Jak (ne)vzpomenout na "Habsburky"?

26. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Otto von Habsburg zemřel 4. července 2011. Narodil se 20. listopadu 1912. Dožil se skoro 99 let. Syn posledního rakousko-uherského císaře Karla byl ovšem roku 1916 najednou "korunním princem". Jeho otec se stal nečekaně následníkem trůnu -- a korunním princem -- dva a půl roku předtím, hned po možná úředně poněkud sice očekávaném, ale nešťastnou náhodou ne dostatečně odvráceném sarajevském atentátu, po němž -- s jistým počátečním váháním -- nakonec ještě v průběhu léta 1914 propukla 1. světová válka.

Už brzy se ukáže v kalendáři 97. výročí počátku této první strašné světové války 20. století (vyhlašované tak trochu "na pokračování").

Když pak císař František Josef I. uprostřed té války koncem roku 1916 jako 86-letý -- a nejdéle "sloužící" monarcha Evropy -- zemřel, stal se na pouhé dva roky císařem právě Ottův otec, Karel Habsbursko-Lotrinský (svého jména "První"). Nějakou dobu poté, co se rozpadlo habsburské "mocnářství", mohlo se ještě zdát, že by mohlo nominálně navázat jako habsburské království aspoň v Uhrách, protože poválečné Maďarsko zůstávalo statutárně královstvím. Tento nemálo dramatický plán nakonec nevyšel.

A Maďarsko, které nemělo v té době ani nepřímo žádné moře, mělo následně v čele státu "říšského správce", titulárně admirála, jménem Horthy. Z kralování v Maďarsku pro Karla I. nebylo nic. Rodina následně našla nejdřív přístřeší ve Švýcarsku, nato exil ve Španělsku na ostrově Madeira. Jenže až příliš brzy tato rodina v exilu ztratila svou "hlavu". Bývalý císař zemřel již roku 1922. Bývalá císařovna Zita jako vdova stále nepočítala s tím, že monarchiím je odzvoněno. Takže po smrti otce se teoreticky stával "hlavou" habsburského panovnického rodu právě nejstarší syn, Otto.

Pro legitimisty se Otto teď titulárně stával -- "z milosti boží" -- rakousko-uherským císařem, kromě četných královských titulů (kromě příkladně "českého" bylo na soupisce také třeba i království jeruzalémské!) takto měl i titul markrabího (třeba moravského), nebo hodnost arcivévody či velkovévody, anebo vévody v řadě zemí, či také velkoknížete (konkrétně transylvánského), anebo knížete (také brixenského), o menších titulárních hodnostech nemluvě. Možná není třeba příliš zdůrazňovat, že Rakousko jako republika mělo eminentní zájem na tom, aby habsburská rodina měla zakázaný přístup do rodné země, nejen z důvodů jisté politické, ale také ekonomické stability ("císařský" majetek byl pochopitelně po válce republikou konfiskován).

Jako mladý muž Otto von Habsburg studoval také v Berlíně. Tehdy odmítl jak se sblížit s nacistickým hnutím, tak přímo setkat se s Hitlerem, který toužil takto přizdobit svou NSDAP (Národně-socialistickou německou dělnickou stranu) i lesk "Třetí říše" (jak bylo tehdy, a pak až do konce 2. světové války -- nejen metaforicky -- nazýváno Německo). Ještě před násilným připojením Rakouska k Německu v březnu 1938 Otto nabízel rakouským činitelům, že by se vrátil do své mateřské země, aby snad takto posílil odpor proti anexi k Říši. Nebral v úvahu smrtelné nebezpečí, jemuž v té nacionalistickými emocemi vznícené atmosféře byl ochoten se vystavovat. Válku pak Otto prožil -- na pozvání prezidenta Roosevelta -- v USA.

Po 2. světové válce bylo Rakousko nejdřív rozděleno na okupační pásma, podobně jako to bylo provedeno v Německu. Na rozdíl od Německa (k jehož sjednocení došlo až po roce 1989) se kupodivu podařilo roku 1955 uzavřít státní smlouvu mezi klíčovými vítěznými spojenci z 2. světové války a Rakouskem, podle níž se Rakousko zavázalo být neutrálním státem (15. 5.). Otto mohl navštívit svou rodnou zemi až roku 1966. Ovšem až poté, když nejdřív (celých pět let předtím) výslovně rezignoval na potenciální rakouský trůn. V Rakousku ovšem nebyl ani arcivévodou, princem, anebo dokonce "Vaší Výsostí", nýbrž pouhým "panem Habsbursko-lotrinským". K jinak proslulé minulosti svého rodu si uměl kupodivu udržet jistý odstup. I když je zřejmě pochopitelné, že udržovat v jistém lesku vztahy s vesměs exilovými dalšími monarchickými kruhy přinášelo také jisté "zadostiučinění".

Otto Habsburk žil s rodinou v Bavorsku. S ženou Reginou (titulárně "kněžnou") měla tato renomovaná dvojice celkem sedm dětí, z toho nejdřív pět děvčat; následně pak dva chlapce. Otto se stal také nemálo známým jako zvolený člen Evropského parlamentu (roku 1979). Mohl dozajista, byť vzdáleně minulostí své rodiny, nemálo ztělesňovat myšlenku na integraci Evropy ve větší celek. Přitom dnes už i v ČR začíná žít druhá generace, která již nepoznala rozdělení Evropy "železnou oponou" (Churchillův výraz z roku 1946), k jejímuž rozbití překvapivě rychle došlo koncem roku 1989. V tom shonu událostí po podzimu 1989 možná už málokdo z nás starších si ještě vzpomene, že v Maďarsku těch tehdejších pohnutých dnů počínajících sociálně-politických a hospodářských změn dokonce najednou ožila ještě myšlenka na to, že by Otto Habsburk mohl být prvním "reformistickým" prezidentem Maďarska. Skoro nemálo podobně, jako možná měl být králem téže země již jeho otec...

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 26.7. 2011