OSA vymohl od ústavu pro postižené platbu za benefiční vystoupení písničkářů, o jejíž prominutí žádali sami písničkáři

11. 7. 2011 / Tomáš Koloc

V letech 2008 až 2010 jsem vykonával praxi terapeuta v týdenním stacionáři pro osoby s kombinovanými postiženími Společenství Dobromysl v Srbči v okrese Rakovník. Jednou z  přidružených aktivit, které jsem si zde vymyslel, bylo i pořádání cyklu benefičních vystoupení Jaro písničkářů v Srbči, během nichž v našem stacionáři benefičně vystoupila řada umělců. Tato vystoupení byla přirozeně inzerována v médiích, včetně Britských listů, přičemž bylo vždy uvedeno, že jde o BENEFIČNÍ KONCERT PRO POSTIŽENÉ. Smyslem těchto vystoupení nebyl výdělek (výtěžek z dobrovolného vstupného sotva pokryl náklady na cestovné a pohoštění písničkářů), ale hudební zážitek pro naše klienty a vytvoření povědomí o existenci našeho zařízení mezi veřejností z řad vystupujících i hostů.

Když před rokem, v červenci 2010, vypršela lhůta mé praxe, vrhl jsem se do jiné práce v jiném regionu a na společenství Dobromysl jsem trochu pozapomněl. Má bývalá práce se mi však opět připomněla, když se mi půl roku po mém odchodu ozvala má bývalá vedoucí s tím, že ve stacionáři se objevil pracovník Ochranného svazu autorského a žádal po ní seznam jednotlivých písní z improvizovaných koncertů. Tento seznam žádal pro OSA za účelem vytvoření faktury autorských plateb, která prý může činit až několik tisíc korun. Vylekaná vedoucí nízkonákladového zařízení, pro niž tisíc korun představuje náklady na týdenní péči o jednoho klienta, postoupila celou záležitost mně, coby organizátoru vystoupení (i přesto že jsem více než půl roku nebyl zaměstnancem stacionáře). A aby se jako velice zaměstnaná vedoucí týmu, poskytujícího nadstandardní služby za podstandardní mzdu, nemusela danou věcí dále zabývat, slíbil jsem jí, že už o žádných autorských poplatcích neuslyší...

Ze svého bydliště v Hradci Králové jsem se nejprve vydal na adresu pražské pobočky OSA, kterou jsem zjistil z navštívenky zástupce společnosti OSA pana Františka Müllera. Zde se mi postupně rozkrylo nejen moje pochybení, ale i struktura OSA. V pobočce, jejíž adresa byla uvedena na navštívence, a kde p. Müller kupodivu nesídlil, mi regionální manažer společnosti Mgr. Bc. Jiří Cvrček na můj dotaz, jak je možné za benefiční vystoupení ve prospěch postižených účtovat jakoukoli platbu, odpověděl, že v případě podobných koncertů se o podobné prominutí žádá šest týdnů předem, přičemž u žádosti musí být přiložen seznam hraných skladeb. Žádost poté posoudí zvláštní komise OSA, která se schází jednou měsíčně. Této příležitosti jsem jako organizátor nevyužil, a proto můj ústav pro postižené musí platit.

Poté jsem byl odkázán zpět k první instanci, jímž byl pan Müller z Rakovníka.

Ten vyhověl mé prosbě, abych za ním nemusel jezdit do Rakovníka, a sešel se se mnou o několik dní později v mnou vybrané kavárně v obchodním komplexu na pražském Zličíně. Vysvětlil mi, že v OSA jsou zaměstnanci, kteří mají za úkol vyhledávat na webu zmínky o hudebních vystoupeních a kontrolovat, zda z nich byly vybrány autorské poplatky. Pokud tyto vybrány nebyly, nastoupí regionální zaměstnanec jako je on (ty má OSA údajně téměř ve všech okresech), a pohledávku zpracuje.

Pan Müller byl starší člověk v důchodovém věku, a po mém odhalení, že se o celou věc zajímám i z novinářského hlediska, mi vstřícně sdělil, že kromě fixního platu je součástí jeho výdělku regionálního zástupce také odměna (i když jen v řádu několika desítek promile) z každé vybrané platby.

Dalšího prozření se mi dostalo informací, že malá venkovská vystoupení tohoto typu organizátoři většinou "ošetřují" tím, že o nich nepodávají do médií žádné zprávy (tak jako jsem to udělal já v Britských listech a jinde), na základě nichž by potom mohli být odhaleni jako (ne)plátci ušlých poplatků. Vysvětlil jsem mu, že mediální povědomost o ústavu pro postižené byla jedním ze smyslů toho, proč jsme koncerty vůbec pořádali.

Poté jsem mu nadiktoval slíbené údaje o počtu koncertů, diváků, délce vystoupení a přibližném počtu odehraných děl, a dotázal jsem se, zda a kde mohu proti požadavku platby podat odvolání -- i přesto, že inkriminované koncerty už proběhly.

Na tuto otázku jsem se však od pana Müllera odpovědi nedočkal -- protože ji prostě neznal -- a odkázal mě na svého šéfa Mgr. Bc. Jiřího Cvrčka.

Je třeba říci, že pánové Müller, Cvrček i ostatní zaměstnanci OSA se mnou jednali velice laskavě a vstřícně -- ovšem vždy s poukazem, že oni tuto kauzu nevyřeší.

Vzhledem k tomu, že všichni umělci, kteří v rámci mého cyklu vystoupili byli srbečským společenstvím postižených a zdravých nadšeni, seznámil jsem postupně všechny tři vystupující, jichž se týkala pohledávka OSA; PEPU NOSE, VLADIMÍRA MERTU a JIŘÍHO DĚDEČKA s "peticí" o prominutí platby, kterou jsem zformuloval.

Po některých procedurálních korekturách, během nichž mi umělci-klienti OSA radili, jak OSA správně požádat, aby stacionáři, kde benefičně vystoupili, platbu odpustil, VŠICHNI TŘI VYSTUPUJÍCÍ PODEPSALI ŽÁDOST NÁSLEDUJÍCÍHO ZNĚNÍ:

Tento dopis jsem pak poslal na příslušné místo, tedy na služební adresu regionálního manažera OSA pana magistra Cvrčka. O dva měsíce později byla do mé poštovní schránky doručena následující odpověď:

K této odpovědi byla přiložena obsáhlá licenční smlouva o deseti bodech, z nichž jeden "provozovatele" ZAVAZOVAL K ZAPLACENÍ NEJNIŽŠÍ SAZBY VE VÝŠI 958 Kč!

Když jsem se uklidnil, rozhodl jsem se že neziskové občanské sdružení, které se stará o postižené, ziskovému občanskému sdružení, které se stará o autory, částku zaplatí.

Opět jsem se vydal do pražské pobočky OSA, obě vyhotovení smlouvy jsem podepsal, jedno odevzdal a na recepci pražské OSA žádanou částku proti potvrzení zaplatil ze svého.

S radostí, že jsem splnil svůj slib daný vedoucí stacionáře pro postižené -- že totiž o dané kauze už neuslyší.

Jen doufám, že jsem ho tímto článkem neporušil.

Vytisknout