Osudový mýtus "úspěšného protestu"

6. 9. 2011 / Karel Dolejší

Než se z pera Petra Jedličky dočkáme podrobnější analýzy, což zřejmě ještě nějakou dobu potrvá, přičiním na okraj jím formulovaných bodů několik poznámek.

Předně platí, že tak jako v mnoha jiných případech materiály WikiLeaks přinesly jen exaktní potvrzení toho, co už beztak všichni, kdo se o věc skutečně zajímají, dávno vědí. Jaksi tedy připomínají sofistikovanou argumentaci ve prospěch pochopitelně zcela nevědeckého názoru, že vypouštěním vlastních větrů do sklenice kofoly zlato nevznikne. Vzhledem k tomu, jaké škody způsobila kauza WikiLeaks celosvětově mainstreamové žurnalistice (příklon k jednozdrojovým bulvarizujícím "odhalením") a šancím získávat citlivé informace od klasických whistleblowerů, bývalých insiderů důležitých institucí nebo cestou oficiálního odtajňování dokumentů, je namístě ptát se, jak je to vlastně s proklamovanou "revolucí" způsobenou údajně WikiLeaks.

Za druhé, "zásluhy", které si ve věci radaru připisuje stávající establishment Strany zelených, jsou zcela fiktivní. Na "natoizaci" projektu neměla tato politická formace žádný vliv. Pokud na někom Američanům záleželo, byl to oportunista Paroubek, který proti radaru osobně vůbec nic neměl, ale obával se členů vlastní strany - proto a jen proto bylo třeba nad radarovým deštníkem roztáhnout politický deštník NATO.

Za třetí, historka o tom, jak "české mírové hnutí" ovlivnilo rozhodování supervelmoci, je jen a jen účelový mýtus. Ve skutečnosti byla bilance technických vlastností projektu a jeho politických a ekonomických nákladů tak mizerná, že jedna frakce amerického establishmentu, která citlivě vnímala škody způsobené na reputaci a mezinárodním postavení USA neokonzervativci a G. W. Bushem, projekt hodila přes palubu a nahradila ho odlišným kšeftem pro jiné zbrojovky. Během tohoto procesu si tato skupina na čas velice účelově osvojila jazyk mírového hnutí - nikoliv ovšem kvůli českým odpůrcům radaru, ale kvůli tomu, aby zapojila americké mírové hnutí do předvolební kampaně Baracka Obamy. Na lest slibující vyslyšet přání ohledně stabilizace mezinárodních vztahů na pár měsíců naletěl leckdo, včetně autora těchto řádků. Výsledkem ovšem je nesporný závěr, že ať už bude americký establishment napříště říkat cokoliv, nikdo na světě už mu neuvěří, kdyby mluvil jazyky lidskými i andělskými.

Za čtvrté, konec projektu radaru v Brdech, který byl výhradně výsledkem vnitropolitické dynamiky v USA, posloužil konstrukci heroického mýtu o "nejúspěšnějším občanském protestu v dějinách České republiky", který občas zaznívá dokonce i z akademických kruhů. Tento mýtus slouží jako rouška, za níž se cudně ukryla skutečnost, že celá ta náramná taškařice, včetně davů fanynek padajícících kolem krku, jakož i ostatních údů, představitelů "odboje", neměla na výsledek skutečného rozhodování o věci samotné sebemenší vliv. Tento mýtus se stal také pramenem velice škodlivého sebeuspokojení bránícího uznat fakt, že se protestnímu hnutí nepodařilo zmobilizovat českou veřejnost; že se nenaučilo komunikovat s médii; že nedokázalo jasně definovat cílové skupiny, které chce oslovit; že se protestní hnutí výraznou ideologickou profilací, která byla pro většinu společnosti nepřijatelná a nedokázala se s ní ztotožnit, ocitlo na samotném okraji, který byl zajímavý pro některé menšiny a část akademické sféry, avšak rozhodující část veřejnosti to vůbec neprobudilo z dlouholeté politické letargie.

Konečně za páté, jak ve své analýze velmi přesvědčivě ukazuje Michal Pavlásek, česká ultrapravice podobnými ochromujícími sebeklamy naprosto netrpí, a naopak se jí teď podařilo prostřednictvím manipulace s chybějícími sjednocujícími identifikacemi rozplizlého českého etnika docílit prolomení hráze, jež ji po léta dělila od "slušné" pravice, mainstreamových médií i veřejnosti. Vsadila přitom na to, že typický český maloměšťák, byť sám na tom je ekonomicky i co se týče vlivu na věci veřejné čím dál hůř a fakticky ryje držkou v zemi, má vždycky akutní potřebu nalézt někoho, nad kým se bude ještě vypínat a dofukovat své ego lacině získaným pocitem nadřazenosti.

Sebeuspokojení zbývajících aktivních prvků české občanské společnosti, které se politicky nacházejí nalevo od ČSSD, tedy dlouhodobě sehrává opravdu mimořádně destruktivní úlohu. Hřích podlehnutí vlastní propagandě se z dlouhodobého hlediska de facto rovná rozsudku smrti. Jistě, není vůbec snadné čelit někomu, kdo může v podstatě velmi snadno manipulovat emocionálně nabitou národoveckou symbolikou a skutečným pocitem ohrožení vyrůstajícím z prekérní ekonomické situace; čelit někomu, komu se velmi daří kanalizovat občanskou nespokojenost do nejnižších pater sociálního žebříčku a fakticky tak zahájit první etapu vylučování části občanů ze společnosti. (Další budou nepochybně následovat, jen co opravdu půjdou "Cikáni do plynu".) Ale pokud bude pokračovat pěstování iluzí, pokud budou přežívat povýšené představy o tom, že "média jsou tu od toho, aby informovala o našich aktivitách", iluze, že "my přece nakonec všechny přesvědčíme, protože máme pravdu", bude se tato země postupně posouvat stále více směrem ke xenofobii a persekuci všech, kteří jakýmkoliv způsobem "vyčnívají" z homogenizovaného davu...

Vytisknout