Vlasta Chramostová: Otevírám svou studánku plnou krve

21. 11. 2011 / Tomáš Koloc

První dějství: Hvězda

Mnohé motivy se do života Vlasty Chramostové vracejí. V roce 1943 byl její první rolí, ještě během studia brněnské konzervatoře, hlas Boženy Němcové v dramatizaci spisovatelčiny Babičky, o rok později založila s přáteli ilegální divadelní spolek D-club, který hrál u rodičů, příbuzných, v bytech českých vlastenců. Po osvobození odešla na rok do Olomouce a po čtyřech sezónách v brněnském Národním divadle přestoupila do pražského Divadla na Vinohradech, které tehdy bylo Divadlem Československé armády. V době, kdy byl její manžel, ředitel brněnského rozhlasu Bohumil Pavlinec, v souvislosti se Slánského procesem pod revolvery vyhozen z úřadu (do kterého jej instaloval později popravený Otto Šling), zkoušela roli Leninovy sestry Olgy v sovětské hře Rodina. Na rozdíl od svého tehdejšího manžela (který si tak pravděpodobně zachránil život) nicméně pod záminkou pracovní zaneprázdněnosti odmítla být spolupracovnicí StB. V té době pro ni začal psát jeden z dvorních autorů DnV Pavel Kohout. V souvislosti s natáčením filmu Rudá záře nad Kladnem, podle knihy tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého, byla jednou ze skupiny umělců, kteří prezidenta soukromě požádali o milost pro herečku Jiřinu Štěpničkovou, která se pokusila o přechod státních hranic a byla v zinscenovaném procesu odsouzena za špionáž. Tvrdou odpovědí režimu bylo shromáždění členů Divadla na Vinohradech, v němž měli z vůle úřadů pro Štěpničkovou požádat o trest smrti. V. Ch. se na toto shromáždění spolu s kolegou Rudolfem Deylem ml. nedostavila. V této době však neodolala nátlaku StB a podepsala spolupráci, kterou však pod záminkou pracovní vytíženosti sabotovala (svazek byl uzavřen v roce 1964). V roce 1959 pro ni Jan Drda napsal roli Plajznerky ve hře Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert (tehdy připravovala ke zkouškám na DAMU Jiřinu Bohdalovou, která se později, za normalizace, v této roli proslavila). V roce 1962, v době, kdy začalo svítat na reformní časy, vstoupila do komunistické strany. O rok později natočila s Vojtěchem Jasným a Janem Werichem legendární satirickou komedii Až přijde kocour, v témže roce ji však stihla rodinná tragédie, když způsobila autonehodu, při níž zahynul její čtyřletý syn. V roce 1965 hrála jednu z hlavních rolí v legendární Bílé paní autora Karla Michala a režiséra Zdeňka Podskalského, filmu, kritizujícímu poměry v zemi, která podle prezidenta Antonína Novotného "dosáhla beztřídní společnosti". Ve stejném roce (kdy také získala titul zasloužilá umělkyně) se ředitelem jejího mateřského divadla stal dramatik František Pavlíček, který později divadlo znovupřejmenoval na Městské divadlo na Královských Vinohradech a začal v něm uvádět špičkový světový repertoár, včetně vlastních adaptací. (V. Ch.: "Jako nafoukaná hvězda jsem s ním v té době měla napjaté vztahy...")

Intermezzo: Jaro se změnilo v pozdní léto

Prvním určujícím datem jejího života, kdy byla její dosud téměř přímá cesta herecké hvězdy odkloněna jiným směrem, se stal 21. srpen 1968. Ten den se její muž Stanislav Milota vloupal do Filmového studia Barrandov, kde si vypůjčil svou kameru a materiál, na nějž točil film Spalovač mrtvol (V. Ch. v něm hrála roli manželky hlavního hrdiny) a za asistence své manželky (během natáčení zázračně přežili několik přestřelek) na ně natočil 2000 metrů profesionálního dokumentárního záznamu z okupované Prahy. Během něj se, podle slov V. Ch. potkali s těmi, "kdo jsou vždy tam, kde je život nejhustší"; Karlem Kynclem, Jiřím Rumlem, Vladimírem Škutinou, Jiřím Kantůrkem..." S řadou z nich se devět let později potkali v Chartě 77. Generacemi oceňovaný film o Spalovači mrtvol (černá symbolika je, že technika z něj Stanislavu Milotovi v lednu 1969 znovu posloužila jako materiál pro dokument z pohřbu Jana Palacha !) se pro oba manžele stal nadlouho posledním. O rok později bylo V. Ch., za své moderátorství v reformním pořadu Jizvy, jiskry, jistoty zakázáno i účinkování v Československé televizi. Tehdy také vystoupila z KSČ. Poté, co na protest proti vyhození ředitele Pavlíčka opustila po dvaceti letech angažmá ve Vinohradském divadle, podal jí pomocnou ruku zakladatel Divadla za branou, režisér a herec Otomar Krejča. Když bylo v roce 1972 divadlo z vyšší moci zrušeno, rozloučila se v roce 1973 v Západočeském divadle v Chebu s divadelní scénou opět symbolicky; hlavní rolí Brechtovy Matky Kuráže, která přišla o všechny své děti. Na písemný dotaz proč byl zmařen její chystaný nástup do kolínského divadla, jí její bývalá kolegyně z Divadla na Vinohradech Jiřina Švorcová, nyní členka "znormalizovaného" ÚV KSČ, odpověděla: "Vážená soudružko, Váš požadavek je bezpředmětný, protože Váš případ je podle našich informací vyřešen."

V. Ch. se (spolu s kolegou, hercem a dramatikem Pavlem Landovským a filmovým režisérem Pavlem Juráčkem) stala jednou z trojice dramatických umělců, kterým bylo kompletně zakázána veřejná tvorba.

Druhé dějství: Ve světle lamp

Druhým určujícím datem v životě Vlasty Chramostové (které už je zapsáno v divadelních slovnících) byl 2. říjen 1976, kdy byla v bytě V. Ch. a S. M. nad pražským Národním muzeem uvedena premiéra inscenace vzpomínek Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa, podle knihy, kterou zakázaný národní umělec zakázané zasloužilé umělkyni dedikoval a ona ji s ním na oplátku k jeho sedmdesátým pátým narozeninám nastudovala. Přestože nemocný básník nabídku "čtyř kapitánů - spisovatelů", Havla, Kohouta, Vaculíka a Topola, že ho do patrového bytu v činžáku bez výtahu vynesou, odmítl, sešli se hned poté v nově založeném spolku Charta 77. Ten obvinil stát z neplnění helsinských dohod o lidských právech a v době nejhorší nesvobody paradoxně scelil celé tehdejší "zakázané kulturní podzemí". (Charta, stejně jako bytové divadlo, spojily nespojitelné; Vlasta Chramostová vzpomíná, jak na jednom z představení seznámila manželky dvou politických protivníků z Února 1948, kteří se později oba stali oběťmi režimu, národního socialisty Prokopa Drtiny a komunisty Rudolfa Slánského.) Druhou inscenací bytového divadla byla cyranovská koláž z textů zakázaných autorů Kohouta, Klímy, Trefulky, Klimenta, Sidona a Vaculíka nazvaná charakteristicky Appellplatz II (1977). Pak přišel Pavel Kohout se svou shakespearovskou dramatizací Hra na Macbetha (1978), s Pavlem Landovským v titulní roli a s Vlastou Chramostovou v roli Lady Macbeth. Hlavním představitelům přihrával autor hudby Vlasta Třešňák a autor hry s talentovanou herečkou a zpěvačkou, svou dcerou Terezou, která se ani po letech přípravy pod rukama V. Ch. nedostala na DAMU a její učitelka jí poradila, ať se věnuje svému dalšímu talentu, psaní. (Dnes se jmenuje Tereza Boučková a je spisovatelkou). Toto představení bylo jednou z posledních kapek, které Kohoutovi, Třešňákovi a Landovskému vyneslo nucené vystěhování do zahraničí.

Když V. Ch. v Praze osaměla, uskutečnil pro ni její bývalý ředitel František Pavlíček svůj starý sen; drama o životě Boženy Němcové Dávno, dávno již tomu -- Zpráva o pohřbívání v Čechách (1979). V textu, nově inspirovaném pohřbem profesora Jana Patočky, který zemřel po výslechu v souvislosti se svým podílem na Chartě, bylo vše; strach z její osoby jako ze špatného svědomí společnosti, přemlouvání, aby se vzdala svého radikalizmu, pán s buřinkou na chodníku a nakonec i nákladná společenská událost -- pohřeb spisovatelky, kterou česká společnost nechala umřít v bídě.

Poslední hra bytového divadla přestala být hrána, když po jedné z repríz vyvezla StB její diváky Rudolfa Battěka a Ivana Kyncla do jičínských lesů, kde je vyhodila do sněhu a vyzvala je, aby přemýšleli o divadle a moci...

Představení byla před rozprášením několikrát "pohostinsky" sehrána mimo byt a navštívila je (kromě disidentů a odvážných divadelníků Ilji Racka, Miroslava Macháčka a Jana Hartla) také slavná rakouská herečka Maria Schell a několik západních diplomatů. Díky jejich pomoci a především díky odvaze zúčastněných tvůrců se Stanislavu Milotovi podařilo profesionálně zachytit obě představení na materiál poskytnutý britským dramatikem českého původu Tomem Stoppardem (který v roce 1979 o bytovém představení Kohoutova Macbetha napsal hru Krhútův Macbeth), načež byly diplomatickou cestou propašovány do londýnské exilové tiskové agentury Jana Kavana Palach Press, kde byly vyvolány a následně odeslány do Vídně, kde se jich ujala rakouská televize ORF, která je postupně odvysílala. Několikanásobnou ironií je, že během televizního uvedení hry Dávno, dávno již tomu (která byla odvysílána 17. Listopadu 1983 u příležitosti předvečera stého výročí založení pražského Národního divadla a V. Ch. spolu se S. M. ji zhlédli v bytě jednom brněnském bytě, kde bylo možné chytit signál rakouské televize) tvůrci zjistili, že televize ORF "zcenzurovala" některé pasáže, které pojednávaly o totalitních praktikách Bachova režimu v Rakousku...

V osmdesátých letech, kdy Státní bezpečnost už zamezila i veškerým bytovým produkcím, se V. Ch. stala příležitostnou přispěvatelkou Rádia Svobodná Evropa a exilového časopisu Listy, který v římském exilu vydával bývalý ředitel československé televize z roku 1968, později poslanec evropského parlamentu Jiří Pelikán. Když Pavel Kohout, tehdy už dvorní autor a režisér vídeňského Burgtheatru, zpracoval příběh manželů V. Ch. a S. M. do hry Marie zápasí s anděly, která podstupovala cestu Evropou, stalo se pravidlem, že tvůrci inscenací i nadšení diváci pak manželům posílali své pozdravy. V té době manželé žili jako "chalupáři na plný úvazek" v severočeské obci Prysk a živili se výrobou uměleckých lamp ze skleněných úlomků, které Stanislav Milota (který měl být původně sochařem) vozil ze sklárenské skládkv nedalekém Novém Boru (na níž si v té době hrával i autor tohoto článku). Tehdy se chalupářka Chramostová, aniž to věděla, dostala na seznam režimu v akci Norbert; její jméno patřilo mezi ty, kteří měli být v případě "ohrožení republiky" do 24 hodin fyzicky zlikvidováni.

Třetí dějství: "Oči, které hodně plakaly, lépe vidí"

Zatím poslední dějství dramatu života Vlasty Chramostové se počalo na její šedesáté třetí narozeniny. Tehdy měla za sebou podmínečné odsouzení na tři měsíce za Otevřené prohlášení k Palachovu týdnu, které zaslala sdělovacím prostředkům, premiéru Ladislavu Adamcovi a generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Milouši Jakešovi (byl to částečně trest za sběr podpisů na petici za propuštění Václava Havla z vězení mezi divadelníky). Narozeniny trávila reflexní masáží (o studentské demonstraci nevěděla), a druhý den ji herečka Milena Dvorská a dramaturgyně Hana Konečná pozvaly na diskuzi do Realistického divadla. Od té chvíle trávila zimu mezi injekcemi a divadly, které vyzývala ke stávce, a demonstracemi. Řada pražských divadel jí nabídla angažmá, její bývalá domovská scéna, Divadlo na Vinohradech, však jen spolupráci. Na jaře 1991 jí úřednice penzijního úřadu (v odpověď na dotaz Stanislava Miloty) sdělila, že dvacet let nepracovala, a tak v žádném případě nemůže mít stejný důchod jako národní umělkyně Jiřina Švorcová. Částečně ze závisti částečně z nenávisti vzniklo napětí mezi ní a některými kolegy. Vyvolalo je abecední zveřejnění "Tajných spolupracovníků StB" bez bližších podrobností v tzv. Cibulkových seznamech. V. Ch. se od roku 1991 se stala členkou činohry pražského Národního divadla, kde pro ni opět začal psát Pavel Kohout (adaptace románu polské autorky Tecie Werbowské Kyanid o páté, 1996). Ke svým osmdesátinám v roce 2006 uvedla na komorní scéně ND v Divadle Kolowrat improvizovaný pořad Tři životy (Benefiční večer Vlasty Chramostové), který divadlo s velkým úspěchem reprizovalo tři roky. K filmu se vrátila přesně po třiceti letech, v kraji (kde se v roce 1961 seznámila s mužem svého života), na natáčení filmu Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala -- a ve stejném roce ji režisér-kameraman Jaroslav Brabec obsadil do své filmové adaptace klasického románu Josefa K. Šlejhara Kuře melancholik. Pro stejného režiséra a pro Vlastu Chramostovou napsal v roce 2003 Pavel Kohout se svou ženou Jelenou Mašínovou ironický televizní příběh PF 77 o herečce, která, dotlačena okolnostmi, nakonec podepíše Antichartu. S ND se Vlasta Chramostová (stejně jako v případě DnV opět po dvaceti sezónách) rozloučila jak jinak než rolí Babičky Boženy Němcové, když souběžně hrála stejnojmennou postavu v Havlově Odcházení v Divadle Archa pod režijním vedením Davida Radoka, syna velkého českého režiséra Alfréda Radoka. Stejnojmennou postavu si nakonec zahrála i v autorově režii ve filmové adaptaci hry, pro kterou byl, jako herec hrající bulvárního fotografa, nakonec angažován i Stanislav Milota. Když se jí novináři před její poslední premiérou v Národním divadle zeptali, jak bude Babičku hrát, odpověděla jim arabským příslovím: "Oči, které hodně plakaly, lépe vidí". Její osud se stal jedním z českých osudů, na nichž Mariusz Surosz založil svou knihu Pepíci. Dramatické století Čechů, která se prosadila jako charakteristické svědectví o Střední Evropě.

Tajemství světla Vlasty Chramostové: Firma MICHR

"S firmou MICHR Licht ist sicher," to bylo heslo lampářské dílny Milota-Chramostová. Kdo vstoupí do domácnosti manželů nad pražským muzeem pochopí, jaký má podíl na příběhu herečky, která chtěla žít v pravdě má její životní partner Stanislav Milota, kameraman, který se samostudiem vypracoval na jednoho z nejvýraznějších umělců ve svém oboru, kterému producent oscarových filmů Moris Ergas řekl: "Když jsem tě viděl točit, vrátila se mi víra ve film!" Když se v roce 1968 rozhodl, že zůstane, filmaři v SRN za něj ještě několik let platili poplatky odborům v naději, že přece jen přijede. Vnuk zakladatelky české sociální demokracie a syn komunisty nikdy nebyl ve straně, ale říká: "Nikdy jsem neměl rudé trenky, ale srdce mi tluče nalevo. Máme je tam všichni, ale někdo to popírá". Jeho kariéra profesionálního kameramana skončila na natáčení izraelského filmu se symbolickým názvem Všichni se ode mě odvrátili. V době, kdy se v Čechách pohřbívalo za asistence policejních helikoptér, stál čestnou stráž na ostře sledovaných pohřbech Jana Procházky, Jana Patočky a Jaroslav Seiferta. Stálo ho to tři mozkové příhody a pravé kameramanské oko. Byl "dvorním kuchařem Charty" s heslem: "Jako kameramana mě můžete urážet, jako kuchaře nikoli." V roce 1989 se stal pořadatelem listopadových mítinků ve Špalíčku a prvním ředitelem kanceláře Václava Havla, odkud demonstrativně odešel. Na protest proti praktikám Vladimíra Železného -- odešel z dobře placeného místa v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, za což získal cenu pojmenovanou po jediném politikovi, který nepodepsal Moskevský protokol, návštěvníkovi bytových divadel Františku Kriegelovi.

Rozhovor s Vlastou Chramostovou a Stanislavem Milotou jsem mohl uskutečnit díky dvojímu zprostředkování šéfredaktora čtrnáctideníku Kulturní noviny a zakladatele nakladatelství Doplněk (které v roce 1999 vydalo knihu vzpomínek Vlasty Chramostové nazvanou prostě VLASTA CHRAMOSTOVÁ a které v těchto dnech chystá její druhé opravené vydání) Jana Šabaty, jenž se s manželi zná z disentu.

Jak vnímáte dnešní dobu z hlediska uměleckého povolání? Dá se porovnat s 60. léty, kdy jste byli "na startovní čáře"?

Vlasta Chramostová: V časech, kdy jsem začínala, jsme byli hrdí na svou univerzalitu; že dokážeme čistě zahrát všechny žánry, že jsme přesní, že se dáváme do služeb autora. V tom byl velký Luboš Pistorius -- a taky Pavel Kohout, který vždycky říkal, že když dělá adaptaci, je odpovědnější; jako kdyby mu někdo svěřil své vlastní dítě, aby se o ně staral. Dnes je doba improvizace a také míchání žánrů, ale to je to nejtěžší aby člověk byl moderní, a ne módní, .. Já jsem herečka verbálního divadla, a dnes se divadlo kloní spíš k neverbálnosti, což chápu. Za posledních sto let se natolik vymlátila slova, že už nemají ten význam jako dřív.

Na to, aby se poznal talent, musí mít člověk čich, ale ta radost, když jdete suchopárem a potkáte vzrostlý talent je nepopsatelná. Na některých se Standou shodneme, a to je co říct. Nově je to režisér Tomáš Řehořek a písničkář Tomáš Klus. To je téměř důstojný nástupce Karla Kryla.

Stanislav Milota: Já bych k nim ještě přidal dva dnešní režiséry-kameramany, kteří se ba jmenují Brabec; Jaroslava Brabce a F. A. Brabce. O sobě bych neřekl, že jsem umělec. Já jsem se učil odzíráním; tím, že jsem byl pořád "na place". A když pětsetkrát vidíte, jak se dělá určitá věc, tak se najednou z minuty na minutu stane, že stojíte u kamery a ostříte. Já jsem začínal v 50. letech u kameramana Ferdinanda Pečenky. Jako ostřič jsem pracoval na filmu Měsíc nad řekou s nádherným obsazením, s paní Baldovou, Medřickou. Pan Plachý chodil vždycky pozdě a od Kršky a pečenky jsem se dozvěděl, že byl na výslechu kvůli svému bratrovi. Dodnes, když ten film vidím, upozorňuji ženu na okamžik, kdy Jiří Plachý v roli Roškota říká: "Připijme si, bratři!" To je přesně ten umělecký okamžik, o kterém se říká, že byl zaplacený krví, byla to Plachého poslední filmovací scéna; o tři dny později si ho Vlasta Fabiánová a Karel Höger šli cestou na zájezd vyzvednut domů a našli ho mrtvého na chodníku pod oknem jeho bytu. Pak přišla 60. léta a i takové charaktery jako vrah českého skautingu pan Poledňák razili cestu uměleckému zázraku 60. let. Honza Procházka nebo Seifertův přítel básník Fikar vydupali takové poměry, že se mohlo stát, aby režisér Honza Němec přišel s námětem na jednu stránku A4, na ten dostal dva miliony a šel točit. Za státní peníze se točily protistátní filmy. (To dneska nejde. Kapitalista si dává pozor, co se proti němu točí.) Ovšem tenkrát se k té kultuře dostal ten, kdo měl alespoň trochu aktivní přístup. Když chtěl v tom Horním Dolní jít do kina, musel se obléct, dojít tam, musel pro to něco udělal.

V roce 1990 se u nás začala úplně jiná epocha, všichni začali přemýšlet, co mají točit, aby se na to chodilo, začali se lidem podbízet. Tehdy mi film odpadl od srdce. Přišla generace tvůrců, kteří začali přemýšlet způsobem: proč bych já nemohl mít vilu, bazén. Tohle přemýšlení ale bude zákonitě rodit odpor, už ho rodí. Teprve až se vymění generace, která přišla po nás a vstřebala hrubě kapitalistické vnímání světa, společnost se vrátí do normálních kolejí.

Co si vybavíte, když řeknu Spalovač mrtvol?

Vlasta Chramostová: Juraje Herze, jak sedí u nás v pokoji a baví se se Standou o technických detailech filmu do čehož vyřknu otázku: "A jak si, pánové, představujete technické provedení té scény, kdy mě Hrušínský oběsí?" Standa na to lakonicky odpověděl: "Jednoduše. Bude to prostě tvoje poslední scéna..." (Nakonec tam visel sám, obutý v mých střevíčcích, které byly v jeho záběru, když shora "rybím okem" snímal vražedníka Kopfrkingla.) .

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jste ve svém bytě pořádali legendární bytové divadlo. Cítíte to dnes jako vrcholný zážitek vašeho uměleckého života?

Vlasta Chramostová: My jsme s tím nápadem jako první nepřišli, před námi byly bytové semináře, koncerty, v Polsku se hrálo divadlo v kostelích. Bytové divadlo a slavné záznamy vznikly, protože se sešlo několik lidí, kteří v té době byli na uměleckém vrcholu. Pavel Kohout, Pavel Landovský, Standa -- a koneckonců i já. Byla to největší svoboda v největší nesvobodě. Tenkrát se tradovalo, že jakýsi člověk vyšplhal v Egyptě na vrchol pyramidy a tam objevil nápis: "Dokázali jsme to. Parta tygrů." My jsme začali používat stejné heslo. Tehdy jsem byla nejvíc volná ve smyslu zaměstnání a nejvíc sama sebou ve smyslu společenském. Když se dnes podívám, jak různými směry se chartisté rozešli (byli mezi námi Benda, Uhl, Cibulka, Malý...), napadne mě má oblíbená řecká moudrost: "I mezi přáteli i mezi městy nevane vždy stejný a trvalý duch". A také Cvetajevové výsostné verše: "Byl bílý a krev se z něho lila, byl rudý a smrt ho obílila..." . Dnes už dělám jen to, za co jsem ochotna umřít, jako jsem se za bytové divadlo byla ochotna nechat zavřít.

Stanislav Milota: Já jsem na tom dost podobně. Nikdy jsem nebral všechno. Jedním z mých prvních režisérů byl Alfréd Radok, se kterým jsem na konci 50. let dělal na jeho filmu Dědeček automobil. Víte, kameraman pozná, když režisér není dokonale připravený. A Radok -- s tím se dá srovnat snad jen Vláčil. S Radokem to bylo, jako když otevíráte sardinky, začalo to hlavou, tedy dokonalou přípravou a pak to pokračovalo dál až do úplného detailu. Atd.

A tohoto geniálního člověka zničil pan profesor Vávra, ekvivalent prokurátora Vaše v české kultuře, člověk, který měl svou tvůrčí skupinu už za Protektorátu a pak rovněž za soudruhů. První Radokův film Daleká cesta mu přestříhal a u druhého muzikálu Divotvorný klobouk už ho ani nepustil do střižny. Díky tomu jsem později přišel o nádhernou práci, když za mnou Vávra přišel a říkal: "Budete se mnou dělat Romanci pro křídlovku." A já jsem řekl: "S váma nikdy!" Franta Tichý kdysi říkal: To není umění být dobrým kameramanem, když ti někdo vymyslí kameru, laternu magiku, ale zkus tohle" -- a nakreslil na ubrousek koně. To byl Vávrův případ; uměl si najít dobrého autora, režiséra, dramaturga, kameramana, i talentované žáky, kteří ho dnes velebí, co všechno je naučil. Absolvovali jsme teď rok, kdy byl všude Vávra. Kdo kdy v těch všech médiích zmínil geniálního Radoka, kterého zničil?

Mně bylo, když jsem skončil s kameramanskou dráhou 38, 39. Kdo tenkrát dělal celovečerní filmy byl high society a bral velké peníze. Já jsem v této společnosti přestal být, když mi normalizační ředitel Barrandova Fábera řekl, že mluvím jako bych byl členem cizí rozvědky a já jsem mu řekl, že na rozdíl od něj nejsem členem žádné rozvědky. Pak jsem sedm let nefilmoval, mým posledním kameramanským počinkem byly záznamy bytového divadla, které se teprve dvaadvacet let po listopadu začali zajímat studenti s tím, že je dají na web.

Vlasta Chramostová: Stejný zážitek mám se svou divadelní beneficí Tři životy, o níž psali i že je to představení sezóny, ale nebyla vůle toto představení natočit...

Máte pocit, že v naší společnosti není vůle ani k jiným věcem?

Vlasta Chramostová: Já jsem vždy měla vůli dělat věci, které jsem dělat musela. Ne nadarmo mám narozeniny 17. listopadu a byt nad Václavským náměstím, kde nám historie, kdykoli se dá do pohybu, zavelí: "Chramostová, Milota -- nástup." Příklad manžela, který přišel o pravé kameramanské oko mě vedl k poznání, že nebudu mít klid, když se po dvaceti letech nepokusím znovu vrátit na scénu. Když jsem odešla z divadla na Vinohradech, musela jsem se, když jsem jela tramvají přes náměstí míru ještě léta dívat na druhou stranu, jak mě srdce bolelo. Když jsem přišla do Národního na první čtenou zkoušku; vše ztichlo, lidi chodili s kafem a mysleli si: "Může se bába vrátit, má hlas?" Říká se, že Národní je divadlo individualit, kde jste doma až po deseti letech a je to pravda. V tom desetiletí mě stihla další rána, že jsem našla v Cibulkových seznamech své selhání po přelomu 50.a 60 let. Chtěla jsem se z toho všeho vyznat; otevřít svou studánku plnou krve, jak říká Arthur Miller: "Říct pravdu i proti sobě samému". Myslela jsem přitom i na Jirku Pelikána, kterého jsem znala od mládí, který byl v mládí velký komunista, v roce 1968 byl ředitelem reformní televize, pak emigroval a celý svůj zbývající život smýval svou vinu. Spisovatelka, básnířka a profesorka literatury na univerzitě v Římě Sylvie Richterová říká, že dokud se nepochopí jeho osud, nepochopí se historie této země. Je třeba pochopit, že něco jiného je, když je vám v roce 1938 šest, osmnáct nebo čtyřicet. Ovlivňuje to vaše pohledy, možnosti, postoje. Když jsme v roce 1968 uvažovali o emigraci, uvědomili jsme si, že například profesor Goldstücker na ni má právo, protože už si prožil 50. léta ve stalinistických žalářích. My jsme zůstali, protože jsme byli na řadě, abychom tu zůstali. Jiří Pelikán odešel a se svým vzděláním a svými pěti jazyky (kterými tolik převyšoval například dnešní nedovzdělané ministry školství etc.) zastupoval naši věc v evropském parlamentu. Anebo -- brněnská chartistická rodina Šabatů, je dnes pro mnoho lidí "šedé zóny" nepřijatelná ze dvou důvodů; jednak proto, že její otec Jaroslav Šabata byl kdysi vedoucím členem KSČ na Brněnsku a jednak proto, že si její členové (s ním v čele) v 70. a 80 let odseděli celkem 30 let vězení v normalizačních žalářích. To všechno jsou ale témata na rozsáhlé eseje. Já o tom chystám druhý díl své knihy.

Zatím posledním uměleckým počinkem vaší manželské a umělecké dvojice je Odcházení Václava Havla. Co pro vás znamená Václav Havel a co Odcházení?

Vlasta Chramostová: Václav Havel je obrovská osobnost. Když si ho ve vězení zavolali a řekli mu, že bude zítra propuštěn a může odjet do New Yorku na premiéru své hry, zeptal se jich, zda to propuštění platí pro všech deset uvězněných. Oni řekli, že ne a aby si to do rána rozmyslel. On si to rozmyslel velice rychle a pak byl ve vězení ještě čtyři roky. Vzpomínám, že když jsme sháněli podpisy na petici za jeho propuštění, Federico Fellini se vyjádřil: "Má angažovanost je v mé neangažovanosti. Něco udělat musel, když ho zavřeli..."

Geniální lidé mají zkrátka složitou psýché.

Úkolem intelektuála je dobírat se pravdy. Úkolem politika je činit kompromisy.

Václavovo Odcházení znám lépe než sám autor, protože při reprízách v Divadle Archa nebyla možnost odejít z jeviště do zákulisí, takže jsem hru v dekoraci absolvovala sedmdesátkrát.

Prostý divák se bavil a smál, protože tam byly vtipné situace a vedle toho tam bylo intelektuální publikum, které nám dávalo na vědomí, že ví, kdo je Čechov a Shakespeare a ti zas reagovali úplně jinak.

Takže já divadelně odcházím s Odcházením...

Skončila bych symbolicky: Tak strašně se mi nelíbí svět a strašně se mi nelíbí tuzemsko a ze všeho nejvíc se nelíbím sama sobě, že se mi to nelíbí. Protože přes to všechno jsem pozitivistka a optimistka...

Děkuji Vám...

Ve zkrácené podobě vyšlo ve čtrnáctideníku Kulturní noviny 12/2011

Vytisknout