oficiální pravdy. Nelze si totiž dělat iluze, že by bývalý disent včetně Magora byl i dnes mediálně mainstreamovou záležitostí. O to víc je s podivem právě rychlost, s jakou byla prakticky neprodleně po Magorově smrti téměř veškerá média zaplavena psaným či mluveným textem na jeho téma, stejně jako podle mě naprosto neúměrný prostor, který mu byl věnován. Následovala klasická škála tváří, disidentských historek, Malého celebrace, možná i Sváťa Karásek s kytarou se ukázal, jistě ale obligátní lumeni jako Knížák, Vondra, Schwarzenberg, Havel a další. Kde ta kamarádství začala, nikdo neví, co je drží pohromadě a kde je jim konec, také ne. Jisté je, že z nějakého důvodu stále trvají, a to napříč politickým spektrem a na těch nejexponovanějších místech v celé české společnosti. Zaříkávací mantra je přitom stále tatáž.

Je holou a neobjevnou pravdou, že věda, umění i zodpovědná politika se dělá pro konformisty, které má za cíl vychovávat a evolučně posunovat vpřed; revoluce naproti tomu slouží téměř vždy menšinám. Neměl-li Magor konformisty v lásce a stál-li na úsvitu demokratizačního pravdoláskovství, kopal za menšinu. Ač kvanta mediální masáže samy o sobě pravdu či lež ohledně jeho historického přínosu české společnosti neprokazují, vypovídají přinejmenším jasně o neutuchající schopnosti jeho sympatizantů mobilizovat noviny, televizi i další média.

Je-li v silách někoho toto, může být jeho logickou ambicí psát dějiny. Tvrzení, že Magor byl jednou z největších postav novodobé historie, by ve světle toho bylo nejen pochopitelné, ale z pohledu zainteresované menšiny i pravdivé. Mlčení většiny opět svědčí o jejím konformismu, hlavně ale dál nahrává situaci, kdy si copyright na výklad dějin může legitimně nárokovat někdo, kdo majoritu nemusí ani tvořit, natož se snažit ji aspoň objektivně reprezentovat.

Vytisknout