Proč lovit marxisty

25. 7. 2011 / Michal Rubáš

Politicky nekorektní přesvědčení, že existuje vývoj či pokrok uskutečňovaný eliminací evolučního odpadu, jež před několika dny uzrálo v mysli jednoho mladého norského konzervativce a jež sdílejí darwinisté, tržní fundamentalisté, rasisté a ostatní sociobiologové, je kulturně historicky výrazem sekularizované protestantské úzkosti, která se dříve artikulovala v kategoriích predestinace a povolanosti.

Darwinisté a fundamentální křesťané ve Spojených státech a jinde spolu vedou nesmiřitelnou kulturní válku právě proto, že si jsou tak podobní. Oba tyto pilíře západního egocentrismu jsou samy o sobě schopné dostatečně podpírat moderní kapitalismus, psychologicky podporovat egoistické pudy a převádět rušivou energii, přicházející k člověku ze strádání druhých, na formu odosobňujího pocitu objektivní či kosmické spravedlnosti.

Na rozdíl od buddhistické karmy mají "genetický" determinismus a protestantské předurčení v euroatlantickém prostoru tu smůlu, že odosobňují už příliš zosobněné (zbožšťují ego), pumpují numinózní energii do ega, takže zatímco se v buddhismu projevuje poznání karmické spoutanosti (a utrpení druhých) univerzálním soucitem (a ničením vlastního ega ve prospěch ostatních), v Euroamerice se analogický náhled projevuje euthanázií, ordinovanou druhým, a téměř bezbřehou ješitností, tj. požadavkem, aby ostatní mému já věnovali pozornost: egofanie (pochopení světa jako jeviště pro promítání vlastních silných stránek).

Všechna stará mystéria (prostě vzdělávací procedury) se obávala prolínání "náboženské" či "božské" energie (toho, co odosobňuje) a "světských" stavů (zosobňujících, egoistických, vlastnických, materializujících). Elektrické obvody lidské fyziologie takové změny napětí delší dobu nevydrží. (To byl základ odporu vůči demokratizaci vzdělání -- ochrana egoistů před nervovým zhroucením. V dobách subtilnějších antropologických znalostí by lidé typu českého protestantského prezidenta nevychodili ani základní školu.)

O mentální méněcennosti norského střelce svědčí už to, že podcenil empirický výzkum. Zatímco s nášivkou "Lovec marxistů" na rameni stále intenzivněji snil o společnosti bohem vyvolených a biologicky nadřazených, unikala mu snadno přístupná data.

Každý odborník na hospodářství potvrdí, že Rusko a Čína byly v posledních 20, resp. 30 letech místa s nejtržnější ekonomikou na světě, místa, kde byste náznaky sociálního státu nebo moci odborů nenašli ani pod mikroskopem. Podle náhledu a pochval konzervativních ekonomů tyto země tudíž představují to nejpřirozenější prostředí na planetě -- tedy prostředí, kde se mohou biologické či divinální nerovnosti konečně v plné síle vyjevit. Jak lze potom hodnotit fakt, že 90% miliardářů čínského kapitalismu jsou potomci stranických aparátčíků? (Těch stranických funkcionářů, kteří od 80. let reformují tamější ekonomiku pod skromným vedením exponentů chicagské protestantské ekonomické školy, záruky to nestrannosti a férovosti.) Podobné číslo odráží i výsledek tržních reforem, jež v 90. letech proběhly v Rusku pod absolutním dozorem Měnového fondu, v kterém se odjakživa shromažďují ti nejtržnější ekonomové na světě. I v Rusku se ukázali jednoznačně nejschopnějšími ti jedinci, jejichž rodiče měli vysoké stranické posty.

Z toho pro darwinistu i protestanta přece jasně vyplývá, že komunisti mají nejkvalitnější geny, resp. jsou bohem nejvyvolenější ze všech. Tím se zároveň vysvětluje, proč bude i nadále podíl zisku čínských a ruských miliardářů na světovém HDP stoupat, zatímco podíl miliardářských dětí z Ameriky, jejichž rodiče byli pouze prominentními Republikány, naopak klesat. Možná jsou tedy marxisté jenom předmětem obyčejné pravicové závisti, s níž se jinak vždy počítalo jako s tahounem ekonomiky: jsou terčem útoků prostě proto, že jsou nejchytřejší.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 25.7. 2011