Pět kilo uheráku

19. 10. 2011 / Boris Cvek

Když jsem měl minulý rok přednášku v rámci "univerzity třetího věku" v Olomouci na téma štěstí a mluvil jsem o tom, jak štěstí záleží v sociálních vazbách a nikoli v konzumu (následoval jsem v tom knihu exprezidenta Harvardovy univerzity Dereka Boka), s moc velkým porozuměním jsem se nesetkal. Často se k tomu vracím, co může být na tak dávnověké a všemi civilizacemi procházející zkušenosti divného a nepochopitelnho starším, zkušeným lidem, až jsem dnes narazil na text důchodce Miroslava Kodeta, který se s hořkostí vysmívá mému článku "Chudoba cti netratí". Vysmívá se tomu, že by někdo mohl krásy přírody a umění cenit nad materiální bohatství a konzum. Cituji pana Kodeta:

"Nabízí květinky, živočichy, poklady světového umění. Tahle veteš má prý podle zpozdilce Cveka obsahovat "nekonečné tajemství a fascinujicí dobrodružství". Dokonce by chtěl, aby se četlo, a Goethe k tomu navíc! Ten chlap si snad v životě neubalil jointa!"

"Po válce přivezli V&W z Ameriky písničku Půl párku.

"Mužíček skromný velice, vstoupil do místní pivnice." A neměl, chudinka, peníze na víc než na půl párku. "Jak se vrchní nad stůl sklání, mužík mu šeptne své přání. Ticho se snese nad sálem, když vrchní zahřmí lokálem: Půl párku, půl párku, ten host si přeje půl párku." Skutečně směšný a trapný mužíček. Leoš Mareš nakládá pět kilo uheráku do Audi a7. Cítíte ten rozdíl?"

Obávám se, že tohle plebejství poměrně dobře vysvětluje normalizační a postnormalizační mentalitu, jak pan Kodet ve svém textu také jasně poznamenává. Je to mentalita zlodějiny, bezohlednosti, zisku za každou cenu.

Nikdo samozřejmě nepopírá, že skutečná bída je hrozná a že Voskovec a Werich proti ní bojovali právem, nicméně mít jídlo není všechno a skutečné bohatství, poměřuje-li se konzumem, je jinou formou bídy, totiž duševni a duchovní. Kdo má plytké prožívání světa, musí v konzumu spatřovat poslední měřítko a smysl existence, ale to je pouze díky tomu, že je omezený, že neumí a nedokáže vidět krásy mnohem větší a hodnotnější.

Aristokratická kultura nespočívala v tom, že by se majetek prožral a užil a spláchl do hnoje, nýbrž největší bohatství a prestiž se projevovaly financováním umění, krásné architektury, tvořivosti a vnitřního života. Lidé dbali na to, co po nich zůstane, poměřovali se s velikány minulosti a velmi lpěli na vzdělání a kultivovanosti.

Bez návratu k těmto hodnotám se civilizace lidí mění v civilizaci mloků, jak ji předpovídal Karel Čapek ve Válce s mloky, a celá planeta bude zničena v jedné velké, odporné, nelidské globální žranici. Místo rozdílu bohatý/chudý je třeba stavět rozdíl plytký/hluboký, vzdělaný/primitiv, občanský/lůza, poctivý/zločinec, jak nás tomu učí starodávné náboženské a morální nauky ze všech koutů světa. Nebo už opravdu nejsme lidmi?

Odkaz na blog pana Kodeta: ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 10.10. 2011