Věda musí poskytovat veřejné hodnoty

9. 10. 2011 / Boris Cvek

Vrací se k tomu občas i časopis Nature, který např. nedávno (12. května) ve svém editorialu "Value judgements" upozornil na to, že věda musí poskytovat veřejné hodnoty, nikoli jenom vědecké články. Je podle mého názoru pravdou, že v honbě za úspěchem v bibliometrických měřítcích se zapomíná na to, k čemu to všechno vědecké bádání a miliardy dolarů do něj vkládaných vlastně jsou. Na druhou stranu vědců a vědeckých institucí je strašně moc (Nature se třeba v čísle z 21. dubna podrobně zabývá přílišným a nepodstatněným "vyráběním" nositelů PhD po celém světě, aniž by pro tyto lidi bylo často nějaké adekvátní uplatnění) a je třeba mezi nimi nějak rozlišovat, protože finančně prostě není v možnostech žádné společnosti nasytit všechny jejich potřeby. "Růst vědy" se automaticky bere za dobrý, byť se tím míní zejména výstavba nových budov, vytváření nových vědeckých míst a další uvrhnutí nových vědců do kruté soutěže o peníze na základě bibliometrických měřítek. Některé charity, jako např. Nadace Billa a Melindy Gatesových, vyžadují od vědců velké vize a nápady, které změní svět a vyřeší palčivé problémy zejména chudých a bezbranných, ale takto se zatím v běžném rozdělování peněz ve vědě obecně nepostupuje. Dokonce se kladně (aspoň v ČR) hodnotí a finančně odměňuje patentování poznatků, které směřuje ke komercionalizaci a znepřístupnění těchto poznatků chudým a slabým v rozvojových zemích.

Má osobní zkušenost je spíše taková, že bibliometrie aspoň trochu přinesla zásluhovost do celého systému a oddělila úplné plevy od něčeho, co by mohlo být zrnem (mluvím řekněme za "biomedicínské obory", v nichž aktivně působím a jejichž základním cílem je vývoj nových léků a terapií pro závažné choroby). Aplikace kritéria společenské prospěšnosti a velkých vizí by vedla podle mého názoru ke zúžení a radikálnímu zeštíhlení vědecké mašinérie a k dalšímu, ještě přísnějšímu a náročnějšímu oddělování zrn od toho, co se jako zrna pouze tváří na základě bibliometrických výstupů, ale nikdy z nich nic užitečného nevyroste.

V dnešních Otázkách Václava Moravce nositel Nobelovy ceny za ekonomii Stiglitz tvrdě kritizoval ekonomický vývoj v USA v posledních letech jako ukradení celého společenského produktu hrstkou superbohatých elit, zejména finančním sektorem, který ožebračil průměrného amerického občana na úroveň konce 70. let. Stiglitz horoval za nové a nové zadlužování USA, které prý mají přístup k relativně levným úvěrům, a investování půjčených peněz do inovací ve vědě a v technologiích, což musí podle Stiglitze přinést takové zisky, že dluh se bohatě splatí a státu zůstane ještě mnoho peněz na přerozdělování, aby z toho něco měli všichni občané. Jak rád bych se Stiglitzem souhlasil! Obávám se však, že "inovace" se stává pouhým slovem, jakousi papírovou stěnou z Potěmkinovy vesnice. Ukáži to na příkladu vývoje nových léků, což je ekonomicky, společensky i obyčejně lidsky jedna z nejpodstatnějších oblastí inovace.

Podle dnes již slavného článku Henryho Grabowskeho z roku 2004 (časopis Pharmacoeconomics) platí následující úměrnost (pro roky 1999-2002, další roky již v článku nejsou zahrnuty): čím více americký daňový poplatník dá peněz na výzkum nových léků, tím méně nových léků je vyprodukováno. Francis Collins, šéf největší biomedicínské grantové agentury na světě (NIH), který je jmenovaný přímo americkým prezidentem, napsal letos 1. června v časopise Nature Reviews Drug Discovery (článek "Mining for therapeutic gold"), že vývoj nových léků přímo užitečných v klinice pro pacienty (tzv. "translační výzkum"), je "plný frustrace": až 95% nově navržených léčiv během vývoje selhává, vývoj pro každé nově navržené léčivo trvá asi 13 let a, když se započítají i náklady na preparáty, které selhaly, vývoj jednoho nového účinného léku stojí více než jednu miliardu dolarů.

Problém je podle mého názoru v tom, že mnohým "inovujícím" je v zásadě úplně jedno, jestli dojde k nějaké inovaci, důležité je pro ně to, aby byli placeni za to, co jsou prostě zvyklí dělat. Na začátku 21. století jsme tak po obrovském triumfu vědy a techniky v poněkud paradoxní situaci, kdy máme největší množství vědců globálně, co kdy lidstvo mělo, dáváme nejvíce peněz do vědy, věda požívá největší prestiž ve společnosti, a přesto inovačně spíše stagnujeme. Všude se mluví o inovacích, ale žádné pořádné inovace nemáme. Samozřejmě bychom je všichni chtěli, kdyby stačilo lusknout prsty, jenže my si je ani pořádně nedovedeme představit a už vůbec ne prosadit proti zažitým způsobům myšlení, neboť jinak se skutečné inovace nikdy prosazovat nedají. Média nás krmí tím představitelným, co je prý téměř na dosah a změní to svět, ale svět dosud měnily zejména věci do té doby nepředstavitelné, třeba penicilín nebo internet.

Švýcarský podnikatel Branco Weiss mluvil na konci svého života o tzv. "sociální rezistenci vůči inovacím" jako o největším problému, s nímž se během svého života setkával, neboť se živil právě zaváděním inovací do běžného života. I když máme spoustu oslavných knih a filmů o geniálních, nonkonformních, sebevědomých inovátorech, kteří tak nějak "bojovali proti všem" (např. nedávno zemřelý Steve Jobs, který byl arogantní fanatik), vyhovuje nám více obyčejná normalita bez nějakých velkých otřesů. Branco Weiss to vystihl těmito slovy (můj překlad, citaci lze nalézt na stránkách Branco Weiss Fellowship): "Lidé, kteří jsou na tom celkem dobře, nemají téměř žádný zájem na změně. Tento aspekt vývoje inovací je neustále podceňován."

Francis S. Collins, "Mining for therapeutic gold" ZDE