Je tomu jen 30 let, jimiž skončila jedna velká epocha letů do kosmu?

26. 7. 2011 / Miloš Dokulil

Ono by však možná stačilo uvědomit si některé souvislosti, a pak by nám možná -- ještě dodatečně -- mohla hned tuhnout mrazením krev v žilách. Mechanický pohyb bez tažné síly zvířat byl poprvé objeven až koncem první třetiny 19. století, v parním kotli lokomotiv. Teprve až na samém konci téhož 19. století se objevila první auta, vnějším vzhledem stále ještě kočáry, byť už bez koňské přípřeže. Konečně se také takto objevilo onačejší uplatnění pro "petrolej". A až příliš krátce nato, hned v prvním desetiletí 20. století, když začaly první pokusy s odlepením se od pevné země konstrukcemi těžšími vzduchu, byly to spíš nesmělé poskoky pár metrů nad zemí než nějaké opravdové lety někam do dálav a někde v oblacích.

Právě s těmi prvními tvrdošíjnými pokusy bratří Wrightů odlepit se od země aspoň na pár set yardů bychom zřejmě teď měli spojit to, co jaksi teď (k 21. červenci 2011) -- s emocemi jen v nejbližším kruhu vykonavatelů -- skončilo s  posledním letem raketoplánu Atlantis. Jaké ještě vzrušení bylo spojeno s prvními "produkcemi" první generace letců! Ještě dnes bychom měli žasnout nad tím, že po prvních -- spíše ještě "kabaretně" vyhlížejících -- produkcích letadel jejich další vývoj byl nemálo závratný. Hned během první světové války se také z letadel stal další významný prostředek ke zvýšení účinnosti bojových operací. Ještě ovšem celá další dvě desetiletí také v dálkové dopravě stále dominovaly na pevnině železnice a na moři parníky. A to jsme v myšlenkách jen pouhých sedmdesát let zpět! V té době pořád ještě měla nemalý význam letecká pošta. Civilní letecká doprava byla v plenkách. Také se těšily nemalé pozornosti zeppeliny.

Asi teď nemůžeme všechen bouřlivý technický rozvoj během druhé světové války a po ní sledovat detailně. Ale aspoň jedno datum si musíme připomenout na den: 12. duben 1961. Je to jen pouhého půl století zpátky z nemálo rušného již 21. století, že? Právě tehdy vzlétl první člověk do kosmu. Jméno Jurij Gagarin zřejmě k té události připojovat je pak již málem automatické. Stále méně běžné však bude uvědomit si atmosféru času před pouhým půlstoletím! Nejen technicky. Také politicky! Tehdy to bylo něco málo víc jak čtvrt století po druhé světové válce. Tehdejší Sovětský svaz 12. dubnem 1961 také zcela okatě a nanejvýš překvapivě podal důkaz, že v tzv. dobývání kosmu je vůči Spojeným státům v nemálo viditelném a výrazně triumfálním předstihu.

A teď už ničím nepřerušujme tok času. Přesně 12. dubna, a přesně na den o pouhých dvacet let později (takže roku 1981), došlo poprvé opět ke zcela jedinečné události: Toho dne USA podnikly svou první misi do kosmu za zcela odlišných podmínek od misí předchozích, ať vlastních, anebo těch sovětských. Do kosmu byl vyslán raketoplán, tedy stroj, který měl být vynesen na oběžnou dráhu kolem Země nosnou raketou a pak se jako letadlo obrovských rozměrů celý vrátit zpátky na zem. Jistě stojí za připomenutí, jak veškeré novátorství s odvážným a nesmírně ambiciózním projektem spojené, tak následně doprovodná sebedůvěra tvůrců, že právě toto je ten správný, protože optimální způsob, jak cestovat do kosmu. Ten raketoplán měl nemálo symbolické jméno "Columbia". Jako kdyby se takto také mělo připomenout, co všechno objevitelského je s celým náročným testem odvahy spojeno.

Brzy bylo totiž jasné, že bez ohledu na nemalou řadu dosud neřešených problémů bude zřejmě třeba mít rezervní raketoplán. Ten byl nazván "Challenger", tedy "Vyzyvatel", a do provozu se dostal již roku 1983. --- Leč vraťme se ještě k prvnímu letu raketoplánu. Jeho prvními letci-astronauty byli John Young a Bob Crippen. Zemi obletěli šestatřicetkrát, což představovalo 55 hodin letu. S Columbií bylo uskutečněno 28 misí, celkem s takřka dvěma sty miliony absolvovaných kilometrů. Přitom "jen"150 milionů kilometrů je vzdálena naše Země od Slunce. Po necelých dvanácti letech, 3. února 2003, historie pionýrského raketoplánu tragicky skončila. V tomto neblahém osudu kupodivu Columbii předešel její mladší dvojník, raketoplán Challenger, který tragicky svou existenci uzavřel již 28. ledna 1986. Ačkoli mezi první a druhou katastrofou uplynulo 17 let, i takto se mělo krutě ukázat, že lety tohoto druhu mohou s sebou nést jistá, byť zprvu skrytá, leč závažná rizika. (Již předtím ovšem docházelo k různým tragediím při předcházejících programech, a to jak u Američanů, tak u "Sovětů".)

Dokud ještě létaly do kosmu jen dva raketoplány, rychle byla tato flotila doplněna o další dva stroje, tím třetím byl "Discovery" (tedy "Objev"), uvedený do provozu již roku 1984. Krátce nato USA disponovaly již čtyřmi raketoplány. Tím čtvrtým byl právě "Atlantis", který kariéru raketoplánů zrovna teď uzavíral. Pátý "Endeavor" (snad nejlíp česky jako "Úsilí", anebo jen "Snaha"?) doplnil -- mezitím zčásti osiřelou flotilu na celkem čtyři raketoplány -- až roku 1993. Z tří výrobně posledních strojů právě Endeavor byl vyřazen -- po 25 misích -- již roku 2003. Discovery do letoška absolvoval ze všech těchto raketoplánů nejvíce startů, celkem 39. Atlantis, jímž kosmické mise raketoplánů letos v červenci (21. 7. 2011) skončily, absolvoval takových misí o sedm méně než Discovery.

Stěží si někdo přiměřeně uvědomí, kolik bylo těch letů celkově, kolik astronautů se na nich podílelo, a kolikrát se přitom na letech podílely ženy. Nečtěte hned dál. Zavřete na chvíli -- po přečtení následující věty -- oči. Hádejte aspoň, kolik asi bylo letů? --- Jen Challenger absolvoval pouze deset letů; poslední byl -- žel -- tragický. Columbia před svým šokujícím a naprosto nečekaným zánikem měla za sebou již dvacet sedm úspěšných misí. Z posledních tří do provozu uvedených raketoplánů žádný neměl méně jak pětadvacet startů. Takže? ... Ano, letů bylo celkem stěží uvěřitelných 135! --- 355 astronautů absolvovalo v raketoplánech (tím, že někteří byli v kosmu opakovaně) individualizovaně celkem 852 těchto misí. Mezi astronauty bylo 308 mužů a 47 žen.

Právě takto ve statistickém přehledu skončilo celých třicet let činnosti raketoplánů. Pochopitelně vzniká otázka, co bude dál. Jsou tu tisíce specializovaných pracovníků, jejichž odbornost je stěží přiměřeně využitelná na jiném poli. Přitom se zdá, že zatím jako kdyby tu nebyl žádný odpovídající a ještě ctižádostivější program, než byl ten započavší 12. dubna 1981 prvním a tehdy nesmírně efektním startem raketoplánu Columbia.

V tomto mezičase budou američtí astronauti odkázáni na placenou součinnost s Ruskem a jeho raketami. Americký Kongres zatím má snahu přimět osvědčenou organizaci NASA k tomu, aby byl započat vývoj silnějších kosmických raket. Mělo by se navázat na program, kterým se dostali jako první lidé právě Američané na Měsíc. To bylo už opravdu dávno, v roce 1969! Tehdy nosnou raketou byl Saturn V. Do realizace nějakého takového programu ovšem závažně promluví finanční krytí. Dnes zatím běžně NASA uvádí, že jeden start raketoplánu průměrně stojí 450 milionů dolarů. Jiné zdroje jsou v tomto směru skeptičtější. Uvádějí výslednou sumu víc jak trojnásobnou (tedy zhruba jeden a půl miliardy dolarů). Přitom už od příštího roku (2012) NASA plánuje, že by ráda vynaložila jen na technický rozvoj minimálně jednu miliardu dolarů! Nelze počítat s tím, že by pro delší cesty -- už třeba k Marsu -- bylo nadále možné používat jenom chemické palivo. Přitom zatím Výbor pro rozpočet v Kongresu uvedenou položku naposledy teď krátil na polovinu... Některé aktivity spojené s kosmickým létáním mohou ovšem zajistit soukromé společnosti. Přitom právě v posledních letech vstoupilo na toto prestižní pole nemálo států, které s takovým ambiciózním -- a mezinárodně-politicky dobře reflektovaným -- programem chtějí vbrzku USA dohnat. Nikoli jen kvůli nějaké národní ctižádosti Spojené státy budou nuceny urychleně mnohé přehodnotit. Kromě již výše zmíněné problematiky účinnějšího principu pohonu může tu navíc nemálo konkurovat jako levnější alternativa planetární výzkum bez lidské posádky, už s ohledem na stávající tendence státní administrativy všude šetřit. Stávající navrhovaný rozpočet -- ve stále úctyhodné výši 18,7 miliard dolarů pro NASA -- nemusí ve složitých politických hrátkách těchto dní obstát. Zrovna teď (koncem července 2011) není jasné, zda po 1. srpnu nebudou USA v platební neschopnosti. V takové situaci samozřejmě budou mít přednost nejen metaforicky "přízemní" zájmy americké státní administrativy týkající se výplat penzí nebo finančního zajištění zdravotní péče, nikoli se stejnou měrou naléhavosti jinak možná stejně ušlechtilé zájmy "kosmické".

Vytisknout