18. 11. 2011 / Kryštof Kozák
Jsme docela zvyklí na to, když demonstranti otevřeně žádají systémovou revoluční změnu politického režimu, který se stará především o vlastní udržení u moci a ignoruje přání a zájmy většiny obyvatel země. Co si však odnést z intenzivních politických protestů uvnitř zemí, kde alespoň rámcově fungují základní instituce demokratického státu jako svobodné volby či svoboda projevu (USA, Španělsko, Izrael)? Jedná se pouze o bandy idealistických pomatenců, které nemohou ničeho reálného dosáhnout, nebo se na pozadí rýsuje i nějaký důležitý trend či myšlenka? Kloním se spíše k té druhé možnosti, a pokusím se vysvětlit proč.
Winston Churchill v roce 1947 pronesl rádoby vtipný bonmot, že demokracie je nejhorší možný systém vlády, až na ty všechny ostatní. Ve své době měl určitý význam, ale postupem doby se z něj stalo klišé, které v "demokratických" státech zabraňuje uvažování o možnostech pozitivních změn společenského uspořádání. Obsahuje v sobě i nutnost smíření se všemi negativními jevy, které reálnou demokracii zpravidla provázejí, protože lepší to už být prostě nemůže. Konec studené války dále podpořil tento druh uvažování, liberální demokracie a kapitalismus se staly jedinou alternativou, a pro mnoho lidí i jedinou zárukou světlých zítřků nového druhu. Současné protesty jsou důležité právě proto, že poukazují na naivitu i nebezpečnost tohoto přístupu. Znovu otevírají důležité otázky a témata, a směřují k demokracii jako formě vlády, o které bychom nemuseli spolu s Churchillem prohlašovat, že je ta nejhorší, ale stejně se s tím nedá nic dělat.
Aby byly protesty k něčemu, musí mít nakonec i konkrétní politický obsah. I v dnešní době, která je zdravě podezřívavá vůči grandiózním ideologickým projektům, má smysl věnovat energii prosazování některých základních myšlenek a principů, a to třeba i ve formě protestu. Jaké myšlenky a principy by to vlastně měly být?
Problémem samozřejmě je, jak systém upravit nebo změnit tak, aby začal opět přispívat ke zvyšování kvality života většiny lidí. Lepší zacházení se společnými zdroji je z tohoto hlediska klíčové. K tomu je ale potřeba, aby mnohem více lidí bylo schopno a ochotno věnovat alespoň část své energie správě veřejných zdrojů i kontrole zacházení s nimi. Pokud se zjistí závažná pochybení, je potřeba o tom informovat širší veřejnost, která dohlédne na řádné projednání trestních kauz a v příštích volbách podpoří toho, kdo bude s veřejnými prostředky hospodařit lépe. Vhodně použité prvky přímé demokracie ve formě častějších voleb, lokálních referend či konzultativních anket určitě přispějí k oživení veřejné diskuse nad důležitými tématy.
Je jasné, že ve společnosti nepanuje shoda ohledně priorit nakládání s veřejnými zdroji, které jsou omezené: někdo by raději posílil policii, jiný základní školství a další by se zaměřil hlavně na podporu zaměstnanosti. Z tohoto pohledu jsou spory a následné kompromisy nevyhnutelné. Důležitý je ale jednak styl, jakým tento proces probíhá, který je potřeba postupně kultivovat. To je ve výsledku odpovědnost všech, kteří ve veřejném prostředí nějak vystupují. Druhou důležitou součástí pak je kontrola toho, že i po politicky prosazených prioritách je s veřejnými prostředky nakládáno alespoň rámcově účelně a hospodárně.
Důležitou vlastností moderních technologií je i to, že umožňují snadno obcházet kontrolovaná oficiální média a rychle aktivizovat velké množství nespokojených lidí. Virální šíření přes sociální sítě umožňuje rozšířit atraktivní myšlenku (mem) v podstatě okamžitě, a navíc přes síť známých, kterým můžeme věřit a rovnou s nimi i diskutovat.
Klidně by mohl například vzniknout registr soukromých subjektů, které by měly pravomoc efektivně dohlížet na průběh veřejných zakázek a informovat o něm veřejnost. Tam by se mohli přihlásit všichni ti, které rozčiluje rozhazování veřejných zdrojů v neprůhledném systému, a důrazně upozorňovat na zjištěné nesrovnalosti.
Pomohla by i podrobnější kontrola činnosti poslanců či zastupitelů -- měl by existovat přehledný internetový profil, kde by o každém z nich bylo uvedeno, jak hlasoval při klíčových hlasováních, s kým se z titulu své funkce sešel a jaké úpravy zákonů sám prosazoval. Tyto informace jsou navíc zpravidla dostupné, stačí je přehledně propojit a srozumitelně o nich informovat.
Technologie také umožňuje mnohem lépe a přehledněji kontrolovat hospodaření stran i vrcholných politiků. Online příspěvky od většího množství zainteresovaných lidí umožňují omezit závislost stran na pokoutních finančních skupinách, které pak chtějí svoje investice zpátky na úkor zájmů širší veřejnosti. Dalších příkladů by se dala najít celá řada, pouze je potřeba mít dostatečnou vůli k jejich prosazení.
Konzervativní zastánci statutu quo nám samozřejmě spolu s Churchillem řeknou, že současný stav i systém, který jej udržuje, je ten nejlepší možný, a tudíž nevyhnutelný. Veškerý odpor je tedy pouze marnění produktivního času, což říká nejen agent Smith z Matrixu, ale bylo to i jedno z důležitých hesel reálného socialismu v ČSSR. Problematičnost tohoto svůdného argumentu se ukáže, když se podíváme na dramatické rozdíly ve způsobech fungování různých demokratických států nebo i měst či menších komunit. Často zmiňovaná korupce se zřejmě nedá vymýtit úplně, nicméně je velký rozdíl mezi převedením veřejných peněz rovnou na účty politiků ve švýcarských bankách, aniž by se za ně něco vůbec postavilo či udělalo, a pozváním na oslavu po úspěšném dokončení projektu z peněz města. Pokud by všichni veřejní činitelé pouze občas chodili zadarmo na oslavy, a jinak se snažili veřejné finance opravdu šetřit, tak by se na mnoha místech rázem ušetřilo spoustu prostředků. Zkušenosti z mnoha konkrétních míst (Freiburg, Bogotá) nám ukazují, že to často jde i jinak, a tvrzení o nevyhnutelnosti je pouze politicky zneužíváno pro zachování stávajícího (nevyhovujícího) stavu.
Je potřeba si přiznat, že jde o problémy politické, které je ve výsledku potřeba řešit politickými postupy: pokud má dojít k pozitivním změnám, nestačí, že budou "správně" formulovány, ale o jejich správnosti je potřeba přesvědčit co největší počet lidí, a za jejich podpory je pak i prosadit. Samo se to nestane, ale protesty se mohou stát důležitým impulsem tímto směrem. Ukazují totiž jasně trestuhodnou naivnost představy, že stačí jednou za čtyři roky vhodit někam hlasovací lístek, a tím je o veřejný prostor a zdroje postaráno.
Špatná zpráva je, že prosazení pozitivních změn bude vyžadovat spoustu úsilí a energie celé řady lidí. Reálně tedy hrozí, že celá věc skončí nadáváním na poměry před televizí. Dobrá zpráva je, že snaha o zásadní změny je výrazně vidět i ve zdánlivě nevyhnutelném, nejlepším možném systému.
Vytisknout10.3. 2014 / Josef Vít
Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob ...