Otakar Vávra, morálka a politika

26. 7. 2011 / Jan Čulík

Aniž bych se chtěl jakkoliv dotknout uměleckého díla stoletého Otakara Vávry, které je bezpochyby významné, přesto mi vrtá hlavou, jak mohl tentýž člověk natočit r. 1969 drastický, ostře protistalinský film Kladivo na čarodějnice a o pouhé čtyři roky později začít s lživou trilogií (jak o ní Vávra sám přiznal v rozhovoru s Pawlem Pawlikovskim pro televizi BBC) Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. A taky: na Barrandově po r, 1968 mohli zůstat jen ti režiséři, kteří cosi přislíbili a cosi odsoudili. Můžeme samozřejmě argumentovat, že podrobit se politickému vydírání režimu není zločinem ("buď vyslovíš souhlas s invazí, anebo si už ani neškrtneš!"), jenže, marná sláva, byli lidi, kteří se nepodrobili. Máme mezi těmi, kdo se podrobili a kdo se nepodrobili, rozlišovat?

Vávra prostě chtěl dál natáčet filmy, tak, jako chtěli i po vynikajícím výkonu ve filmu Ucho dál hrát Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý - i mnozí další. Možná těmi kompromisy byli blíže "duchu národa", než si myslíme, protože ten se v normalizaci tlaku také podrobil a přizpůsobil se. Možná je tedy Vávra ještě víc národním umělcem, vyjadřujícím "ducha lidu", než si myslíme...

Vytisknout